| Zasloužené štěstí Bohuslava Matouška |  |
| Alena Hůlová |
Ročník 35 - číslo 9 |
Do
houslové špičky se Bohuslav Matoušek (nar. 1949 v Havlíčkově Brodě) zařadil
záhy po absolutoriu AMU. Vítězstvím v soutěži Pražského jara v roce 1972
dosáhl mety, od níž se mohla rozvinout oslnivá kariéra. Nebylo z ní však
nic. V sedmdesátých letech měli přednost angažovaní kolegové s ostřejšími
lokty.
Jak je možné, že se profesionální kariéra laureáta
Mezinárodní soutěže Pražské jaro hned na počátku zvrtne?
Nebyl jsem členem žádných struktur a neuměl jsem leštit kliky. Pravda, věděli
o mně, však se taky ozvali, když narychlo potřebovali kvalitní záskok, ale
jinak jsem cestoval do Maďarska, NDR a do Ruska. Postupně ubývalo i koncertů
doma a najednou jsem zjistil, že už nemám příležitost vystupovat. Ocitl
jsem se v situaci, kdy jsem musel prodat jedny housle a fotoaparát.
Nabídka od Japonců tedy přišla v pravý čas?
V roce 1977 mi nabídli místo koncertního mistra a sólisty v Yomiuri Nippon
Symphony Orchestra v Tokiu. To pro mě znamenalo spásu ekonomickou i uměleckou.
Hrál jsem s Celibidachem, Bernsteinem, Mehtou a dalšími velkými dirigenty.
Byla to obrovská škola.
Po dvou a půl letech se ozvali kamarádi z Doležalova
kvarteta. Váhal jste, zda se věnovat komorní hudbě?
Ani na okamžik. Perspektiva mé domácí sólové kariéry byla mizivá a tato
nabídka mi poskytovala krásnou práci v komorní oblasti. Přesto jsem se sólové
činnosti nikdy úplně nevzdal.
V pětaosmdesátém roce odešel z kvarteta Karel Doležal,
vy jste přibrali Jana Pěrušku, pojmenovali se po Karlu Stamicovi a šli od
jednoho úspěchu k druhému. Jako by to byly idylické doby…
To víte, že nebyly. Měli jsme problémy s nástupnictvím, s právy i s tím,
že jsme po odchodu Karla Doležala ztratili politické krytí. Dokonce se
stalo, že nám na hranicích rozebrali auto do posledního šroubku. Nic nenašli,
ale určitě byli předem upozorněni… Trochu jsme se báli, že o koncerty
zase přijdeme, ale naštěstí jsme vyhráli mezinárodní soutěž smyčcových
kvartet v Salcburku a nikdo nám už nemohl zavírat dveře, i když i potom
takové snahy byly.
V pětadevadesátém roce jste stál před svým životním
rozhodnutím…
…zda odejít z kvarteta a vydat se na dráhu sólisty. Bylo mi sedmačtyřicet
a byla to poslední možnost. Tehdy, nebo nikdy. Osamostatnil jsem se.
Se Stamicovým kvartetem jste kromě jiného natočili
kompletní kvartetní tvorbu Bohuslava Martinů, za niž jste obdrželi Grand
Prix du Disque Charlese Croixe. Martinů ovlivňuje vaše směřování v
posledních (i v budoucích) letech. Kde má tato osudová přitažlivost svůj
původ?
Můj vztah k Bohuslavu Martinů se vyvinul zvláštním způsobem. Jeho vznik se
nedá racionálně vysvětlit a patří do kategorie životních událostí,
které člověk nemůže ovlivnit vlastním usilováním - spíše má pocit, že
jsou odněkud někým vedeny. Moje maminka totiž v době, kdy mě čekala,
vystupovala se sborem v Národním divadle ve zpívaném baletu Martinů Špalíček.
Jeho hudbu jsem vnímal tedy ještě před narozením a dnešní výzkumy ukazují,
že smyslové vjemy prenatální vývoj ovlivňují.
Za nahrávku komorního díla pro housle a klavír Bohuslava Martinů (s klavíristou
Petrem Adamcem) jste byl v roce 2001 oceněn Classical Award, nejprestižnější
cenou, přirovnávanou k filmovému Oscarovi nebo zlaté olympijské medaili. To
vám jistě otevřelo cestu k silné nahrávací společnosti?
Bohužel neotevřelo. I nahrávání komorní tvorby pro housle a klavír jsem
dokončil s Petrem Adamcem sám na své náklady, protože německá firma, u
které měl tento Martinů původně vyjít, odstoupila kvůli finančním potížím
od smlouvy. Když byla nahrávka hotova, nabídl jsem ji Supraphonu a ten toto
zlaté vejce na podnose přijal.
Ani tato zkušenost vás však neodradila od famózního
projektu - nahrát všechny skladby Bohuslava Martinů pro koncertantní housle
a violu. Nejenže za vámi ani tentokrát nestojí nahrávací společnost, ale
ani nemáte zajištěné sponzory pro zamýšlený komplet 4 CD. Přesto jste k
nahrávce přizval Českou filharmonii a proslulého dirigenta Christophera
Hogwooda. Máte tolik peněz, nebo rád riskujete?
Ani jedno, ani druhé. Mám jen silnou touhu zprostředkovat nádhernou Martinů
hudbu lidem. Je to skladatel, jehož obliba ve světě stále stoupá. Jeho
hudba posluchače přitahuje, protože je krásná a zajímavá v každém životním
období. O tom, že jsem volil správně, svědčí i velmi dobré kritiky prvního
CD z tohoto kompletu, které vyšlo vloni.
Velmi lpíte na své rodině. I vaše paní se podle vašeho
názoru ocitla ve vašem životě podobným řízením osudu, jako tomu bylo v případě
Bohuslava Martinů…
Po rozvodu jsem žil několik let sám. Na jednom koncertu, který se konal u příležitosti
křtu desky s Mozartovými nahrávkami, jsem zahlédl její tvář v publiku. Už
to mě ohromilo, protože běžně nevnímám jednotlivé posluchače. Když
jsem se uklonil, uviděl jsem v mase tváří jednu jedinou - tu její. Proběhlo
mi hlavou, jak rád bych se s tou dívkou seznámil, ale nebudu mít možnost,
protože po koncertě zmizí s davem a už ji nikdy neuvidím. Celý koncert
jsem myslel na to, že hraji jen pro ni. Jaké pak bylo moje překvapení, když
jsem po koncertě přišel do šatny, a tam si ona povídala s mou maminkou. Ukázalo
se, že je zástupkyně časopisu, který se tehdy podílel na propagaci mé
desky. Vzali jsme se po roce a půl a máme spolu čtyřletou Kristýnku.
Zdá se, jako by smolná léta přešla a dostavilo se období
sklízení plodů. Jste spokojený?
Nejen spokojený. Jsem šťastný. Mám krásnou rodinu a pevné zázemí, jsem
zdravý, dělám muziku, kterou přináším lidem radost… Nosím čisté jméno.
Co víc můžu od života chtít?
Foto: K. M. Baalbaki