| Vietnamské zápisky |  |
| Nika Kotmelová |
Ročník 35 - číslo 9 |
Pro mou rodinu v Čechách nebylo jednoduché
přijmout skutečnost, že mým přítelem je vietnamský spolužák. Pro jeho
rodinu ve Vietnamu byl zase šok, že si našel bílou holku. Po dvou letech si
obě strany zvykly a rodina ve Vietnamu naléhala, abych jim byla konečně představena.
Pátek - 20. 12.
2002
Vietnam. Už hodinu jsem v Saigonu. U nás je pět ráno, tady snad něco kolem
půl jedenácté, nevím to přesně. První šok už mám za sebou: na letišti
procházíme kontrolou, která nahání strach i místním. Nemůžeme najít
zavazadla. A další kontrola! Všude kolem nás jsou lidé v národním kroji a
venku čeká rodina mého přítele.
Poprvé mě polilo horko, když jsme vystoupili z letadla. Měla jsem za to, že vchod do letištní haly je přetopen, na sluníčku se mi udělalo poněkud mdlo. Mokrý, lepkavý, těžký vzduch, parno a slunce. Představili se mi členové rodiny, jejich jména si napoprvé nepamatuji. V autě s klimatizací je příjemně, jedeme k babičce. U ní na stole jsou mísy s vietnamským jídlem, nemám odvahu ochutnat všechno. Například psi jsou zdejší národní pochoutkou a tady u babičky na nás štěkají hned čtyři - tito se ale nejedí! Rychle se polít vodou, protože vany ani sprchové kouty tu nejsou, a zase jedeme dál, pravděpodobně tam, kde budeme bydlet.
Mám poněkud problémy rozumět. Cesta je zdlouhavá a plná zvuků z různých klaksonů. Dopravní značky tady nejsou téměř žádné a rozdělení cesty na dva směry jen občas. Prostě se jede a troubí. Průměrná rychlost je 30 km v hodině, rychleji to nejde. Než se dostaneme na místo mám nos přeplněný vůněmi.
Sobota
- 21. 12. 2002
Myslela jsem, že se Vánoce ve Vietnamu neslaví. Takhle pestře ale nevkusně
vyzdobené obchody jsem ještě neviděla. Vypadá to, jako kdyby skoupili všechny
vánoční ozdoby a jednoduše je navěšeli, kam se dá. Přes celou ulici řvou
vánoční koledy. Většinou anglické, které ovšem nazpívali tady. Po večeři
mám spálené všechny chuťové buňky.
Neděle - 22. 12. 2002
Dnes jdeme do Pěveckého centra. Vcházíme do místnosti, kde je velká
pohovka, stolek a televize s mikrofonem. Navolíme si písničku a zpíváme. Na
obrazovce se promítá text, po písničce se ukazuje vyhodnocení, jak jsme si
vedli. Soutěžíme mezi sebou. Je to jedna z nejoblíbenějších zdejších zábav
-
tzv. karaoke. Skutečně jsem se dobře pobavila.
Pondělí - 23. 12. 2002
Až do svítání bylo vedro, dusno, nedalo se spát. Strašná noc! Vyrážíme
na snídani do pouliční restaurace. Jídlo je výborné. Mám však nařízeno
nedívat se na zem, aby mi náhodou nepřestalo chutnat. Všechny odpadky se
tady hází pod stůl. V šest hodin večer začal fotbal, všichni sedí u
televize, i provoz na silnicích téměř ustal. Vietnam vyhrál! Na ulicích
vypuklo šílenství, všude se třepetají rudé národní vlajky, všichni
hrozně křičí, auta musí jezdit dokonce po chodníku, silnice jsem naprosto
zacpané motorkami.
Úterý - 24. 12. 2002
Je Štědrý den. Někdo klepe na naši ložnici, přichází žena, kterou jsem
doposud neviděla. Ona samozřejmě ví, kdo jsem, a něco na mě drmolí.
Dostala jsem
od ní dárek - ozdoby do vlasů. Od tohoto dne už na mě všichni mluví
vietnamsky, prý abych se jejich jazyk rychleji naučila.
Jedeme do města na večeři, všude je ještě více motorek než jindy, téměř všichni mají santaklausovské čepice a balónky s nápisem "Merry Christmas" a hází po sobě umělý sníh a třpytky. Zpívají se koledy ve vietnamštině nebo angličtině. Když někdo z té vřavy zaregistruje moji odlišně bílou pleť, začne na mě ukazovat a pokřikovat anglická vánoční přání. Vánoce ve Vietnamu jsou opravdu jiné, je to pouze komerční záležitost.
Čtvrtek
- 26. 12. 2002
Od rána mám "akční náladu", cítím potřebu se hýbat, ale do oběda
se nic neděje a všechno je strašně upocené. Odpoledne jedeme do Vodního
parku. Už mi konečně není vedro, užívám si plavání a tobogánu! Požitek
mi kazí jen pohoršené pohledy místních. Mám totiž dvoudílné plavky a to
je evidentně špatně. Vietnamské slečny na sobě mají spodní prádlo, kraťasy,
triko a v tom se koupou! Když se večer vracíme, zažívám pravý subtropický
liják. Za chvíli je
na silnici po kotníky vody a poprvé je mi ve Vietnamu zima.
