| Chlapi se střechou pod nohama |  |
| Rudolf Baudis |
Ročník 35 - číslo 10 |
Střecha
není jen tak obyčejná věc. Svědčí o tom i to, jak slovo střecha v různých
podobách přešlo do běžného života. Střechu nemáme jen proto, aby nám
nepršelo na hlavu, je i symbolem domova a bezpečí. Mít střechu nad hlavou
znamená bydlet, zastřešit něco znamená poskytnout záruku, když je něco
střechové, pak je to na špičce ve svém oboru a máme-li to pod střechou,
jsme hotovi s prací.
Pokrývání střech je stejně staré, jako samo stavitelství příbytků. V pravěku se střešní krytina dělala z týchž přírodních materiálů, jaké se používaly na stavbu obydlí: z kůže, chvojí, listů, trávy, slámy, rákosí... V suchých oblastech, kde byl nedostatek takového materiálu, se dělaly střechy ploché, jen s mírným spádem. Základ tvořila trámová konstrukce propletená proutím. Povrch se pokrýval vepřovicovou mazaninou - směsí jílu s plevami a sekanou slámou. Taková střecha, vysušená sluncem, byla dostatečně pevná, takže se na ni často stěhoval i běžný život domácnosti, sušila se na ní sklizeň a mnohdy se sem přesouval i ruch z ulice, takže sloužily jako obchody a chodníky. Škody způsobené občasným deštěm se daly snadno napravit a ve sluneční výhni panoval v obydlí pod takovou střechou příjemný chládek.
Podobné izolační vlastnosti jako hliněné střechy měly i doškové krytiny ze stébel slámy nebo rákosu, které v zalesněných oblastech nahrazovaly dřevěné štípané šindele. Společnou nevýhodou těchto přírodních střešních krytin bylo riziko požáru. Netřesk, sukulentní rostlina vysazovaná na střechy, aby blesk netřeskl do střechy, byla ochranou poněkud nespolehlivou, a i když vešly ve známost hromosvody, požáry byly nadále častou příčinou zhouby nejen jednotlivých stavení ale i celých měst.
Pod hrozbou nebezpečí ohně se stavitelé poohlíželi po nějakém nehořlavém materiálu na střechy. Protože hlavním stavebním materiálem středověkých domů byl kámen, není divu, že se kamenné desky objevily i na střechách. Nejlépe se osvědčila břidlice, která se dá štípat na poměrně velké a přitom tenké desky. Břidlicová krytina, v minulých desetiletích nahrazovaná nevzhledným azbestocementovým "eternitem", se dnes díky dovozu španělské břidlice znovu na naše staré i nové střechy vrací.
Nejlevnějším a nejdostupnějším materiálem je ovšem surovina používaná i na výrobu cihel - cihlářská hlína. Hliněné střešní tašky byly vynalezeny spolu s cihlami už ve staré sumerské říši asi před 5 000 lety. V Evropě se objevily asi o tisíc let později a u nás až ve středověku. Tehdy to byly nejčastěji prejzové střechy. Mezery mezi prohnutými taškami, korýtky, se zakrývaly vrchní řadou kůrek neboli prejzů - tašek otočených obloukem nahoru.
Ploché francouzské drážkované tašky se už nemusely klást do malty jako se to dělalo u všech předešlých typů střešních tašek a staly se jedním z nejužívanějších krycích materiálů dodnes. Navzájem se spojují pomocí drážek a výstupků tvořících zámek a na laťovky krovu se zavěšují pomocí výstupků zvaných nosy nebo též pupíky. Již mnoho let se používají i betonové tašky odlévané do forem. Jsou sice velmi trvanlivé, ale i když se už dodávají nejen ve smutné šedivé barvě, jejich nevýhodou zůstává velká hmotnost.
