| Vrabčáci nás nemají rádi |  |
| Rudolf Baudis |
Ročník 35 - číslo 10 |
Vrabci patří
do početné rodiny ptáků snovačovitých, rozšířené po celém světě. Jméno
našeho nejznámějšího vrabčáka - vrabec domácí - naznačuje, že se
kdysi připojili k lidem, protože se jim v blízkosti lidských sídlišť naskýtá
snadný zdroj potravy. Dnes toho zřejmě litují, protože v posledních letech
téměř vymizeli.
Vrabec, u nás též štilip, škudlan, škudlivec, šplec, šprcek nebo čimčarák,
je velmi přizpůsobivý pták. Důkazem je invaze vrabců na americký
kontinent, kam se několik vrabčích párů dostalo teprve v polovině 19.
století a dnes tu patří k nejběžnějším opeřencům. Náklonnost vrabců
k soužití s lidmi se jim ale možná stane osudnou. V posledních dvaceti
letech totiž v celé Evropě vrabců ubývá. U nás jejich počet klesl za tu
dobu na pouhé dvě pětiny! Co je příčinou této katastrofy jednoho ptačího
druhu přesně nevíme, ale určitě to souvisí se změnami životního způsobu
lidí, kterému se ptáci nemohou přizpůsobit. Ostatně už před sto lety
profesor Janda upozorňoval:"Nepřirozený způsob života ve městech,
otravná často potrava a nedostatek čistého vzduchu degenerují jeho
potomstvo a přivodí neplodnost." V současnosti to došlo už tak daleko,
že britská královská ornitologická společnost vypsala milionovou prémii
tomu, kdo odhalí příčinu vymírání vrabčí populace, a Česká
ornitologická společnost prohlásila vrabce domácího za Ptáka roku 2003.
Tenhle titul pro vrabčáky neznamená, že budou nosit nějakou medaili, ale že
profesionální i amatérští ornitologové po celý rok věnují vrabcům mimořádnou
pozornost. Zároveň je to i výzva pro veřejnost: sledujte vrabce, pozorujte
je a počítejte je. Co zjistíte, sdělte České společnosti ornitologické,
Hornoměcholupská 34, Praha l0, 102 00. Zájem ornitologů se zatím soustřeďuje
na vrabce domácího, zatímco jeho kamarád - vrabec polní čili úpolník -
ještě tak výrazně ohrožen není. Üpolník má na bílé tváři tmavou
skvrnu a na hlavě čokoládovou čepičku. Samičky vrabce domácího jsou nenápadně
šedohnědé, zatímco v případě úpolníků jsou obě pohlaví zbarvena
stejně. Vrabec domácí si svá hnízda staví přímo ve skulinách domů a
stodol, pokud se nenastěhuje do opuštěného cizího hnízda. Protože je
zvyklý vystýlat dutiny vším možným materiálem, aby si vytvořil pohodlnou
kotlinku, záhy promění úpravné stavbičky pěnkav, vlaštovek či jiných
pečlivých ptáků, v pověstné rozčepýřené vrabčí hnízdo z něhož často
trčí i kousky papíru, hadříky i proužky plastu.
Vzhledem k tomu, že dosud měli lidé a vrabci k sobě velmi blízko, víme
toho o nich dost: Jak a kde hnízdí, čím se živí. Zatímco svá mláďata,
která vyvádějí až třikrát ročně, vrabčí rodiče krmí převážně
drobným hmyzem, v dospělosti se poměr obrátí a dávají přednost semenům
a pupenům. Přitom si nevybírají a kromě plevelných rostlin vyzobávají i
rostliny pěstované člověkem na polích a sadech. Zajímavé je, že v první
snůšce je pět či šest vajíček, v každé další je o jedno méně. Když
se objevili v Americe, nejen že tu vznikla Společnost přátel vrabce, ale
stojí tu i pomník, věnovaný vrabcům jako dík za ochranu polí a sadů před
škodlivým hmyzem. Dnes se tu jejich počet různými metodami omezuje.
Číňané v šedesátých letech minulého století spočítali, kolik vrabci
lidem ujídají potravy na rýžových a obilných polích a vyhlásili jim válku
jako jednomu ze tří úhlavních škůdců (spolu s myšmi a mouchami). Nejúčinnější
se ukázalo neustálé plašení. Střelbou, hlasitou hudbou, křikem, bušením
do hrnců. Vrabci totiž nejsou vytrvalí letci. Jenže po čase začali vrabce
nakupovat v sousedním Mongolsku a vypouštět je tam, kde je dříve vybili.
Když počet vrabců poklesl po určitou mez, začali v přírodním systému
chybět a škody způsobené hmyzem byly větší nežli ty, které měli na svědomí
vrabci. Párek vrabců totiž během dvou týdnů hnízděni nanosí svým ptáčatům
asi kilogram hmyzu a pilně loví i mimo dobu hnízdění.
V našich zemích byl za Marie Terezie vztah k vrabcům podobný. Císařským
dekretem byli vyhlášeni za psance. Stali se přitom nechtěně i určitým
symbolem společenské rovnoprávnosti, neboť sedlák byl tehdy povinen odvádět
stejný počet vrabčích hlaviček (osm) jako vysokoškolský profesor. Po
staletích marného boje s vrabci bychom si měli oddychnout, že kýženého cíle
bylo dosaženo. Ale znovu se ukázalo, že teprve když něco ztrácíme, začne
nám to chybět. Zvláště varující je to, že výrazný pokles populace
postihl právě druh s obrovskou tolerancí k životnímu prostředí. To se s přírodou
opravdu muselo něco stát, když i tak nanejvýš přizpůsobivý pták je ohrožen
vyhynutím.