| Popeleční středa - brána do postní doby |  |
| Ludmila Kotrmanová |
Ročník 35 - číslo 9 |
Letos připadá Popeleční středa na 5. březen. Tímto dnem vstupuje církev do svatopostní doby. Při bohoslužbách přijímají shromáždění věřící "popelec" - vnější znamení kajícnosti - a kněz vybízí všechny k pokání: "Obraťte se a věřte evangeliu."
Jako sv. Jan Křtitel hlásal před příchodem Páně změnu smýšlení a potřebu pokání, tak i dnes církev vyzývá ke skutečné změně života. Postní doba nás vede k vnitřní duchovní obnově a k většímu sebeovládání. Současně dává příležitost udělat radost našim bližním - rodině, přátelům, nemocným a osamoceným.
Vývoj tohoto svatopostního - předvelikonočního - období se formoval po staletí. Ve 2. století býval dvoudenní půst před slavností Velké noci, ve 4. století se konalo údobí přípravy na křest katechumenů a v 5. století veřejné pokání. Tyto dvě skutečnosti byly záležitostí celé církevní obce. Všichni její členové, i když už byli pokřtěni a nepotřebovali konat veřejné pokání, se cítili solidární s katechumeny i kajícníky.
První doklad o čtyřicetidenním trvání postního období je z poloviny 6. století. Když praxe veřejného pokání v raném středověku zanikala a byla nahrazena soukromou zpovědí, byl od l0. století obřad posypání popelem přenesen na všechny věřící. Novozákonní výzva "čiňte pokání a věřte evangeliu" odpovídá obsahu a duchu postní doby. Obrácení neboli metanoia je pro křesťany vždy spojeno s vírou v evangelium - v poselství o Boží lásce.
Na počátku třetího tisíciletí oslovuje Svatý otec především mladé lidi z celého světa. Zejména v postní době ukazuje na kříž jako na cestu života a opravdového štěstí: "Nemějte strach jít cestou, kterou Pán šel jako první. Svým mládím vtisknete třetímu tisíciletí, které se otvírá, znamení naděje a nadšení. S vámi jde Maria, Matka Páně, první z učedníků, jež zůstala věrně pod křížem, z něhož Kristus svěřil Marii nás jako své děti..."
Kříž je nejznámější symbol křesťanství. Kříž byl znám a užíván od pradávna. Označoval důležitá místa, kde se něco zvláštního stalo - někdo zahynul, jiný uprchl - nebo býval vztyčen na křižovatkách cest. I v naší době se s ním setkáváme - v chrámech, na významných místech a budovách, v polích u Božích muk, na hřbitovech, ale i v domácnostech, na sanitkách, nad lékárnami a nad stanovišti lékařů.
Význam kříže je dán velkopáteční událostí Kristovy smrti. V kříži na Kalvárii je středobod, do kterého všechno směřuje a kde se odhaluje smysl života. V postní době se v kostelech konají kající pobožnosti a křížové cesty, a to většinou v pátek a v neděli. Při nich si věřící připomínají utrpení a smrt Krista. Škoda, že je v současné době obtížné jet do Svaté země, kde se skutečně Kalvarijská oběť odehrála.
V Getsemanské zahradě prožil Kristus smrtelnou úzkost. Tato olivová zahrada se nachází na úpatí Olivové hory sousedící s horou Sion. Obě tyto hory jsou oddělené cedronským potokem a jsou vysoké asi 200 m. V Getsemanské zahradě dnes stojí nádherný Chrám národů a vypínají se olivové stromy staré 2000 - 3000 let. V první části zahrady Kristus zanechal osm učedníků a se třemi - Petrem, Jakubem a Janem - odešel do druhé části zahrady a byl velice smutný. Skryl se pod jednou skálou v jeskyni a modlil se. Když se odloučil od apoštolů, začaly na něho doléhat vize strašlivých obrazů. Viděl všechny hříchy světa, které měl vzít na sebe, aby usmířil svět se svým Otcem. Zmocnila se ho úzkost, protože spatřil rozsáhlost a hořkost smírného utrpení. Po Jeho tváři stékala krev... Následovalo Kristovo zatčení, potupa a smrt na kříži.
Golgota byla tím místem, kde byl Kristus ukřižován. Nyní se v těch místech nachází majestátní Chrám Božího hrobu, kde jsou kaple a kostelní prostory různých křesťanských církví. Chrám Božího hrobu je dno rokle, kde sv. Helena nalezla Kristův kříž. Při vstupu do chrámu se vpravo nachází místo se třemi kříži.
V březnu roku 2001 Svatý otec mimo jiné řekl: "Putujme tedy s radostí náročnou cestou postní doby a snažme se, aby vnitřní obnova vyústila do konkrétních, osobních, církevních i společenských rozhodnutí..." Takovou konkrétní formou pomoci je i starobylý zvyk dávat almužnu. V naší době je velice aktuální podporovat dobré dílo ve světě - např. adopci dětí na dálku, likvidaci lepry; pomoci ohroženým a postiženým dětem, podpořit výstavbu hospiců, kostelů, středisek pro práci s mládeží, misie...
Vděčnost obdarovaných je pravá radost. S almužnou se
spojoval půst a modlitba. Již ve Starém zákoně bylo psáno: "Modlitba
s postem a almužnou je lepší nežli schovávati poklady zlata." Od
nejstarších dob církev nabádá věřící, aby modlitbou s postem konali
skutky Božího milosrdenství slovy proroka Izaiáše: "Lámej chléb svůj
tomu, kdo lační, nuzné a pocestné uváděj do svého domu, uvidíš-li nahého,
přioděj ho a tvůj bližní ať neujde tvé pozornosti." (Iz. 58, 7) Rovněž
všechna mariánská zjevení v poslední době naléhavě vyzývají k modlitbě,
osobnímu obrácení a k milosrdné lásce. (Např. zjevení ve Fatimě,
Garabandalu a v Medugorje)
Dvě břevna a nic víc
to stačí však pro celý život
setřásti jeho tíž marně, ach marně,
rostlý jsi tak, jen rozpažíš
a kříž se tvoří.
Tak Bohem stvořen ve svém člověčenství
aby se přiznával ke své podstatě
je tíže lehká, může být,
neneseš sám, jdeš s Kristem,
nadnáší život i smrt svou rukou lásky
a můžeš jít svou cestou
Bohem posílen.
Anastáz Opasek, opat břevnovský