Sobota - 28. 12. 2002
Čeká nás tříhodinová cesta k moři. Na dálnici za Saigonem jedeme asi
osmdesátikilometrovou rychlostí a tak strašně to háže, že jsem se praštila
o strop. Na vlastní oči vidím velký rozdíl mezi velkoměstem a vesnicemi.
Úterý - 31. 12. 2002
Dnes začíná první ze dvou svateb v rodině, kvůli kterým jsme oficiálně
přijeli. Bude trvat tři dny. Večer před tím, než si pro nevěstu přijede
ženich, se dívka loučí s rodinou. Druhý den bývá hostina u nevěsty doma,
na které se "ta naše" pohybovala v evropsky laděných svatebních
šatech. Všude byly doslova hromady jídla. Den poté jsme vstávali již v pět
hodin ráno! Popadlo mne několik vietnamských sestřenic a odvezly mě spolu s
ostatními družičkami do domu nevěsty. Nikomu nerozumím, všichni se baví mým
zděšením. Tři hodiny nás oblékají do kroje, češou a líčí, blíží
se samotný svatební obřad. Dnes má nevěsta na sobě národní kroj. Se svými
170 centimetry jsem nejvyšší ze všech, trochu mi to vadí. Přijíždí ženich
s doprovodem mužů, každý z nich nese nějaký dar. Za nevěstu je přebírají
družičky a odnáší je do místnosti, kde se bude obřad konat.
Samotný
slavnostní akt mi nikdo nemohl překládat, ale prý se říká to samé,
co všude na světě. Na začátku si povídali otcové, pak s otcem nevěsty sám
ženich. Ženy stály okolo, ale nic neříkaly. Poté vstoupila do místnosti
nevěsta
a její otec ji symbolicky předal ženichovi. Společně se poklonili rodinným
předkům a bůžkům.
Když přišly na řadu dary, dostala nevěsta náušnice, náhrdelník, s ženichem
nezbytné prstýnky a jako symbol společného života zapálili velkou svíci.
Následovalo pečené prase a mísy s ovocem, ode všeho se nechalo trochu
u domácího oltáře. Potom si ženich odvezl nevěstu do Saigonu. Jeli jsme
vyzdobeným autem do restaurace, kde byla připravena slavnostní hostina.
Odpoledne jsme odpočívali, neboť večer vypukla závěrečná a největší slavnost, kterou dle tradice opět pořádal ženich. Při ní se hosté podepisují na speciální papírový list a v obálkách předávají novomanželům své finanční dary. Jako alkoholický nápoj se podávalo francouzské pivo s ledem, které Vietnamci pomalu usrkují. Neustále chodí obsluha a pozorně dolévá. Všichni se zděšením pozorovali, jak do sebe Evropanka hází jednu třetinku za druhou a nic jí není. Jejich ženy totiž alkohol téměř nepijí.
Čtvrtek - 2. 1. 2003
Ráno odlétáme na sever Vietnamu do Hue na další svatbu. Je tu úplně jiné
počasí, asi 20 stupňů, vítr, málo sluníčka a strašně vlhký vzduch.
Panují zde taky úplně odlišné zvyky, například ženy /kromě nejstarší/
vůbec nestolují s muži.
U mne udělali výjimku. Ženy totiž většinou čekají v kuchyni, až co
zbude.
Jedno z nejurážlivějších gest tady je, když na souseda ukážete prstem anebo se chytnete za nos. Když se starší dívá na televizi, nesmí mu nikdo zastínit obrazovku. Buď musíte dotyčného obejít zezadu a když to není možné, tak se skrčit a podlézt po čtyřech.
V
severním Vietnamu mě přepadl tísnivý pocit. Všude jsou cítit vonné tyčinky
a na mohylách pro bůžky je jídlo a svíčky. Odpoledne si jdeme prohlédnout
místní památky. Hue bylo dříve město králů, z těch dob je tady palácový
komplex, postavený z velké části ze dřeva, včetně střechy. Všechny pamětní
desky jsou napsány čínskými znaky z dob čínské nadvlády, francouzsky a
vietnamsky. Hue je hodně navštěvováno turisty, ale já byla ráda, když
jsme se po čtyřech dnech vrátili zpět do Saigonu.
Úterý - 7. 1. 2003
Zbývaly nám tři dny do návratu zpět, tak začali všichni horečně přemýšlet,
čím nás do České republiky vybaví. Jeli jsme vybírat dárky domů, a při
té příležitosti jsem se podívala do pravé vietnamské tržnice. Nabízejí
tam například sušené mořské koníčky, ještěrky a nepřeberné množství
různých ryb. U každého krámku jsou stoličky, protože všichni neúnavně
smlouvají, a u toho je zvykem sedět. Na Evropana tady nenarazíte, a ani já
sama bych sem dobrovolně nešla. Nedomluvíte se tu ani anglicky, je to opravdu
místo pouze pro domorodce. Musím se přiznat, že mi bylo docela špatně z těch
všech vůní, pachů a pohledů na odlišnou potravu.
Pak jsem musela stihnout ještě jednou vidět a rozloučit
se všemi příbuznými. Každý se mě minimálně jednou zeptal, kdy se vrátím,
či dokonce jestli u nich začnu bydlet. Odjížděla jsem se slovy: "Vrátím
se, až svatebčané budou mít miminko, ale nezůstanu."