| Co mají Adély k večeři |  |
| Rudolf Baudis |
Ročník 35 - číslo 11 |
Už
celá staletí pátrají dobrodruzi i seriozní badatelé v odlehlých pralesích
po obřích masožravých rostlinách o nichž vyprávějí místní domorodci.
Německý cestovatel Karl Liche dokonce popsal rituální obětování dívky
takovému lidožravému stromu, které prý viděl na vlastní oči na
Madagaskaru. Strom ovinul tělo živé dívky lianovými chapadly s trnitými
listy a po deseti dnech vydal jen vybělenou kostru.
Masožravé rostliny mají mezi i u nás trochu neblahou pověst, ale jen v tom
ohledu, že jejich pěstování je časově, finančně i odborně velmi náročné.
Ve skutečnosti tomu tak není, jak svědčí příklady mnohých mladých úspěšných
pěstitelů, jimž se pěstování masožravých rostlin stalo koníčkem, který
pomáhá k odreagování od všedních starostí - stačí jen chtít a jednou
začít. Pak vás to chytne samo. Tak alespoň mluví ti, co to zkusili, třeba
školačka Jitka Šulcová nebo prezident Darwiniany - Společnosti pěstitelů
masožravých rostlin a jiných botanických kuriozit Zdeněk Žáček. Tento
takřka renesanční člověk, který fotografuje, píše, maluje a pěstuje
masožravky, chtěl být původně přírodovědcem, ale stal se diplomovaným ošetřovatelem
v bohnické psychiatrické léčebně, což vlastně od přírody není daleko.
Co jsou masožravé rostliny
Masožravky, jsou rostliny vyznačující se schopností lapat a účelně
zpracovávat živočichy přiměřené velikosti. Jakoby šlo o vzácnou
variantu tzv. přírodního potravního řetězce, kdy jednodušší (nižší)
organismus loví organismus stojící na vyšším stupni vývoje. Ve skutečnosti
o nějakém záměru u rostlin není možné mluvit. Je jim v podstatě úplně
jedno, zda látky potřebné pro svůj vývoj získají z půdy, z mrtvého živočicha
náhodně spadlého do jejich trávicího ústrojí nebo zda si "uloví"
nějaké drobné zvíře živé. Základní kriteria pro zařazení rostliny do
rodiny masožravek jsou tři: schopnost přilákat potenciální kořist (zejména
barvou květů či vůní), přítomnost lapacích orgánů schopných takovou
kořist chytit, znehybnit a dostat ji na dosah trávicích žláz, a konečně
schopnost strávit a využít látky z těla lapeného živočicha, k čemuž u
rostlin slouží pestrá výbava trávicích enzymů podobných nebo shodných s
trávicimi šťávami v žaludku živočichů.
Masožravosti některých rostlin si biologové všimli asi před dvěma stoletími.
Do té doby přírodovědci těla, uvízlá v orgánech rostlin, nedávali do
souvislosti s jejich výživou. Teorii, že nejde o pouhou obranu kytek před škůdci,
ale také o součást jejich výživy, vyslovil kolem roku 1860 John Ellis,
anglický guvernér Severní Karoliny, na základě pozorování zdejší
rostliny mucholapky podivné. Dřívější pojmenování hmyzožravky není výstižné,
protože dokáží využít bílkoviny a další látky i z těl lovených prvoků,
drobných korýšů (zooplanktonu) a dokonce stráví části těl malých
obratlovců - hlodavců, žab a plazů. Proto je dnes nazýváme masožravé
rostliny.
Masožravky se dnes vyskytují prakticky ve všech klimatických zónách, od
polárního kruhu po rovník. Nemohou žít jen v úplně suchých oblastech,
protože tam by nefungovaly jejich lapací orgány. Ty se vyvinuly z listů,
nikoli z květů, jak by se podle jejich tvaru mnohdy zdálo. Většina druhů
je rozšířena v tropech a subtropech, u nás lze najít tři rody: rosnatky,
bublinatky a tučnice. Všechny patří mezi ohrožené a tudíž jsou v přírodě
přísně chráněné. Zejména rosnatky, ač dříve dosti hojné, doplatily na
to, že patří mezi léčivky, a proto byly sbírány rychleji, než se stačily
rozmnožovat. Jejich umělé pěstování se zatím nedaří.
Botanikové poměrně dlouho pochybovali o existenci masožravých rostlin.
Teprve když Darwin vydal svou knížku Hmyzožravé rostliny (The Insectivorous
Plants), začali se jimi zabývat i ostatní vědci. Proč vlastně tyto
rostliny převracejí navyklý pořádek, v němž se živočichové živí
rostlinami a ne naopak?
Proč jsou dravé
Půdy a vody na kterých tyto rostliny žijí, jsou zpravidla chudé a neúživné.
Příkladem takových půd jsou rašeliny, či písčité půdy a masožravost
je tu pro rostliny výhodou v konkurenčním boji s jinými rostlinami. I když
se od ostatních rostlin neliší tím, že převážným zdrojem živin a
stavebních látek je půda a asimilace slunečního záření, díky svému
doplňkovému zdroji živočišných živin se dokáží rychleji vzpamatovat po
zimě, období sucha či dokonce požáru. Např. rosnatky mohou ze živočišné
kořisti uhradit až polovinu své spotřeby dusíku. Pokusy prokázaly, že při
nedostatku tohoto prvku v půdě rostliny značně strádaly, pokud v uzavřeném
prostředí neměly příležitost "dojíst se" hmyzem.
