| Návrat bronzového jezdce |  |
| Rudolf Baudis |
Ročník 35 - číslo 9 |
Na nábřeží
podívat se běž, stavějí tam převelikou věž. Má to být prý Čechů
chlouba, uvnitř stojí velký trouba. Těmito veršíky uvítal K. H. Borovský
stavbu pomníku císaře Františka I. na nábřeží Vltavy, kousek po proudu
řeky od Národního divadla.
Nesouhlasím s obrazoborectvím v žádné podobě. Ani v té husitské, ani v té dnešní. Proto je mi sympatický počin radnice Prahy 1, která se rozhodla vrátit aspoň jednu sochu tam, kde byla. Určitě se i v tomto poněkud zastaralém případě objeví názory, že Habsburkové si nezaslouží pomníky, ale naštěstí už nejsme v době, kdy školáci v učebnicích začerňovali některá jména. Sochy a pomníky považuji za průvodce historií, která se udála. Kdyby se vybíralo na stavbu pomníku Husáka či Gottwalda, určitě bych nepřispěl, ale ani bych se nechopil krumpáče, abych nějaký bořil. Ostatně, kdyby se v Praze na Letné zachovalo Stalinovo kamenné monstrum, turisté by tu stáli frontu.
Talibánci zničili obří sochy Budhy a celý svět je za to odsoudil, hitlerovci tavili sochy Masaryka a nazýváme je za to barbary, ale sami odstraňujeme i hodnotná díla, protože zpodobňují někoho, kdo se v našich očích historicky znemožnil. A přitom jásáme nad zachovalým zpodobením bratrovraha Kaina a ještě horších starodávných zločinců. Římané kdysi měli zajímavý způsob, jak zachovat umělecká díla a vyhovět politické náladě: sochám významných mužů vyměňovali hlavy, když vyšli z obliby. Většině z nich se ostatně později zase původní hlavy vrátily.
Líbí se mi počin radnice Prahy 1, který by mohl jednu
epizodu z dějin obrazoborectví uzavřít. Starosta Vladimír Vihan počítá i
s protihabsburskými postoji, ale věří, že převáží názor, že památkám
by se měla vracet jejich původní podoba. Proto také chce vrátit původní
funkci a podobu fontáně a pomníku Františka I.
Ačkoli císař František I. setrval na trůnu déle než čtyřicet let,
historikové spíše nežli státotvorné činy zmiňují jeho výroky typu:
"Tak řečení geniové a učenci nejsou k ničemu, vždycky chtějí všechno
vědět lépe a zdržují úřadování, anebo jim nevoní. Zdravý rozum a dobrá
zadnice, to je nejlepší. Držte se starého, neboť to je dobré a naši předkové
se při tom dobře měli, proč ne my? Nyní panují nové ideje, které nemohu
schvalovati a nikdy jich neschválím. Vzdalujte se jich a přidržujte se
jejich opaku, neboť já nepotřebuji učence, nýbrž dobré občany."
Na svém zasedání 13. dubna 1835, pár týdnů po císařově smrti, ovšem čeští stavové rozhodli, že si panovník zaslouží pomník. Byla vypsána soutěž a počátkem roku 1845 byla podepsána smlouva s jejími vítězi. Základní kámen byl položen 22. srpna 1845. Tempo stavby brzdili nějakou dobu vlastenci za přispění revolučních bouří v r. 1848, nicméně 30. května 1850 byl pomník odhalen. Nikoli slavnostně, jak se obvykle píše, ale spíše rozpačitě.
Rozpaky nad krásným a zajímavým pomníkem přetrvávaly až do vyhlášení republiky. Po převratu v roce 1918 byl bronzový císař zahalen plátěnou rouškou, následující rok v červnu odstraněn coby symbol habsburské poroby a přemístěn do lapidária Národního muzea..
Novogotickou památku mají na svědomí sochař Maxa, kameník Svoboda a zejména architekt Josef Kranner, spolutvůrce dostavby katedrály svatého Víta. Není tedy divu, že řada prvků pomníku prozrazuje inspiraci z mnohem starší a slavnější Krásné studny v Norimberku (asi 1390). Ještě letos, jen co bude její kopie ve slévárnách v Horní Kalné dokončena, se Františkova jezdecká socha vrátí na své místo. Systém přívodu vody ze sousední Divadelní ulice vyřešil kdysi Kranner se stavitelem nábřeží Vojtěchem Lannou a mechanikem Romualdem Božkem, jeho obnovení je dnes obtížné.
Figury na úrovni jezdce znázorňují mír, hojnost, vědu, umění, průmysl, obchod, orbu a hornictví. Ve štítech nad nimi jsou ve svornosti český a lucemburský lev, moravská a rakouská orlice. Na pilířích stojí šestnáct Maxových soch, symbolizujících tehdejší zemské kraje, sedmnáctá je Praha. Zatímco sedící alegorii Prahy se štítem snadno poznáte, ostatní mají atribut symbolizující krajinnou či řemeslnou význačnost kraje. Kahan patří kraji Kouřimskému, na voru se plaví Vltavan, v někdejším kraji Slánském se odjakživa pěstuje chmel, vinař zase nepochybně pochází z kraje Litoměřického, kdežto kůň je typický pro Prácheňsko.
Další kraje se dají určit podle snopu, kosy, rýče,
trubky, džberu, kladiva, zbroje, stavu, sokola, skříňky a kuše. Dvě sochy
chybí, sraženy nedávno rukama opilých vandalů.Ve střední části pískovcového
monumentu, vysokého 29 m, je volné místo pro 291 cm vysokou jezdeckou sochu.