| Trůn českých králů zůstává prázdný. Čeká na prezidenta, šaška nebo krále? |  |
| Rudolf Baudis |
Ročník 35 - číslo 8 |
V
souvislosti s nepodařenými a protahovanými volbami Havlova prezidentského nástupce
se neobvykle zvýšila četnost používání slova šaškárna. A co jiného může
ze šaškárny vzejít, nežli šašek. Neveselé je i to, že za pět let se
obdobný proces bude nejspíš opakovat. Za těchto okolností jsou zajímavé názory
lidí, kteří nabízejí celkem jednoduché řešení jednou pro vždy. Říkají
si royalisté nebo monarchisté a v tom, kdo má usednou na Pražský hrad, mají
jasno: král.
I když spolků a sdružení s podobným programem existuje několik, největším a nejaktivnějším je sdružení Koruna česká. Má asi 500 členů a v nejbližší době se míní přeměnit v politickou stranu. Její představenstvo tvoří předseda Milan Schelinger a tři hejtmani pro Čechy, Moravu a Slezsko. Hejtmanem českým je pan Václav Srb, který zastává i roli mluvčího Koruny, takže k rozhovoru na dané téma je osobou nanejvýš povolanou.
"Ukázalo se to při volbě nového prezidenta: Mnoho povolaných, málo vyvolených. Všichni si myslíme, že na Hradě českých králů by měl sedět ten nejlepší z nás. Jak ho ale nalézt? Řešení této nesnadné otázky nabízí obnovení monarchie a dědičného úřadu krále. Není to myšlenka až tak staromódní, jak by se zdálo. V Evropě, kam se chystáme politicky vstoupit, má jedenáct zemí svého panovníka a tato forma státního zřízení funguje právě v těch hospodářsky i politicky nejvyspělejších.
Když harvardská univerzita vyhodnocovala deset nejlepších zemí světa podle výkonnosti ekonomiky a míry svobody občanů, zjistilo se, že sedm z nich jsou právě monarchie. Podíváme-li se na řadu našich prezidentů od vzniku republiky r. 1918, nelze se ubránit rozpakům. Někteří z nich byli nejen smutnými figurkami, ale dokonce lidmi bez mravních a charakterových kvalit. I většině kandidátů na příštího prezidenta chybí noblesa a vkus, oplývají naopak vulgárností, sebestředností nebo intelektuální rozbředlostí.
Osobnost typu Masaryka nebo i Havla je v nedohlednu a tak bude každý příští prezident v úřadě nejspíš jen jedno volební období. Takže je pravděpodobné, že kromě úřadujícího prezidenta bude s nemalou rentou i dalšími požitky žít několik dalších bývalých prezidentů, jak je to běžné např. v USA.
Oč povzbudivější je pohled na kteréhokoli současného panovníka! Na vlastní oči jsme se o tom mohli přesvědčit kdysi při návštěvě prince Charlese a princezny Diany, při nedávné návštěvě lucemburského velkovévody Jindřicha I. nebo japonského císaře Akihita s chotí. V dědičné konstituční a parlamentní monarchii nejen že odpadá každých pět let se opakující nákladné volební divadlo, ale i celkové náklady na provoz úřadu a reprezentaci země prvním mužem státu jsou nižší než u prezidentů. Panovnická rodina je totiž obvykle rodinou majetnou a značnou část výdajů si hradí sama."
Komu by slušela královská koruna
Panovnickým vzorem pro každého monarchistu je asi Otec vlasti, císař Karel
IV., jako král český toho jména první, i když o jeho osobních charakterových
vlastnostech toho mnoho nevíme. Co se konkrétní osoby budoucího panovníka týče,
se i Václav Srb, podobně jako jiní monarchisté, vyjadřuje dost neurčitě:"Pokud
by byl král volen, a to nejspíš parlamentem republiky, mohl by jím být
kdokoli. Není problém povýšit do šlechtického stavu třeba Václava Havla
nebo jiného občana.
