| Modlitby marnotratných synů a dcer |  |
| Edward Staniek |
Ročník 35 - číslo 11 |
Nikdy nesmíme jednat v pochybnostech svědomí. Jistota svědomí je základem jeho pokoje. Se správným, jistým a citlivým svědomím se však nikdo nerodí. Takové svědomí je třeba postupně získávat.
Odpusť mi, Pane, mou sobeckou lásku
Pane Bože, nevychovala jsem syna dobře. Milovala jsem ho víc
než život. Byl to můj poklad. Dala bych za něj svůj život. Dávala jsem…
a on bral a bral a jeho nároky byly stále větší a větší. Nenaučila jsem
ho dávat.
Oženil se, ale nebyl schopen odejít ode mě a já jsem nebyla schopna dát ho
jeho ženě. Po dvou letech ženu opustil a vrátil se bydlet ke mně. Byla jsem
velmi ráda, a přitom jsem trpěla. Neuvědomovala jsem si svou vinu. Za všechno
mohla ona, neustále jsem obviňovala ji. Myslela jsem si o sobě, jaká nejsem
dobrá matka. Dva roky nato začal pít a pije už třicet let. Zpackaný život,
jeho i můj, jeho ženy i jeho syna.
Můj Bože, poznala jsem svou chybu teprve teď, když jsem se dívala na film,
ve kterém vystupovala taková matka jako já a takový syn jako můj. Zůstala
jsem sedět celá zkoprnělá, jako bych se dívala na svůj vlastní život,
souvislou řadu neštěstí. Ten film mne nejdřív fascinoval, tak byl blízký
mému srdci… Až nakonec vyznání syna, ve kterém obvinil svou matku, že
zničila život jemu i sobě, mi proniklo srdcem jako ostrá dýka. Dlouho jsem
neměla sílu vstát z gauče. Rozplakala jsem se.
Pane, je mi už skoro sedmdesát let a nemám sílu žít, nemám nejmenší šanci
cokoliv napravit. Jsem na pokraji zoufalství. Již dva týdny nemohu spát. Děsí
mé zlé sny. Poznala jsem, že jsem zničila své vlastní dítě i sebe ve jménu
špatně chápané lásky.
Odpusť, Pane, a smiluj se nad ruinami našeho života.
Nepřecházejte z domu do domu
Pane, odpusť mi nedostatek taktu. Řekla jsem to, co jsem věděla
od jedné dcery, druhé dceři. Nastalo z toho nedorozumění. Sama jsem
vykopala hluboký příkop mezi dvěma rodinami. Zbytečně jsem mluvila o domácích
tajemstvích.
Otec mě v první třídě učil: "I kdyby tě mučili, neříkej nic ze školy."
Nechtěl, abych doma mluvila o tom, co bylo ve škole špatné… A měl pravdu.
Teď jsem pochopila, jak je důležité být diskrétní, dokonce i v rodině.
Slovo matky má povznášet a vnášet pokoj, a ne jitřit…
Odpusť mi prosím hříchy mého jazyka, Pane.
Jsem workoholik
Pane, někteří skoro celý týden odpočívají, a mně už týden nestačí, abych udělal, co mám udělat. Od rána do večera, a dokonce pozdě do noci pracuji, pracuji a pracuji… Naposledy jsem měl týden volna před třemi lety. A tak pořád dokola pracuji… A práce přibývá… Už se cítím unavený. Žena stále častěji vyvolává hádky, sama začíná být neurotická.
Před několika dny mi podstrčila článek o workoholicích
a o nemocech z přepracovanosti. Řekla mi jen: "Tady píšou o tobě."
Přečetl jsem si to dost pozorně. Všechno souhlasí. Nečekal jsem, že se na
pracovitost dá dívat jako na vážnou nemoc, které se dnes říká
workoholismus. Ani mě to nenapadlo. Nikdy jsem se z toho ani nezpovídal.
Nebude snadné se z této nemoci vyléčit. V podstatě je třeba změnit celý
životní styl. Dokážu odpočívat a neříkat tomu lenost? Vždycky mi byla
lenost odporná a ve snaze vyhnout se jí jsem upadl do opačného extrému. Takže
pracovní mánie je stejně veliká chyba jako lenost. A najít zlatou střední
cestu je evidentně obtížnější, než jsem si připouštěl.
Omluvil jsem se ženě, snad se nám společně podaří najít něco, čím
tuto nemoc léčit. Řekla mi, že ona a domov potřebují otce, a ne jen peníze.
Odpusť, Pane. Začínám si všímat smutných následků té mé
upracovanosti. Budu potřebovat hodně času, abych to nějak smysluplně uspořádal.
Pomoz mi, Pane.
Vůně fialek
Pane, jsem tak šťastná. To štěstí je stále větší, už
měsíc. Začalo to fialkami. Před necelými čtyřmi týdny se můj Honza vrátil
z práce a dal mi kytičku vonících fialek. Zarazilo mě to. Dvakrát jsem se
ho ptala, jestli je to pro mě. Nemohla jsem tomu věřit.
A každý další den přišlo malé překvapení: tu mi pochválil polévku,
jindy mi poděkoval za vyžehlenou košili nebo mě políbil při odchodu do práce.
Po týdnu jsem se ho zeptala, co se stalo, a on mě objal a omluvil se mi za to,
že ke mně byl tolik měsíců tak nevšímavý. Cítil, že se nějak vytrácí
teplo domova a kohosi se zeptal, co má dělat. Dostal dobrý recept: "Udělej
ženě každý den malé překvapení a uvidíš, jak vám manželství znovu
rozkvete." Cestou domů koupil fialky, a když viděl, jak jsem byla překvapená,
pochopil, že to bylo ono. Zjistil, že malé překvapení, úsměv, dobré
slovo nestojí mnoho a vytváří dobrou atmosféru doma i v práci.
Děkuji ti, Pane, za znovu rozkvetlé manželství. Odpusť, že já jsem na
taková překvapení nemyslela... Sama jsem na ně čekala, ale sama jsem je nepřipravovala.
Omlouvám se tobě, omlouvám se i jemu.
Facka
Pane, ty dobře víš, jak to bylo. Když se mě policista
zeptal, jestli je to naše kolo, odpověděl jsem: "My kolo nemáme."
Otec na mě vrhl hrozný pohled. Dokázali mu, že je ukradl. Když se vrátil
domů, dal mi facku.
Pane, ta facka mě dnes bolí stejně jako tehdy. Před několika dny jsem se vrátil
z otcova pohřbu. Když jsem stál nad jeho hrobem, nemyslel jsem na nic jiného
než na tu nespravedlivou facku.
Bože, já mu nedokážu odpustit. Prosím tě však, abys byl k tátovi
milosrdný. Vlož také svou milosrdnou ruku na moji bolavou tvář, abych i já
uměl jednou odpustit.