| Kdo je vinen Ježíšovou smrtí |  |
| František J. Holeček |
Ročník 35 - číslo 8 |
Ježíšův
proces je přes své krátké, několikahodinové trvání nejdelší kauzou
lidských dějin. Jeho následky zasely v průběhu věků tolik nenávisti mezi
křesťany a Židy, a nadto je podnes i dalekosáhle sporný. V průběhu církevní
historie se poukazovalo na celou řadu viníků Ježíšovy smrti: na Římany,
na Jidáše, na farizeje, na Kaifáše a především obecně na Židy. Církevní
Otcové užili i nový termín theoktonia, latinsky deicidium, tj. bohovražda,
s hroznými důsledky.
Již biskup Melito ze Sard kázal kolem roku 160: "Slyšte všechny národy, a vizte: Stala se vražda, jaké nikdy nebylo, v Jeruzalémě, ve městě Zákona, městě hebrejském, ve městě, jež bylo pokládáno za spravedlivé! Byl zavražděn Bůh! Král Izraele byl odstraněn izraelskou rukou!". Křesťanský antijudaismus, byť ve svých počátcích pochopitelný vzhledem k persekuci, jíž synagoga rodící se církev zahrnovala, ospravedlňoval mnohé výbuchy nenávisti a zazníval někdy i z úst, od nichž bychom to nečekali. Svatý Jeroným (340/347 - 419/420) bez rozpaků hovořil o "židovských zmijích, které mají v Jidášovi věrnou podobu"; pro sv. Řehoře Nisského (asi 355-394) byli Židé "ničemnými vrahy Páně" a sv. Jan Zlatoústý (344-407) přímo označil synagogu za "nevěstinec, zkázu duší, místo nepravosti, azyl ďábla, hrad Satana a shromáždění Kristových vrahů".
Červená nit verbálního násilí tak snadno přepadajícího v činy se vine staletími až na práh novověku. I německý reformátor Martin Luther (1483-1546), pro nějž Židé ve chvíli, kdy odmítli Krista, ztratili notnou část své lidské podstaty, zvolal rozhořčeně ve svých Tischreden: "Jsou to konec konců jen šejdíři a lupiči a nezaslouží si žádné slitování a milosrdenství. Proto se mi zdá správné, že se s nimi v Praze jedná velmi potupně: Žádný Žid si tam nesmí sednout mezi křesťany, musí stát a nutí je vždy chodit zahalené v pláštích, jinak je kdokoli může po právu zbít".
Katolický filosof Jacques Maritain po právu napsal: "Izrael je Ježíšem mezi národy a židovská diaspora uprostřed křesťanstva je jediná Via dolorosa". Není divu, že papež Jan Pavel II. tváří v tvář prahu třetího křesťanského tisíciletí vyznal s lítostí, že "nejrůznější důvody často spoluvytvářely předpoklady nesnášenlivosti a živily atmosféru vášní, z níž se dokázali vytrhnout jen lidé velikého ducha, opravdu svobodní a plní Boha. Ale ani uvážení polehčujících okolností nezbavuje církev povinnosti velmi želet slabosti tolika svých synů, kteří pokřivili její tvář a dokonce zabránili tomu, aby plně nahlížela obraz svého ukřižovaného Pána, nepřekonatelného příkladu trpělivé lásky a pokorné mírnosti" (Tertio millennio adveniente, 35).
Snad si ani dostatečně neuvědomujeme, že to byli právě židovští bratří a katoličtí kněží Théodore Ratisbonne (1802-1884) a Alphonse Ratisbonne (1814-1884), zakladatelé kongregací Kněží Panny Marie Siónské a Siónských sester, kdo v Jeruzalémě roku 1856 vykoupili pozemek, na němž zazněla osudová slova "Krev jeho na nás a na naše děti!" (Mt 27, 25) a zbudovali na něm klášter a baziliku Ecce Homo.
Ve skutečnosti kolaborovala s Římany jen malá část židovské vrchnosti, a to proti vůli židovského národa, bez jeho podpory a ze strachu před židovským lidem, který Ježíšovi ve své převážné většině projevoval přízeň, obdiv a náklonnost. Saduceové tvořili vrstvu kněžské aristokracie, asi třiceti rodin, které se distancovaly od obecného lidu, ale byly připraveny všestranně spolupracovat s římskou mocí, aby podepřely své mocenské postavení a zajistily si výhody strážců Chrámu. Obávali se, že další nárůst mesianistického hnutí kolem Ježíše vyvolá reakci Římanů. Saduceové určovali ve veleradě nejvyššího velekněze, strana farizeů pak většinu soudců. Římanům vydali Ježíše saduceové nejen z nenávisti a závisti, ale i z pocitu politické spoluzodpovědnosti a strachu z římské krvavé lázně, v níž bylo s brutální krutostí utopeno už nejedno mesianistické hnutí.