| Ryszard Kurasiewicz: BŮH MI UKÁZAL CESTU |  |
| Richard Grégr |
Ročník 35 - číslo 8 |
V Mladé Vožici
u Tábora můžete potkat otce Ryszarda Kurasiewicze, MS. Je misionářem Matky
Boží z La Salette. Uprostřed party mladých lidí vypadá sportovně - je ročník
1970, jedná srdečně a bezprostředně. A jen měkčí přízvuk prozradí, že
pochází z Polska.
Sedíme v pozdním odpoledni v jedné z místností tři a půl století staré barokní fary za kostelem sv. Martina. Otec Kurasiewicz tvrdí, že se rád kochá českou krajinou plnou krásných kostelů a kaplí. U každého rozcestí stával a dodnes mnohde stojí kříž, vedle cest zase boží muka; řek´ bych, že u vás je těchto artefaktů možná více. "Połska" byla hrozně zničená válkou... A o časopisu Naše rodina dodá: "Je to dobře udělané..."
Řekněte nám o své cestě k poznání.
Měl jsem zcela jiné plány. Studoval jsem elektroniku a nevěděl, jak dál.
Hledal jsem něco, co by můj život naplnilo. Chtěl jsem mít ženu i děti.
Na střední škole učili náboženství Misionáři Saletini, byli to milí, příjemní
a vzdělaní lidé. Lákala mě jejich společnost, ale nemohl jsem se dlouho
rozhodnout. Pán Bůh vždy dává nabídku, to je hlas, který se ozývá
hluboko v srdci. Nevnucuje se, jen pobízí. Prosil jsem Pána Boha o znamení.
Pak jsem jednou naboural autem a uslyšel takový hlas v svém nitru, možná to
bylo zdání, už nevím: "Připravil jsem pro tebe cestu. Mohl jsem tě
zničit, ale jsi mi potřebný". A tak jsem se přestal bránit. Každý
dospívá k víře jinak, byl jsem rád, když to rozhodnutí bylo za mnou...
A pak jste přišel do Čech?
V Polsku jsem sloužil jako kněz, rok jako jáhen ve dvou farnostech. A toužil
jsem pracovat jako misionář v cizině. Požádal jsem proto provinciála,
myslel jsem na Kazachstán. Takhle to dopadlo, představený hledal kněze do Čech,
a tak jsem se rozhodl…
Jaký je rozdíl mezi životem faráře na českém a na
polském venkově?
Mám zkušenosti z Rzeszowa, kde jsem dva roky pracoval. Město leží v jihovýchodním
Polsku, ze sto devadesáti tisíc obyvatel patřilo k naší farnosti asi deset
tisíc a sedm škol. Během týdne jsem vyučoval čtyřiadvacet hodin náboženství.
Pak byly skupiny ve farnosti, sloužil jsem u oltáře, zpovídal, pracoval s mládeží.
Den začínal časně ráno, končíval pozdě v noci; často se ještě sedělo
u mě na pokoji. Tady ve Vožici je život úplně jiný, tady oslavím mši
svatou, vyzpovídám. Snažím se něco začínat, vytvořit nějaké skupiny,
ale jde to pomalu. Češi mají jinou mentalitu.
Jací jsou? Málo otevření?
Řekl bych, že nejsou zvyklí na otevřený přístup k víře, jaký máme v
Polsku, kde pořádáme různá hnutí a skupiny. Možná tyto vztahy zatím
hledají. Mnozí lidé ještě nevědí, že se tady neděje nic špatného, nýbrž
že se můžeme jen setkat, společně pomodlit, sdělit si své problémy. Zatím
takovou důvěru hledáme, jsme teprve na počátku, jsme tady třetí rok. Víra
není jen jednou v týdnu nebo občas "se podívat do kostela", jak někdy
slyšíme, ale víru lze prožívat každý den znovu...
Během těch tří let jste navázali nějaké vztahy s farníky…
Ale ovšem! A veliké! Když jsem přišel do Vožice poprvé, neuměl jsem česky
ani "dobrý den". Přesto jsem hned dostal tři farnosti. Pro lidi to
muselo být těžší než pro mě. Mnozí mi možná nemohli ani rozumět. Přesto
nás přijali srdečně a s pochopením. Psali potřebné dopisy, napomáhali,
kde bylo třeba. Dodnes se ještě mnozí snaží, abychom nezemřeli hladem...
A jak vypadají vztahy ve farnosti v Polsku?
V Rzeszowě jsem vedl skupiny v duchu Taizé, jezdili jsme po celé Evropě na
setkání mládeže. Často se přidávali i moji žáci ze školy, kteří sice
nepatřili ke společenství, ale duchem byli skoro stejní. Nebo jsme vyrazili
ven, udělali táborák, hráli fotbal.
Zajímavé jsou kurzy Nové Evangelizace, jako například Jana, Pavla, Filipa,
pomocí kterých se lidé připravují k evangelizaci. Zkoušíme je i tady. Scházíme
se každou sobotu...
Popište nám to podrobněji.
V kurzu Filipa jde o duchovní obnovu, "křesťanství v pilulce", jak
to často nazýváme. Od pátku poledne do neděle trvají přednášky a společné
posezení. Inspiraci poskytl sv. Pavel. Hlásal evangelium, vychovával učedníky
- jeho myšlenky jsou platné stále, jen je třeba je přizpůsobit člověku o
dva tisíce let staršímu, aby i on mohl hlásat jako apoštolové. Metody připravili
Jose Prado Flores a O. Emiliano Tardif v Itálii, a podle výzvy sv. Otce o Nové
Evangelizaci se to rozšířilo po celém světě.
