Pocházíte z Boskovic u Brna…
Ano, a mám Moravský kras moc ráda, celý ten region, žila jsem tam do svých osmnácti, než jsem odešla do Prahy na fakultu.

Stýská se vám?
Ne. Maloměsto je úžasně netolerantní k těm, co dělají odlišné věci. Přitom se chovám úplně normálně.

Moc vám to vadí?
Já jsem drzá, umím se lidem bránit, ale moji rodiče to nesou velmi těžce.
Není příjemné, když jim někdo stále dává najevo, že mají bláznivou dceru.

Znám horolezce, kteří líčí lezení jako obrovské flámy, je tomu skutečně tak?
Záleží na pojetí, já se pohybuji jinde. Víte, opravdové velehory srazí na kolena
i střízlivého člověka tak, že si už na začátku připadá jako po tahu. Flámy nejsou můj životní styl. Navíc tělo to nezvládá, už mi taky není dvacet. To, k čemu nás dřív nutili rodiče, třeba jít si brzy lehnout, děláme teď sami.

Jak se v horách nocuje?
Když je špatné počasí a donutím se vyhrabat si tzv. záhrab - je to ten nejlepší hotel. Nejprve sice dvě hodiny hrabete ve sněhu díru, ale pak je tam ticho
a hlavně - teplo! Klasický bivak na skále jsem vlastně nikdy nezažila.

Nezlobte se, ale jak to máte v horách s hygienou?
Myjeme se vodou ze sněhu, občas si vyměníme ponožky. A záchod? V noci nebo ve vánici se prostě čůrá do flašky. Nemůžu se stydět a chodit ven,
protože by to byla půlhodina, kdy bych navíc promrzla.

Měla jste tvrdou sportovní průpravu i v dětství?
Běhávala jsem závodně 800 m. Bylo to v době, kdy byla na vrcholu slávy naše atletka Jarmila Kratochvílová. Když jsem odcházela do Prahy, dostala jsem telefonní číslo na jejího trenéra pana Kváče, ale zavolat mu jsem si nikdy netroufla. Nakonec se ze mě nestal běžec, ale turista a horolezec.

Dají se tyto sporty srovnat?
Běžecký sprint je jako lezení na umělé stěně. Dáte v průměru 7až 10 stěn a konec - jdete spát. Já nedělám ani jednostranně a na efekt zaměřené velké stěny v Tatrách či v Alpách. Každý máme svoji specializaci, a já jsem tu svoji našla v polovině vysoké školy.
Ladila jsem atletickou formu, to byl jeden svět, druhý svět jsem měla mezi trampy, s nimiž jsem jezdila o víkendech na osady. A v té symbióze jsem našla
svůj styl a lidi, kteří si dokáží vychutnat radost z přírody, a přitom nebýt líní, vybičovat se a podat tvrdé, kvalitní sportovní výkony.

Jak si stojí na trhu vaše knížka Droga zvaná výška?
Dobře, je vyprodaná.

Gratuluji, to je sympatické. V ní ovšem popisujete okamžik, kdy jste na Lhotse narazili na mrtvolu ruského horolezce Baškirova. Nebojíte se v horách smrti?
Někdy mám pocit, že neumím fungovat mezi běžnými lidmi. Horolezectví je daleko méně nebezpečné než jízda autem, na silnici každou chvíli někdo udělá podraz. V našem sportu máte kolem sebe lidi, kteří vás naopak podrží, tam
za sebe všichni odpovídáme od začátku do konce, nás nikdo po protržení cílové pásky neodnese do šatny.

Jaký pocit dominuje na vrcholu?
Absolutní vyčerpání. Strach z cesty zpátky. Radovat se můžete, až se vrátíte dolů, nahoře jste teprve v polovině.

A když se vrátíte domů?
V Praze člověk spěchá, běhá v presu z jedné aktivity do druhé. V horách musíte často čekat, rozvažovat, srovnáte si myšlenky, utřídíte životní hodnoty, dostanete jiný pohled na svět.

Je vám blízké některé náboženství?
Ano, svět buddhistů. K Mount Everestu vede údolí Solo Khumbu, v něm žijí šerpové, kteří jsou geneticky předurčení k životu ve výšce 3500 m nad mořem. Ti prožívají náboženství každodenním životem: úplně jednoduše, nedělají vám ani sobě naschvály, snaží se pomáhat, nechtějí se za své činy stydět.