Naše ideální představa je "král obojího lidu", čili tolerantní katolík, protože si nedovedeme představit, že by panovník nebyl korunován ve Svatovítské katedrále primasem českým. Naše vztahy jsou ovšem vstřícné a tolerantní i ke všem ostatním církvím. Při úvaze o tom, kdo by si mohl nasadit staroslavnou svatováclavskou korunu nezapomínejme ani na to, že legitimní dědický nárok na český trůn mají Habsburkové. V jejich případě by stačilo jen stvrdit ho korunovací.
Lidé odchovaní četbou Jiráska a Nejedlého sice dostávají při vyslovení jména Habsburků kopřivku, ale faktem je, že v dobách monarchie byl v zemích Koruny české nejen nejvyspělejší průmysl, ale i vysoká životní úroveň a hlavně: dnes už je všechno jinak a staré oboustranné křivdy je nesmyslné vytahovat. Ostatně, nevíme ani kdo by o korunu českých králů stál, např. vysoká česká šlechta se zatím vyjadřuje vyhýbavě, stejně jako Habsburkové."
O co monarchisté usilují
Zatím se nezabývají konkrétními jmény kandidátů korunovace, ani
podrobnostmi způsobu volby. Jejich cílem je získat pro myšlenku obnovení království
co nejvíc lidí. Nahrazení instituce prezidenta králem nemusí vůbec
znamenat posílení pravomocí hlavy státu, zato by to podle představ
monarchistů mělo jen výhody a tak věří, že se této změny dá dosáhnout
prostřednictvím celonárodního referenda.
Požadují obnovení českého státu jako svazku historických
zemí, obnovení morálních hodnot a přátelských svazků s ostatními
evropskými státy a národy. Zbavit historii mýtů a falzifikací a nastolit
vzájemné pochopení a usmíření. Prosadit důslednější ochranu přírody
a zachování jejího bohatství pro příští generace. Oživit úctu a
respekt k přirozené a nadstranické autoritě panovníka. Představují si, že
by se přednosti všech dosavadních státotvorných principů: absolutistického,
elitářského a demokratického, daly spojit a přitom vyloučit jejich
negativní stránky.
"Už dnes, při našem prakticky nulovém přístupu ke sdělovacím prostředkům,"
říká pan Srb, "se k našim myšlenkám hlásí desetitisíce lidí. Když
jsme se zúčastnili komunálních voleb, dostali jsme v některých okrscích i
více než tři procenta hlasů. Zatímco parlamentní stranická klání občany
rozdělují, osoba panovníka by je sjednotila. Není totiž vybírán stranickými
sekretariáty, ale je to profesionál, připravující se ke svému úřadu od dětství.
Absolvuje nejlepší školy doma i v cizině, často proto ovládá několik jazyků. Muži mívají vojenské vzdělání, aby byli použitelní i v okamžiku, kdy to situace vyžaduje, což je případ současné irácké krize nebo jugoslávské války. V den korunovace je tedy plně připraven na vykonávání svého úřadu, což se skoro o žádném voleném prezidentovi říct nedá.
Příkladem úspěšnosti současných monarchií je nejen prosperita státu, na níž měl např. ve Španělsku velkou zásluhu král Juan Carlos I., ale i morální kredit. Důstojným příkladem z poslední doby je třeba vítězství monarchistů v australském referendu, v němž britská královna zvítězila nad australským prezidentem."
Šlechtictví v pojetí monarchistů už dávno není chápáno jako nějaká výsada, ale spíše jako závazek, proto jsou pro jeho obnovení a udílení osobnostem, které přispěly významnou měrou k rozvoji státu a jeho dobrému jménu v zahraničí. Hájí své přesvědčení, že monarchismus není žádnou nostalgií po dávno zašlých starých dobrých časech, ale ideou obrácenou naopak do budoucnosti a že je nadějí a solí této země. Ostatně - pokud byste dospěli k názoru, že mohou mít pravdu, neocitnete se ve špatné společnosti.
S royalistickými názory se netají četné osobnosti
kulturního a společenského života jako třeba Ludvík Vaculík, zemřelý
Jirka Wimmer, Jáchym Topol, Dagmar Havlová, historik Milan Buben, Jiří Lábus,
David Vávra, Petr Placák, Adolf Born a mnozí další.