| Máme dítěti zatajit smrt blízkého člověka? |  |
| PhDr. Václav Mertin |
Ročník 35 - číslo 10 |
K lidskému životu patří radost i smutek, napětí i uvolnění, vítězství i porážky. V některých chvílích bychom byli rádi, aby se čas zastavil, jindy si přejeme usnout a probudit se, až bude po všem. Jenže stejně jako příjemné situace netrvají věčně, tak se nelze trvale schovávat před nepřízní života. Jsou lidé, kteří se naivně domnívají, že před některými stinnými stránkami utečou tak, že pořád pracují, vyhledávají nové a nové zážitky, nadužívají alkohol, prášky, střídají partnery, mění zaměstnání. Jde o marné a dopředu k neúspěchu odsouzené pokusy.
Když umře blízký člověk, je to vždy smutné. Dospělým odejde kus jejich vlastního života, společné dílo, opora, pocit bezpečí, v prvních chvílích mohou mít pocit, že se jim zhroutila budoucnost. Obvykle jsme přesvědčeni, že pro dítě je smrt blízkého člověka úplně stejná tragédie jako pro nás, a tak se je před ní a jejími možnými následky snažíme uchránit. Někteří rodiče týdny tají, že umřela babička, máma si vymýšlí, že ve skutečnosti mrtvý táta je v nemocnici nebo na služební cestě, před dítětem se nemluví o vážné nemoci. Dítě pak nebereme na návštěvu do nemocnice, nechceme, aby se zúčastnilo pohřbu.
Jenže dítě vnímá řadu skutečností jinak než dospělý. Když se něco stane, je pochopitelně také velmi smutné, ale nemá tak veliké zkušenosti se smrtí, nedomýšlí všechny souvislosti, je mnohem více založené pozitivně, více se dívá do budoucnosti, minulost je tolik nesvazuje. Jeho smutek bývá intenzivní, ale kratší, za pár hodin už zase v pohodě poskakuje. Nemusíme mít proto strach, že se ze smutku nevzpamatuje, neblahá přítomnost je brzy překryta novými zajímavými událostmi. Dítě by s námi mělo sdílet život se všemi úskalími i radostmi. Navíc přitom poznává, že smrt tvoří nedílnou součást našeho života. Učí se také, jak se chovat a reagovat v náročných situacích. Nemyslím však, že je nutné, aby se zúčastnilo úplně všeho, co souvisí s nemocí a smrtí člověka. Může se mu pak taková událost zdát dlouhá, statická, navíc hodně nudná a nesrozumitelná. Rozhodně bychom však dítěti neměli tajit závažné události. Pokud se samo nebrání, měli bychom mu umožnit, aby se jich zúčastnilo.