| Tiberiův návrh římskému Senátu, aby byl Kristus považován za boha |  |
| František J. Holeček |
Ročník 35 - číslo 11 |
Křesťanské
prameny druhého století, Justýn (Apologie I, 35 a 48) a Tertullián (Apologeticum
V, 2 a XXI, 24), narážejí na Pilátovu zprávu Tibériovi o Ježíšově
procesu a šíření víry v jeho božství v Palestině. Prameny, závisející
na Eusébiovi z Cesareje, kladou příchod této zprávy do Říma k roku 35 po
Kr. Pilát, jenž necítil potřebu informovat svého císaře po legálním, byť
nespravedlivém, Ježíšově procesu, ho musel informovat ve chvíli, kdy se
nová víra rozšířila po celé provincii a kdy neústupná velerada přikračovala
k řadě procesů a trestů, které postihovaly vyšší počet osob. Pilát,
jak to ukazují samy evangelní texty, již během Ježíšova procesu dospěl k
názoru, že politická obžaloba nemá opodstatnění. Je pravděpodobné, že
jeho zpráva, na níž se odvolávají křesťanští autoři druhého století,
byla křesťanům příznivě nakloněna. Tím se vysvětluje i Tertulliánova
zmínka, že "Pilát byl již ve svém svědomí křesťanem" (Apologeticum
XXI, 24), aniž bylo nutno předpokládat jeho obrácení. Tiberiua musela
zaujmout zpráva o nové židovské "sektě", vůči níž jsou nepřátelské
židovské autority, ale je jí nakloněn lid a její šíření rozkládá v
mesianismu každé politické i protiřímské násilí a zdůrazňuje náboženské
i morální hodnoty. Jeho hlavní ambicí totiž bylo, jak to Tacitus uvádí právě
k roku 35 (Annales VI, 32,1), vyřešit vnější sváry consiliis et astu
lstivostí a diplomatickou obratností spíše než silou zbraní. Roku 35
vyslal na Východ Vitellia, nejen jako legáta Sýrie, ale jako zvláštního
pověřence, který měl zklidnit celou oblast, ať již šlo o nástupnictví
na arménském trůnu a vztahy s Party, ale i s Damaškem, kde se etnarcha Areta
vymknul římské kontrole, a s Jeruzalémem, který navštívil dvakrát či třikrát,
a vyřešil situaci podle Tiberiových dispozic. Piláta, proti němuž vznesli
stížnost Samaritáni, odeslal do Říma a nahradil ho svým přítelem
Marcellem. Sesadil také velekněze Kaifáše, ale na druhé straně vrátil Židům
obřadní roucho velekněze a prominul část daní. Této smírčí linie,
poskytující nepřímou ochranu i křesťanům, se pak přidrželi všichni správci
Judeje až do roku 62.
Východní a západní křesťanská tradice postihla Tiberiův zásah odlišným
způsobem. Mojžíš z Korene, který psal v pátém století své Dějiny Velké
Arménie, ale čerpal z mnohem starších legend a dokumentů, hovoří o tom,
že si Tiberius a Abgar (toparcha Edessy v letech 13-50) vyměnili listy, v nichž
Abgar císaře informoval o Kristově smrti a zmrtvýchvstání a vyzýval ho,
aby potrestal Židy. Tiberius prý odpověděl, že tak učiní, až zlomí
povstání Iberů, a že již sesadil Piláta. To je jasná narážka na
Vitelliovu misi, která dokládá, nakolik zůstal Vitelliův zásah ve prospěch
křesťanů živý v paměti Arménů. Západní křesťanská tradice, jejímž
nejstarším hlasem je v tomto směru známé místo z Tertulliána (Apologeticum
V,2), tvrdila, že když Tiberius dostal Pilátovu zprávu, předložil Senátu
návrh, aby uznal Krista za boha, a že poté, co Senát odmítl, a tím se pro
římský stát stalo křesťanství nepovolenou pověrou (superstitio illicita),
zakázal eventuální vznášení žalob proti křesťanům. Mnozí se domnívali,
že jde o apologetický výmysl. Vynikající znalec, profesorka Marta Sordi z
milánské Katolické univerzity, považuje tento text za plně autentický. Přesvědčivě
rozborem celého kontextu dokázala, že se Tertullián snaží předním Římanům,
kteří proti jeho obhajobě křesťanství podle rozumu a spravedlnosti staví
autoritu zákonů, ukázat, že i zákony mohou být nespravedlivé a měly by být
změněny. Jedině z tohoto důvodu hledá kořeny protikřesťanských zákonů
a nalézá je v odmítavé odpovědi Senátu na Tiberiův návrh. Výslovné odmítnutí
uznání křesťanů Senátem, které z nich činilo nedovolenou sektu, jistě
nevstupovalo mezi zájmy křesťanské apologetiky, která spíše poukazovala
na odpovědnost špatných císařů.. Senatusconsultum Tiberianum tedy není výmyslem
severoafrického apologety a vynikajícího právníka, ale nalezl je v aktech
procesu proti Apolloniovi, k němuž v Římě došlo za Commoda, mezi léty
183-185. Tento senátor, obžalovaný z křesťanství, byl z rozhodnutí Senátu
odsouzen k smrti. Rozsudek se opřel právě o zmíněný starší výrok Senátu.
Postoj, který Tertullián přisuzuje Tiberiovi, nadto dokonale odpovídá
politické linii, kterou císař uplatnil prostřednictvím Vitelliova zásahu v
Palestině. Návrhem uznat Kristův kult mířil k tomu, aby se nové "sektě"
dostalo v lůně judaismu stejného právního postavení, jaké Řím přiznával
od Césarových dob judaismu jako takovému. Stejný postup uplatnili Římané
hned od vytvoření provincie vůči Samaritánům, které vyňali z náboženské
podřízenosti Židům, a zajistili si tak jejich věrnost. Šlo tedy o politický
návrh směřující do nábožensky nestabilní provincie, jakou byla Judea,
plně odpovídající Tiberiově pacifikační politice. Císař nemohl roku 35
tušit, že křesťanství získá i mimo samotnou Judeu mnohem větší počet
proselytů než sám judaismus a že dorazí k branám Věčného Města.