Nejdříve jsme začínali s mládeží, ročními přípravami na biřmování, pokračovali jsme v setkáních kruhy živého růžence pro starší. Přesto si však myslím, že například kruhy křesťanských rodin, populární v Polsku, by dosud v Čechách fungovaly stěží...
Proč?
Mám pocit, že tady je rodina velice nemocná. Podívejte se, kolik je kolem nás
neúplných manželství. Kolik lidí žije spolu bez řádného sňatku. A v
kolika manželstvích věří obě strany?!
V Polsku tak velké problémy nejsou. Na venkově se drží tradiční rodina.
Ve městech to už takové není, ale "městský systém: vše
dovoleno" v Čechách najdeme už i v Mladé Vožici. A pokud snad rodiče
žijí podle křesťanských zásad, jejich dítě příchodem do školy vstoupí
do jiného společenství. Pozná, že je jiné a z nových světů si může
vybírat svůj. Je otázkou jaký, nebude-li mít pevné životní zásady.
Chceme však i ve Vožici začít se setkáními rodin. Jsou tady sice velké
vzdálenosti mezi farnostmi, ale téměř každý má auto, doprava není problém,
a tak by program měl oslovovat.
Prozraďte o tom něco více.
Jde o taková přátelská posezení u kávy, u čaje; popovídáme si, co je u
nás zajímavého, co se nám povedlo udělat.
Pak se pomodlíme a probereme téma z evangelií, které si objasníme, anebo řešíme problémy společného jednání. V Mladé Boleslavi setkání úspěšně fungují, chci tam poprosit některé z těch manželství, aby se podělili s ostatními o své zkušenosti, což by i ve Vožici mohlo přilákat další...
Řekl jste, kolik je v Čechách sakrálních památek. Vnímáte
přesto velké rozdíly v přístupu k víře v Polsku a u nás?
Lidé často říkají, udělali to komunisté. Vzali víru, základ života, a
lidé ponechaní sami sobě museli volit podle svého rozhodnutí. Víru v Boha,
anebo to, co viděli třeba v televizi: zlo převlečené za dobro, kariéru za
pár korun a naučili se žít bez Boha. Někteří lidé přicházejí
pravidelně do kostela, jiní jen při pohřbu. Přicházejí sice z úcty k zemřelému,
ale myslím, že si současně uvědomují zákonitosti našeho světa, které
jsou důležité. V Polsku byl komunismus asi jiný, možná se mu lidé nechtěli
poddat.
Jak vidíte své poslání a další činnost?
Snažím se dělat to, k čemu jsem byl vyslán: Hlásat poselství Krista,
vzbudit motivaci, proč věřit nebo proč nechat pokřtít dítě.
V Polsku je velká tradice poutí. Ze Rzeszówa se chodí tři sta dvacet
kilometrů do Czestochové, pouť sleduje televize. Ve Vožici chystáme menší
pouť se společenským posezením i hudbou na Nanebevzetí Panny Marie. Kolem
poloviny října konáme už třetím rokem lasaletskou pouť. Je to nevelká
farní pouť, kam přijde na tři sta lidí, většinou z městečka a okolí...
Řekl jste, že vám zpočátku lidé hodně pomáhali. Přijdou
i dnes k vám na faru?
To je různé, nevím ovšem přesně, jaké to bylo dřív. Mladí sem chodí
na fotbal; máme stůl na tenis, lze hrát badminton, mám i počítač, často
přijdou v zimě, když nelze hrát venku, méně na náboženství. Přesto mám
pocit, že lidé na faru přijdou, stejně jako děti. Někdy na společnou
modlitbu, na kávu, podívat se. Měli jsme tady v létě nešťastnou bouračku
a modlili jsme se společně za zdraví a spásu postižených.
A také mám radost, že se nám povedl i úklid kostela. Dříve to vše záleželo
jen na "babičkách", dnes stačí nahlásit a někdy je méně práce
než práce ochotných...
A další představy o budoucnosti, jaké máte plány?
Oslovit více mladých, aby do kostele nepřicházeli většinou jen lidé starší.
Přesvědčit je, aby víru v pána Boha dali na mnohem vyšší místo v životě...
KDO JSOU MISIONÁŘI MATKY BOŽÍ Z LA
SALETTE
Kongregace Saletinů odvozuje svůj vznik od zjevení Panny Marie v sobotu 19. září 1846 ve francouzské vesničce La Salette ležící v alpském údolí nedaleko městečka Corpsu v okolí Grenoblu. Toho dne se jedenáctiletý Maximin Giraud a o čtyři roky starší Melánie Calvatová stali svědky zázraku. Obě děti spojovala velká chudoba, pásly krávy a na pastvě spatřily světlo, ze kterého vystoupila Panna Marie, a předala jim poselství. Na místě byl v roce 1852 založen klášter.
Ze skupiny kněží vznikla misijní kongregace papežského práva pod názvem Misionáři Matky Boží z La Saletty, která působí v pětadvaceti zemích světa. V roce 2000 čítala na 980 členů působících v Americe, Africe, v Evropě i na Filipínách. Celá kongregace je rozdělena na provincie. Polská provincie patří k největším, působí v Polsku, ale také v Čechách, na Slovensku, v Anglii, v Německu, na Ukrajině, v Kazachstánu, v posledních letech také ve Francii a Itálii. V Čechách působí v Mladé Vožici, na Mělníku, v Železném Brodě a v Bozkově u Semil vždy po dvou z celkového počtu osmi kněží. Ženskou obdobou je Kongregace sester misionářek Matky Boží z La Saletty.
(Další informace na http://weeb.quick.cz/lasalette, www.salet