|
V posteli se rodíme i umíráme |
|
|
Rudolf Baudis |
Ročník 35 - číslo 11 |
Prvním ložem Kristovým byly jesličky
v chlévě, do podobných lůžek se později rodili lidé prostí i králové,
jen se jim říkalo kolébky. Postel je místem, v němž trávíme třetinu života.
Umělecká díla všech historických období ukazují postele v různé podobě,
závislé především na sociálních poměrech uživatele, kupodivu se za tisíciletí
příliš nezměnily. Středověk přinesl základní typ prostého lůžka
vyrobeného tesařem v podobě rámu ze čtyř prken postaveného na čtyřech
sloupkových nohách, ale také honosné postele s vysokými čely a lože s
baldachýny a nebesy na bohatě zdobených sloupcích.
Postele bývaly tehdy velmi vysoké, někdy stávaly ještě na stupni, takže
se na ně dalo vylézt jen pomocí schůdků, stoličky nebo dokonce žebříčku.
Možnosti vytápění obytných místností byly omezené, čím výš se člověk
ukládal ke spánku nebo odpočinku, tím mu bylo tepleji. U postele se, podobně
jako u stolu, scházívala celá rodina, přijímaly se návštěvy, udílely
audience. Šestinedělce se k loži nosívaly dárky, u smrtelného lože se
shromažďovala rodina umírajícího. Tehdejší způsob života prakticky
neznal soukromí ložnice, postele stávaly v obytné světnici, kde se i žilo
a pracovalo. Málokdo si mohl dovolit luxus postele pro jednoho a lůžko
obvykle sdílela celá rodina. Ke spaní trvale sloužily i truhly a lavice či
prostá otep slámy na noc rozprostřená na podlahu. Podobně se spávalo i v
ubytovacích hostincích.
Truhláři dělí nábytek určený k ležení a spaní podle úpravy ložní
plochy na lehátka, postele a lůžkové pohovky. V praxi ovšem často nevědí,
pro který účel, zda noční spánek, denní odpočinek, sezení i ležení
nebo dokonce několikadenní ležení v nemoci, bude jejich dílo převážně
sloužit. A tak se vlastně přesně nedá říci, co je lůžko, postel,
pohovka, lehátko, gauč, sofa, kanape, nebo divan. Zato víme, že lůžko v
jakékoliv podobě je nepostradatelnou součástí bytu. Dokonce ani přísloví,
že ten, kdo má židli, ten bydlí, už neplatí. Mladé domácnosti se často
spokojí se sezením na zemi, bez lůžka se ovšem neobejdou.
Říká-li někdo, kde je doma, nebo
kde bydlí, myslí tím nepochybně místo, kde má svou postel. Jako bychom se
dnes znovu ocitli v dobách návratu k antice. Tehdejší člověk na lůžku
odpočíval, spal, jedl, četl, psal i bavil se (nikoli ovšem u televize).
Pokud se vám nedaří vměstnat se do nějaké starší zděděné postele,
neznamená to, že váš předek byl trpaslík. Ještě před sto lety bývalo
totiž zvykem spát skoro vsedě, s důkladnou vrstvou polštářů pod zády.
Po přechodném ohrožování zdraví trčícími kovovými pružinami a
naprosto nezdravými drátěnkami, se dnešní konstruktéři nábytku zase vrátili
k antickému a vikinskému způsobu odpružení lůžka dřevěnými lištami.
Potřebu současného člověka být zdravý, využívají výrobci nejrůznějších
zaručeně zdravotních matrací. Čím jsou ovšem "zdravější", tím
jsou dražší. Postel sice není určena k sezení, ale potřeba sednout si na
ni se naskytne natolik často, že s ní stolaři počítali už před staletími
a postranici uprostřed snížili. Mnozí dnešní nábytkáři zato šetří na
výrobních nákladech, postranice jsou vysoké a rovné, takže kdo si na
postel přisedne, toho tlačí do …, no víte kam.
Přepychové postele mívaly kdysi nebesa a závěsy, které chránily osoby na
lůžku před zvědavci, komáry i štěnicemi padajícími ze stropu. Neuchránily
ale císaře Napoleona v empírové posteli jeho choti Josefíny, v níž psí
bodygard kousl císařského novomanžela do zadku v domnění, že Bonaparte
jeho paničce o svatební noci ubližuje. Extrémně nákladnou postel ze tří
tun umělecky tvarovaného stříbra si dal 
roku
1907 zhotovit maharádža z Udaipúru. V každém rohu stojí bělostná socha
nahé děvy. Americký zpěvák Michael Jackson si dal zhotovit zdravotní lůžko
zvané "kyslíková rakev". Podobá se Sněhurčině sarkofágu.
Obrovský výběr postelí měl ve svém zámku Versailles Král Slunce - Ludvík
XIV. Měl jich 413 a každou noc prý spal v jiné. Málokdy sám. Naproti tomu
zhrzená kartaginská královna Dido se na své posteli upálila, zatímco královna
Kleopatra přijala v posteli svou poslední návštěvu - jedovatého hada. V
dnešní době plné násilností si raději připomeňme, že postel byla
nejednou i místem smíru mezi znepřátelenými mocipány. Stalo se tak např.
koncem 15. století, kdy francouzský panovník Karel VIII. pozval do své
postele s nebesy vévodu z Orléansu k mírové dohodě. Vyčerpáni státotvorným
jednáním spolu nakonec usnuli.