| Krásky v maskách |  |
| PhDr. Jana Skarlantová |
Ročník 35 - číslo 8 |
Masopust byl
dobou tance. Rozzářené společenské sály prosvětlovaly dlouhé temné večery,
ruch zábav dával zapomenout na mrazivé ticho zimy. Vyvrcholení společenské
sezóny představovaly maškarní plesy, karnevaly, merendy, šibřinky.
Ať už měly název jakýkoli, podstatné bylo maskování tanečníků. Kdo z nás by nezatoužil být alespoň na chvíli někým jiným! Samozřejmě krásnějším, mocnějším, tajemnějším... Touhu po změně pociťovaly i naši předkové. Možná o to více, oč byl jejich život klidnější a oč přísnější společenská pravidla museli dodržovat v běžném životě. Maškarní ples dovoloval únik z konvencí alespoň na jediný večer.
" V Jilemnici pořádali četné věnečky a bály, ale
na maškarní ples se ještě nikdy nikdo neodvážil pomyslit. Městečko bylo
vzhůru. Debatovalo, smlouvalo se při zamčených dveřích, byla pěstována všemožná
tajemství, a tajemství bezvadně vyplouvala na povrch. Vědělo se již týdny
před plesem, že Hanička správcova půjde za šípkovou růži, že bude mít
zelenou sukénku a růžovou halenku, že papírníkova Pepka, ověšená penízky,
bude dělat cikánku a hubený písař Kloc od soudu toreadora."
(Jaroslav Havlíček: Petrolejové lampy, Odeon 1983)
Půvabné i svůdné
Tradice masek sahá až do nejstarší historie lidstva, jak potvrzují četné
masky v kulturách přírodních národů. Ovšem masky, které vymýšlely dámy
před sto lety, měly k rituálním maskám šamanů stejně daleko, jako k
bojovým či zvířecím maskám primitivních kmenů. Nešlo přece o to, vyděsit
nepřítele v boji! Naše prababičky si vybíraly masku se stejným cílem jako
své plesové toalety: chtěly se líbit! Proto se také masky na městské maškarní
plesy podobaly spíše divadelním kostýmům a "role", kterou si
jejich nositelé vědomě zvolili, je společensky nijak nesnižovala. Naopak.
Která dívka by alespoň jeden večer nechtěla být královnou? Královnou
vil, královnou noci, královnou zimy, královnou květin...
Říše květin poskytovala řadu možností, jak zvýraznit dívčí půvaby. Oblíbená byla proto maska "Šípková růže" (bez trnů, zato se spoustou růžového tylu), vznešená "Lilie" - z bílého hedvábí nebo skromná "Fialka" - taftová toaleta pošitá trsy umělých fialek. Secese květiny milovala. Dámy je nosily na klouboucích, šatech i rukávnících. Není divu, že se oblíbené květiny jemných pastelových barev stávaly častým námětem maškarních kostýmů. Rozhodně se na nich daly dobře uplatnit hedvábné látky, tafty, satény a tyly v pastelové škále barev. A šaty, které se nijak podstatně nelišily od plesových, se daly po menších úpravách dále nosit.
Maškarní kostým totiž nebyl levnou záležitostí. Šil
se doma podle střihů z módních časopisů nebo podle " maškarních
obrazů" , které se daly koupit v knihkupectví. Masopust ohlašovaly
dlouho předtím inzeráty: "Jako každoročně v době masopustu došla nás
velká zásilka obrazů, rozkošných to kostýmů maškarních, v barvách
provedených. Cena každého obrazu jest K 1.- Zveme naše velectěné dámy k návštěvě
knihkupectví, kdež vyloženy jsou obrázky ty k výběru volnému..." (
Nové Pařížské módy 1909). A tak se knihkupectví v té době plnila
tancechtivými dívkami.
Kdo jste, tajemná krásko?
Další oblíbenou skupinu masek představovaly oděvy jiných národů. Nebyly
to však přesné kopie "krojů" ( i když se tak často označovaly),
ale jen velmi vzdálené a stylizované napodobeniny. Snad na každém maškarním
plesu byly "Holanďanky" v bílých zástěrách a dřeváčcích,
"Španělky" s černými krajkovými závoji a vějíři, "Cikánky"
v pestrých šatech pošitých penízky. Ty nejodvážnější z dívek volily
jako inspiraci tajemný a svůdný Orient. "Turkyně" v dlouhých nabíraných
kalhotách přitahovaly na konci 19. století stále ještě pozornost.
Inspirace Příběhy tisíci a jedné noci umožňovala uplatnit svůdnost lehkých
průsvitných materiálů, jako byly mušelíny a krepy, tylové závoje i
exotické roušky zakrývající tvář. I přes toto "ochranné"
maskování bylo většinou poznat, kdo je nositelkou masky, zvláště v uzavřené
společnosti malého města.
"Štěpka vkročila mezi posledními, jak se sluší na
slečnu z honorace. Měla na obličeji červenou hedvábnou masku se zlatými třásněmi,
vlasy nakudrnaceny jako družička o Božím těle (co ta holka asi s těmi
kudrnami zkusila!) a oblečena byla v černý přiléhavý živůtek (ó ta
nestyda!) s jakousi purpurovou pláštěnkou, kolem hrdla měla navlečenou
trojitou šňůru perel, samozřejmě nepravých. V uších se jí kývaly závěsy
ve tvaru půlměsíců, dlouhé černé rukavice naznačovaly mouřenínskou pleť,
sukni měla pestrou, sešitou z protáhlých kosodélníků v barvě černé, sírově
žluté a fialové - její vlastní výmysl, to se rozumí."
(Jaroslav Havlíček - Petrolejové lampy, Odeon 1983)
Půlnoční odmaskování většinou nepřineslo mnoho překvapení.
Proč tedy ta velká obliba maškarních plesů? Snad proto, že maska dávala dívkám
a ženám stejná práva jako jejich mužským protějškům. Maska mohla jinou
masku vyzvat k tanci, mohla být tichá i rozpustilá, tajemná i vyzývavá.
Prostě maska dovolovala chovat se tak, jak to nepřipouštěla přísná společenská
pravidla před sto lety.