"Někteří pěstitelé sice "přikrmují", protože věří, že
to podporuje růst rostlin, tvorbu květů a tvorbu semen, ale přináší to
také hnilobná a bakteriální rizika, takže já, zatím s úspěchem, spoléhám
na přirozený běh přírody. Tu a tam se nějaká kořist na dosah rostlin vždycky
dostane, ale v běžných podmínkách jsou zpravidla nepatrné požadavky masožravých
rostlin na minerální živiny uspokojeny natolik, že polapení kořisti není
k jejich vegetaci nezbytné," říká pan Žáček.
Druhy pastí
Polapený hmyz se na listu rosnatky zachytí na kyjovitých chloupcích zakončených
kapkami lepkavé tekutiny.(Od nich rosnatka, dříve též rosička nebo rosnička,
získala své jméno, protože připomínají kapky rosy). Tím, jak se snaží
osvobodit, dráždí další chlupy, které se ke kořisti sklánějí a nakonec
se celý list prohne a uvězní lapený hmyz tak, že je rostlinou využit
podobně, jako když pavouk vysává mouchu.U rostlin zvaných mucholapka se
list sevře jako ocelová sklápěcí past na tlapě vlka. Jindy jsou listy
nepohyblivé a kořist se na ně prostě přilepí. Snad proto mají některé
rosnatky dlouhé listy, nebo rostou v koloniích. Prodlužuje se tak úniková
cesta hmyzu. Leze z listu na list až jeho cesta skončí vyčerpáním a
rostlina jeho tělo využije. Láčky mají složitou strukturu bludiště, která
jakoby putující hmyz zaváděla do pasti, kam spadne a utopí se. Svým
vzhledem a vůní mnohdy napodobují tyto orgány masožravek orgány jiných
rostlin lákajících hmyz k potravě a opylení. Jediné, co z lapené kořisti
zůstane, je vnější chitinová kostra. Odstraňování odpadu z pastí
rostlina neřeší - list,či láčka časem odumře, odpadne a vytvoří se nová.
Abychom to trochu pochopili, rozdělil pan Žáček pasti, do nichž masožravé
rostliny lapají svou kořist, do těchto čtyř typů:
"Nejčastější jsou pasti lepivé, ale ty mohu být buď aktivní, kdy se
list kolem kořisti sevře, nebo pasivní, působící jako mucholapka. Jiné
rostliny používají systém padací jáma. Tou jámou jsou obvykle láčky, čili
koncové části listu přeměněné do jakýchsi džbánků. Kdo tam spadne, už
se nedostane ven. Typ vývěva je nejsložitější a spočívá v tom, že při
podráždění prázdná komůrka nasaje vodu včetně drobných organismů nacházejících
se v blízkosti rostliny. Tak loví např. bublinatky zooplankton. Způsob
"vrš" v tom, že drobné chloupky v pasti jsou skloněny tak, že
hmyz snadno vleze dovnitř, ale zabraňují mu v cestě ven. I když se nedají
vyloučit další objevy, zatím největšími známými masožravkami jsou láčkovky.
Objem jejich láčky může být až tři litry. Snad právě ony byly předobrazem
Adély, protože dokáží částečně strávit i obratlovce, pokud do jejich
poháru náhodně spadnou. Rodové jméno láčkovek - Nepenthes - v překladu z
řečtiny znamená "žal a bolest utišující", a domorodci prý
tekutinu z láček také za tím účelem pili! Zejména i u nás rostoucí
rosnatka okrouhlolistá má zásluhu na tom, že dnes víme o masožravých
rostlinách víc než předchozí generace. Jedním z prvních, kdo s ní
experimentoval, byl Charles Darwin, který zjistil, že reaguje nejen na hmyz,
ale i na kousky masa či vaječný bílek. Zato zůstává zcela lhostejná, když
jí nabídneme nestravitelnou potravu, třeba skleněný střípek nebo úlomek
dřeva.
Spolek Darwiniana
Pokud pěstujete masožravé rostliny nebo se tímto koníčkem teprve chcete
zabývat, ale i když máte zájem o jiné zvláštní rostlinné druhy (sukulenty,
orchideje apod.), nemám pro vás lepší radu, než abyste se spojili s podobně
zapálenými lidmi sdruženými v Darwinianě. Její členové mají za roční
příspěvek 300 korun zaručené požitky v podobě spolkového čtvrtletníku
Trifid (to byly v jednom sci-fi románu mimozemské lidožravky obdařené
schopností pohybu), přístupu ke knihovně obhospodařované panem Mirkem
Srbou, možnosti scházet se s podobnou vášní postiženými jedinci a zapojením
se do semenné banky, do níž je možné zasílat přebytky vlastních semen a
naopak jiná získávat.
Darwiniana sídlí na adrese Ústavní 139, Praha 8, 181 00