Není střecha jako střecha
Mít střechu uprostřed místnosti vám může připadat zvláštní, ale v učilištích,
kde se na své povolání připravují budoucí pokrývači, je podobná cvičná
konstrukce, na níž se učí svému řemeslu, docela běžným zařízením. Ve
výšce na skutečné střeše jim později taková praxe přijde vhod.
Střechy se liší jedna od druhé nejen tvarem (pultová, sedlová, valbová, křížová, věžová...) a druhem krytiny (došek, šindel, kámen, plech, taška..), ale i kvalitou provedení. Mohou za to příslušníci prastarého řemesla - pokrývači. A být dobrým pokrývačem není jen tak. Není divu, že i dnes je o takové nouze. "Kdybyste se o někom šikovném doslechli, dejte mi vědět," posteskl si nám šéf pokrývačské firmy Jiří Vrňata. Pan Vrňata není jen tak nějaký pokrývač, ale mistr svého oboru, a to hned několikanásobný.
Nejen sportovci, ale i řemeslníci mají totiž své soutěže a mistrovství. Je vlastně nespravedlivé, že se o nich víc nemluví a nepíše, když jsou pro náš život jistě důležitější nežli to, kolik gólů padne v hokejové lize nebo kolikrát kdo dopravil do branky koženou kouli. Právě úspěchy v těchto odborných soutěžích jsou důvodem, proč jsem pana Vrňatu nazval hned několikanásobným mistrem. Soutěž Střecha a detail roku, vyhodnocovaná zástupci regionálních cechů, vyhrál už třikrát, titul Řemeslník roku, udělovaný na specializované ostravské výstavě Střechy - pláště - izolace, získal loni podruhé.
Dědičné řemeslo
Rodinnou firmu založil otec Vrňata v roce 1932. Později k řemeslu přičichli
všichni čtyři jeho synové - dva z nich mají dnes své vlastní firmy.
Antonín v Dolních Břežanech a Jiří v Průhonicích. Pan Jiří Vrňata,
který mě do některých tajů pokrývačského řemesla zasvěcoval, nepovažuje
bratrovu firmu za konkurenci a pochvaluje si rodinnou spolupráci. Ve vlastní
firmě nezaměstnává jen dvě desítky pokrývačů, ale i manželku, dceru,
syna a snachu se zeťem. Dokonce i malí vnoučkové mají už svá pokrývačská
kladívka a pracovní overaly s logem rodinné firmy. "Budu jen rád, když
z toho potěru vyrostou šikovní pokrývači, ale jen pokud si to řemeslo sami
vyberou," říká pan Vrňata.
Ne na každého tesaře se dá spolehnout, že odvede tak dobrou práci, aby si
tašky sedly přesně jedna na druhou. Proto si pokrývači laťují raději
sami a tesařina je vlastně jejich druhým řemeslem. Kromě toho musí
pokrývač být taky trochu zedník a klempíř, protože při práci na střeše
nejsou specialisté obvykle po ruce. Kdysi pokrývačské "nádobíčko"
sestávalo ze škopíku, pokrývačské lžíce, kleští a pokrývačského
kladívka.
"Kladívko sice zůstalo základním nástrojem řemesla, ale kromě toho potřebujeme řadu dalších nářadí a pomůcek, které se taktak vejdou do dodávky: můstek na sekání krytiny, kleště, šrouby a hřebíky, elektrické šroubováky, rozbrusky na řezání, vrtačky, okružní i přímočaré pily... Spolu s bratrem a dalšími 80 firmami jsme v září r. 1995 byli u zakládání Cechu pokrývačů, klempířů a tesařů. Dnes má toto sdružení ke třem stovkám členů. Cech pečuje o odbornou kvalifikaci svých členů, vydává specializované publikace a časopis, sjednocuje technologii pokládky různých krytin a stará se i o společenský život svých členů a sportovní akce. Chtěli bychom obnovit mistrovské zkoušky jako záruku odborné úrovně firmy zaměstnávající vyučené i zaučené pokrývače. Cech se také podílí na pořádání odborných soutěží."