| Slíva má rád příběhy s pointou |  |
| Venda Šebrlová |
Ročník 35 - číslo 8 |
Foto: Miroslav Martinovský
Jiří Slíva se narodil před pětapadesáti lety v Plzni, vystudoval průmyslovku, pak Vysokou školu ekonomickou v Praze a poté osm let pracoval v Ústavu pro filozofii a sociologii ČSAV v oddělení prognostiky (jenže na rozdíl od M. Zemana a V. Klause - kteří pracovali v Prognostickém ústavu - se tím nechlubí). První kresbu uveřejnil v roce 1972 v Mladé frontě; od roku 1979 je na volné noze v trojjediném povolání: karikaturista, ilustrátor a grafik.
Jiřího Slívu se mi podařilo urazit hned poté, co jsme se poprvé potkali a pozdravili. Bylo to na křtu knihy Miroslava Plzáka o manželstvím, kterou ilustroval. Nazvala jsem ho cynickým surovce a on (zřejmě upoután mou drzostí) mi poté slíbil rozhovor na téma "ilustrace knih a souznění autora s výtvarníkem".
X Ekonomie a částečně sociologie jsou na rozdíl od umění
věcí rozumu. Jak jste se s tím vyrovnal?
Výtvarné umění a hudba mě okouzlily už v dětství: chodil jsem do hudebky
hrát na kdeco a čtenářský deník jsem si samozřejmě ilustroval. Protože
jsem měl rád džez, Redutu, Violu a Semafor, chtěl jsem do Prahy. Proto
ekonomie - a byla to nejlepší léta mého života.
X Jak jste se dostal mezi kumštýře?
Protože mě Spálené potkala Táňa Fišerová (znali jsme se ještě z Plzně)
a zeptala se, jestli ještě bubnuju - a hned mě zatáhla do Činoherního
klubu, protože jim týden před tím utekl bubeník. Skoumal s Vodňanským mě
vyzkoušeli a od 1. září 1971 jsem s nimi hrál. V Činoherním klubu, kde
tehdy byl Abrhám, Sommer, Landovský, Hrzán, Čepek… Navíc jsem se 3. září
oženil ( a 1. července předtím jsem nastoupil do práce). To byl rok!
X Kdy jste začal být autorech?
Asi za měsíc jsem svoje absurdní rýmy přednesl Vodňanskému a on mne
poslal do Mladé fronty za paní Hníkovou. V sobotní příloze jsem měl Slívky:
čtyři až šest básniček a drobné ilustrace. Vyhodili ji asi za dva měsíce
poté a její nástupce Jiří Křižan po mě chtěl už jen kresby. Teď už
jsem především výtvarník (soukromě vzdělávaný u pánu Šalamouna a
Andrleho) a bubeník v Grafičance. Ale básničky si píšu dál.
X Osudu jste nabídl tři Slívy - a on si vybral výtvarníka…
On si mne vybral rukou malíře Standy Holého, který sestavoval skupinku asi
šesti výtvarníků pro zadní stranu Mladého světa "humoru beze
slov". To už jsem zjistil, že můj životní parník se jmenuje Titanic a
že musím něčeho nechat. Tak jsem opustil prognostiku a od konce června 1979
jsem šel na volnou nohu. To ovšem byl taky Titanic, protože měsíc poté
jsme čekali druhé dítě. A měnili jsme byt za větší...
X Dokážete si pěkně zkomplikovat situaci!
V mém životě byly tři takové půlroky, kdy se dělo všechno najednou.
Tenkrát mi pomohli přežít Švýcaři: kupovali moje kresby a tak jsme si
mohli pračku a ledničku. Ve dvaatřiceti se mě ujal Jiří Šalamoun, který
mě naučil litografii a o pár let později mě Jiří Andrle naučil lepty.
X Na rozdíl od jiných humoristických výtvarníků jste
nikdy nepotřeboval, aby vaše figury mluvili… A většinou se nemusíme prodírat
mnoha čarami k pointě vtipu. Je to tím, že jste vystudoval racionální
obor?
Ale moje básničky jsou také s pointou; na jednom osmiverší dělám třeba
osm dní. Aby například nekulhal rytmus - a u obrázků stejně tak. Lidi otáčím,
zkouším jestli mají přijít zleva nebo zprava, kompozice není náhodná.
X Vaše obrázky o lidech praští nejen do očí, ale taky
do hlavy a do srdce!
Konkrétně: Plzákovu knihu o manželství jsem dělal čtrnáct dní. Některé
věci vás hned praští a nepřemýšlíte o nich, jiné zase musíte vysedět.
Ta knížka je taky cynická, je psaná s nadhledem a k tomu přece nemůžu
namalovat motýli na kytičkách.
X Jaký je rozdíl v ilustrování knih a objednávce na výstavu
třeba za dva roky?
Na výstavě vystavuji jen volnou tvorbu a jen výjimečně ilustrace. Ale nemůžu
říct, že by mi to bylo milejší. Dobré věci mě napadají brzo k ránu a bývají
nejčistší. Teď jsem dělal dvacet obrázků pro knihu Brána jazykem otvíraná
prof. Munzara pro nakladatelství Academia. To byla paráda, protože mě jazyky
baví! Nebo když jsem ilustroval Leacockovy Literární poklesky… Nebo dělal
titulní stranu na Woodyho Allena! O těch jsem snil a pak jsem měl pocit, že
už můžu umřít!
X Umíte zpaměti Leacocka a Němcovy Soudničky - do třeba
další klasika, Jirotkův Saturnin?
Tam je asi šest zásadních postav, které procházejí celým dějem. Na tohle
já nejsem ideální, mám rád povídky - každou z jiné branže a jiného světa.
X Máte pocit, že v některé knize by nemělo být objednaných
šest ilustrací, ale šestnáct?
Takhle moc ne, ale vždycky jim dávám o dvě nebo tři víc, aby si redaktor
vybral. Většinou dají všechny…
X Jak se vám líbí současná grafická úprava knih?
Líbívala se mi víc. Každá kniha měla svého redaktora, korektora, technického
redaktorka a redaktorka výtvarného, který většinou býval typograficky vzdělán.
Ovšem bylo i míň nakladatelství… Teď se láme v počítačovém studiu a
někde nehledí ani na to, jestli zůstane stránka prázdná nebo na konci
odstavce sirotek (tedy - pár písmem posledního slova). To přece nesmělo být
ani v novinách!
X A taky se míň ilustruje. Jste třeba vy drahý?
Co je drahý - když na jednom výtisku stojí ilustrátor zhruba deset korun?!
X Existuje kniha, kterou byste nedokázal ilustrovat?
No… třeba historický román, který je zalidněný a osoby se proplétají.
I když, třeba Proti všem by se možná dalo, ale tam by mi chyběla nadsázka.
Já mám rád, když mají věci vtip. Proto bych třeba nemohl malovat portréty,
i když třeba v obrázcích pro časopis Ekonom se určitému připomenutí
podoby nevyhnu.