| Miroslav Horníček našel svůj sen v Provenci |  |
|
Ročník 35 - číslo 9 |
Tento rozhovor vznikal v roce 1999 a dosud nebyl publikován. V té době už nežila paní Běla a sám Miroslav Horníček se potýkal se zdravotními neduhy. Pokoj ve vile v pražské Hradešínské ulici přecházel těžce, z křesla se mu obtížně vstávalo, a vzhledem k tomu, že krátce před mou návštěvou zažil ztrátu největší, trochu jsem se našeho rozhovoru obávala. Zbytečně. Miroslav Horníček se s lidmi setkával rád a s potěšením jim naslouchal.
Pane Horníčku, rozlišujete mezi pojmy domov a vlast?
Samozřejmě. Domov je pro malý okruh lidí, třeba rodinu, kdežto vlast
zahrnuje celý národ - nebo národy. Domov je vžitý pojem, který je uzavřen
kruhem jedné rodiny.
Co pro vás znamená slovo domov?
Strašně moc. Víte, domov, to není byt, to není dům, to není vila ani
zahrada. Domov je bytost. Kdysi jsem natočil takový krátký amatérský film
- Bytost mého bytu. Je to bytost, která je živá, která potřebuje naši
pozornost, naši péči - být s ní a v ní šťasten. To je pro mě domov. Někdo
má domov tam, kde spí, obědvá, snídá, čte... Ale to není domov, to je
pouze byt.
Žijeme v epoše otevřené společnosti. Nemá pro vás
slovo vlast trošku pejorativní význam?
Kdepak. Vlast je opět svého druhu bytost, která ožívá tím, že v ní a s
ní žijeme. Ona pomáhá žít nám a my pomáháme žít jí. Tato epocha by nás
neměla uzavírat, ale činit hrdými na to, že jsme částí této vlasti a
současně celého světa. A vlast není něco, co vylučuje svět, tak jako svět
není něco, co vylučuje vlast.
Měl jste někdy pocit blížící se vlastenectví?
Měl. Když jsme třeba vyhrávali v hokeji velká mistrovství. Tam jsem
najednou cítil, že jsme v něčem velcí. Když ten maličký nárůdek uprostřed
Evropy, většině Evropanů neznámý, porážel takové obry, jako Kanadu nebo
tehdejší Sovětský svaz, tehdy jsem si říkal, ano, jsem šťasten, že patřím
k tomuto národu. Vím, že to není ten pravý projev vlastenectví, ale nedá
se nic dělat, já v té chvíli cítím, že v něčem jsme na prvním místě.
A to, že je to tak maličká země, mě plní radostí.
Přemýšlel jste někdy o tom, že byste opustil Československo?
Ne, nikdy! Nikdy mě to nenapadlo a nikdy bych to nedokázal.
Ale chápal jste lidi, s kterými jste spolupracoval, že se
rozhodli pro emigraci?
Samozřejmě že chápal. Třeba Voskovce a Wericha, kterým hrozilo gestapo a
ujeli skutečně v poslední chvíli. A je zajímavé, že druhá emigrace Jiřího
Voskovce už nechytila Jana Wericha, který to vyjádřil krásně: Já bych tam
v Americe zase našel kamarády, ale já s nima nehrál kuličky. Čili nemá s
nimi společné dětství. Jiří Voskovec byl ovšem internacionální rodem.
Tatínek pobýval dlouho jako muzikant v Rusku, jeho předci pocházeli z
Francie. On byl mezinárodní člověk.
Jeden váš strýček prý odešel do Ameriky...
Ano, odešel před 1. světovou válkou, bylo mu asi patnáct a neuměl slovo
anglicky. Pustil se, nevím proč, do Texasu, kde se stal kovbojem. Mimochodem,
dnes tam žije 42 Hornicků. Napsal jsem o něm hru - Můj strýček kovboj,
kterou hrálo několik divadel. Zemřel v roce 1962. Nikdy jsem ho nepoznal, ale
měl jsem v ruce jeho dopisy a fotografie. Vzpomínám na něj jako na svůj
idol.
V čem je pro vás idolem?
V tom, že měl svůj cíl, za kterým šel. I když nevěděl, co ho tam čeká,
měl představu Texasu, tak jako Jarda Štercl chtěl vidět Aljašku. Po celý
náš pobyt na Světové výstavě v Montrealu střádal na cestu a skutečně
na tu Aljašku jel. A já mám rád, když někdo uskuteční svůj sen.
Podařilo se vám uskutečnit nějaký svůj sen?
Sen jsem neměl nikdy, ale podařilo se mi ten sen najít - to když jsem uviděl
Provence v jižní Francii a napsal o ní dvě knížky nebo když jsem spatřil
někdejší Jugoslávii.
Váš vztah k Provenci je všeobecně znám. Čím je vám
tenhle kraj tak blízký?
Měl jsem tam ten pocit domova, který mám jenom tady a pak v Kytlici, kde mám
chalupu. Napsal jsem to v dopisu Jiřímu Voskovci, a ten mi z New Yorku odpověděl:
Není divu, ten pocit domova tam musí mít každý průměrně vzdělaný
Evropan. Protože v Provenci pronikli do Evropy Řekové, později Římané a
založili tu evropskou kulturu a civilizaci. A pronikli tam proto, že když se
přiblížili k Provenci, najednou jim to připadalo jako Řecko nebo Itálie. Cítili,
že sem nějakým způsobem patří, a proto vstoupili do Evropy právě tímto
krajem.
Působíte dojmem, že máte obrovskou životní sílu. Kde
je její zdroj?
Myslím si, že je to především dar, který je mi dán. Jako je někomu dán
hudební sluch, který je mi odepřen, tak jinému je dán dar humoru. A já ten
humor pořád ještě mám. Sice jsem už starý člověk a těžko chodím, ale
pořád ještě vidím věci z pohledu humoru. To je myslím pramen toho, čemu
vy říkáte životní síla.
Miroslav Horníček zemřel v sobotu 15. února ve věku 84 let. Jeho herecká kariéra začala v plzeňském Městském divadle, po válce působil v pražských divadlech Větrník a Divadle satiry. Po krátkém angažmá v Národním divadle přešel k Janu Werichovi do Divadla ABC. Z herecké dráhy se vydával na cesty autorského divadla (s Jiřím Suchým v Semaforu), televizních Hovorů H a především psaní knih a scénářů. K oblíbeným dílům patří Dobře utajené housle, Jablko je vinno, Obrázky z Provence nebo divadelní scénáře: Tvrďák, Šest žen, Malá noční inventura, Dva muži někde... V posledním období svého života se věnoval tvorbě koláží.