Před půl stoletím Edmund Hillary a šerpa Tenzing Norkej vystoupili
na nejvyšší horu světa. Vy tam odlétáte za pár dnů a pokusíte se je napodobit…
Ano, budeme česko-nepálská výprava, asi 7 lezců a 2 až 3 šerpové.

Kdo vaši expedici platí?
Shánění finančních prostředků je čím dál těžší, před pár lety bylo přemlouvání sponzorů jednodušší. Nejsme žádaní v reklamách, proto investoři dávají raději přednost fotbalu. Aby mecenáši stačily kalendáře s našimi fotografiemi, natočený dokument či logo na oblečení, to musí být opravdu fanda do hor. Loni jsem peníze nesehnala a namísto Tibetu zůstala doma, expedice odjela beze mne.
Žijete jenom z platu asistentky na fakultě?
Ne, mám se svým kolegou horolezcem Josefem Šimůnkem v Praze na Palmovce Namche, prodejnu a půjčovnu se sportovním vybavením a taky lezeckou školu.

Co znamená Namche?
Je to název jedné himálajské vesnice s věhlasným bazarem.

Kolik vůbec stojí jedna velká horolezecká výprava?
Mount Everest přijde každého člena na 450 tisíc korun, tady je drahé už samotné povolení k výstupu. Normální osmitisícovka je za 250-270 tisíc.

Které byly vaše nejvyšší výšlapy?
Byly to čtyři expedice na himálajské osmitisícovky. V roce 1998 jsme zdolali vrchol páté nejvyšší hory světa Makalu (8 463 m) a já se stala držitelkou českého ženského výškového rekordu. O rok později jsem tento rekord díky čtvrté nejvyšší hoře Lhotse posunula na 8 516 m.
Na podzim 2000 nás ovšem k sobě nepustila třetí nejvyšší Kangchenjunga
(8 586), tam jsem se dostali do 7 500 m, ale zastavil nás vítr o síle 130 km/hod.
V létě 2001 mě k smrti vyčerpala, a přesto odmítla K2 (8 612), druhá nejvyšší a patrně nejtěžší hora světa. Na vršek jsme nedosáhli z důvodu počasí. Výkon horolezce totiž neovlivňuje člověk, ale sama hora, která se rozmýšlí, zda vás pustí nebo nepustí. Musíte být připraven ve správnou chvíli na správném místě.

Jediným, kdo od nás K2 dosáhl, je tedy…
…ano, Josef Rakoncaj je jediný Čech, který K2 zdolal, a má i světový primát, protože tam byl dokonce dvakrát! Kádvojka je opravdu moc těžká, kdo nemusí, podruhé ji neleze.

Říká se, že není pod ochranou bohů.
Pákistán je muslimská země, kde výškové nosiče nedělají šerpové, takže se nedělají ani jejich buddhistické obřady, které jsou v Nepálu samozřejmou součástí každé expedice.

Věříte na pozitivní účinky těchto obřadů?
Neumím to popsat, protože jsem vyrostla v materialistické filozofii a orientaci: co si neosahám, nemám, nevidím, to neexistuje.
Ale hory mě pomalu naučily věřit, že je ještě něco nehmatatelného, nějaká energie a vyšší moc. Hodně se to ve mně pere, nevím, jestli nás ty obřady ochrání od zlého, ale určitě jsou dobré pro klid duše.

Lezete s umělým kyslíkem či bez?
Všechno lezeme bez kyslíku! Prokopnul to Rakušan Reinhold Messner,
do té doby lidi nevěřili, že lze nad osm tisíc bez kyslíku fungovat. Dnes je to s kyslíkem, jako s dopingem, dívají se na vás jako na rozmazleného turistu.
Ale tak dvě flašky s sebou míváme jako první pomoc, pro akutní léčení.

Kolik žen leze na vaší úrovni?
U nás jsou snad dvě, co se dostaly na Aljašce na Mt. McKinley (6 194),
do Himálaje parťačku nemám. V každé zemi jsou tak jedna-dvě špičkové horolezkyně. Dost jich v poslední době shodou okolností zahynulo.