| Asertivní chování |  |
| Josef Augustyn |
Ročník 35 - číslo 11 |
Nevybízí asertivita, dnes tak populární v psychoterapii, k tomu, abychom jednali pouze na základě vlastní vůle a neohlíželi se na potřeby a mínění jiných lidí? Nepodporuje asertivní chování sklony k egoismu?
Můžeme hovořit o jisté módě úvah na toto téma. Zdá
se, že je to určitá reakce na postoj poddajnosti, na niž byl v minulosti
kladen takový důraz, a pokory vůči jiným, která nebyla vždy dobře chápána.
Poslušnost a poddajnost byly v minulosti spojeny s tehdy závazným modelem
rodiny, společnosti a se všeobecně uznávaným vzorem náboženského chování.
Postoj mladších k starším, podřízených k nadřízeným, dětí k rodičům
byl mnohokrát poznamenán ostychem, obavou o sebe nebo strachem z autority.
Vzhledem k měnícímu se modelu společenského chování a chování v rodině
se mění také samotný pojem autority a poslušnosti.
Říkat "ne" se dnes stalo opravdu módní záležitostí. Máme-li na
zřeteli měnící se společenský a rodinný kontext, nelze se tomu divit.
Tento jev však nemůžeme hodnotit pouze v záporných kategoriích. Protože ačkoliv
vede k tomu, že všechny autority (od kamarádských a přátelských až po
politické) jsou budovány v náročnějších poměrech, zároveň jim umožňuje
navazovat autentičtější vztahy - naplněné upřímností, otevřeností a
duchem pravdy. To je pozitivní stránka dnešní módy asertivního chování.
V posledních desetiletích došlo k určité změně také pokud jde o poslušnost
a vykonávání úřadu v církvi. II. vatikánský koncil nabádá představené,
aby vykonávali svůj úřad v otcovském duchu, se zřetelem na osobní svobodu
podřízených, a rovněž v duchu dialogu.
V mnohých případech je téměř nutností říkat "ne", přestože
máme co do činění s autoritou. Jde výslovně o situace, kdy býváme
manipulováni, využíváni nebo je nám jakýmkoli jiným způsobem ubližováno.
Člověk nikdy není pánem jiného člověka, dokonce ani ve vyšším postavení
ne. Je pouze jeho bratrem: mladším nebo starším, slabším nebo silnějším,
bohatším nebo chudším. Vědomí vlastní důstojnosti je potřebné všem.
Jestliže někdo využívá jakékoli převahy (emocionální, materiální,
společenské, náboženské, politické) pro své nečisté záměry, je
asertivita vůči jeho chování velkou předností. Neboť je spojena s
ochranou vlastní důstojnosti.
Asertivita však nemůže být neustálou a jednostrannou obranou sebe sama, svých
osobních zájmů nebo také zájmů skupiny lidí, kterou reprezentujeme.
Jestliže někdo všem okolo říká "ne", může to svědčit o jisté
přecitlivělosti v otázce jeho vlastní svobody. Vyzrálá asertivita rozhodně
není kladením neustálých nároků na jiné a zároveň podceňováním
jejich práv. Nejen děti mají právo získat od otce a matky vše, co potřebují
pro normální rozvoj. Také rodiče mají právo na to, aby se jim dostalo od dítěte
pochopení, podpory a pomoci, samozřejmě s ohledem na jejich věk a možnosti.
Asertivní chování nemůže vést k egoistickému hájení vlastních zájmů
a uzavírání se před zájmy ostatních. Správný asertivní přístup vyžaduje,
aby měl člověk na zřeteli nejen své vlastní potřeby a přání, ale také
potřeby a přání jiných lidí.