| Milan Drobný |  |
| Zdeněk Lebl |
Ročník 35 - číslo 8 |
DŘÍV DO NÁS CPALI RUSÁKY, DNES JE KAŽDÝ AMERIČAN
tvrdí zpěvák a herec Milan Drobný
Foto: Miroslav Martinovský a soukromý archiv M. Drobného
Když v
neopakovatelných šedesátých letech minulého století poprvé prolétla éterem
vemlouvavá melodie "lemovaná" veskrze poetickým textem "Jestli
se slečno nepletu, my musíme se znát...", asi jen bůžek dobré muziky
a její interpret Milan Drobný věděli, že z téhle písničky bude brzy šlágr,
hit a nakonec evergreen.
Opravdu je tahle písnička vaší věrnou a nerozlučnou družkou po všechen
ten čas od doby, co odstartovala vaši kariéru?
Ano. V Chodské ulici na Vinohradech, kde jsem od mládí žil, bydlel i Jiří
Šlitr a boží cesty nás svedly pod jednu střechu do divadla Semafor. Tam se
v dílně Suchého a Šlitra narodila Písnička pro kočku, kterou publikum
dodnes vyžaduje.
Talent je posvěcená energie. Které dobré sudičky stály
u vašeho úspěchu?
Protože můj táta byl letec anglické armády, vedl mne už odmalička ke
skautskému životu. Brzy jsem ale zůstal bez rodičů a abych si něco pořídil,
protloukal jsem se životem vykládáním vagonů a různými brigádami. Na
konzervatoři mne pak ovlivnil můj třídní učitel, herec Oldřich Nový, a
taky Karel Gott, který mne z dráhy závodního hokejisty přetáhl na dráhu pěveckou.
Konečně Jirka Suchý s Jirkou Šlitrem mně dali první píseň a ukázali mě
světu. Nikdy nezapomenu na Jirku Grossmanna, jenž na mou melodii tehdy napsal
recesní text Bambule bijou bác či evergreen Ztrácím svou lásku.
Proč si dnes lidé méně zpívají?
Ale vždyť oni si mohou zpívat melodické písničky moderní skupiny Lucie
nebo třeba Kamila Střihavky. Naproti tomu takové rychlokvašky, které se díky
šikovnosti manažera či penězům naráz objeví na jednom z prvních míst třeba
ve "Slavíku", neumějí nic. Nevědí, co to je uklonit se na jevišti,
kam s rukama, jak mluvit s diváky. A hlavně - chybí jim obyčejná slušnost
pozdravit starší kolegy, a to je smutný. Chybí jim pokora. Pamatuju si, jak
jsem kolikrát šel kolem Chladila nebo Cortéze a zdravil jsem je, aby si mě všimli.
Tihle mladí cucáci přijdou poprvé do televize a neumějí otevřít h...
Absence lidové tvořivosti je nahrazována prefabrikovanými
prvky často bez duše. Souhlasíte se mnou, že nám kdosi nevratně loupe náš
tradiční perníček?
Proto mám rád Ulrychovce. Že pořád vyrábějí lidové písně a nejsou v
tom kalupu, nejsou štvanci. My tím napodobováním ztrácíme na naší
bohatosti, na naší kultuře. Zatímco dřív nám cpali horem dolem SSSR,
najednou je každej Američan. Vždyť naše lidová píseň moravská, chodská,
to je náš soul. A proč my zpíváme černošskej soul, kterej neumíme? Myslíte
si, že černoši v Alabamě budou zpívat Ej, od Buchlova? Houby, vyprdnou se
na to.
Kudy se tedy podle vás bude ubírat prachobyčejná písnička?
Obávám se, že to nebude tahle generace, která rozpozná to hezký od falešnýho.
Že v lese není jenom jedna zelená, ale několik, že nebe není jen modrý,
ale kolikrát se na nás i zlobí, jak je černý. Věřím, že i z takového
poznání znovu "vyleze" písnička, která bude pevně uchycená svými
kořeny v tradici a v téhle zemi.
Co by vás muselo naštvat tak, že byste uhodil pěstí do
stolu?
Víte, já jsem ten typ, co si nechá dát šestkrát facku a sedmou ranou toho
dotyčnýho zabije. Nesnáším nespravedlnost. Stalo se mi dvakrát v životě,
že mne kamarád, jemuž jsem pomáhal a věřil, nečistě odzadu podvedl. S tím
jsem si to pak jednou provždy vyřídil.
A co vás přiměje k tomu, že radostí skáčete metr
dvacet?
Jééžiš, já jsem furt takovej kluk, kterej se dovede radovat z maličkostí.
Jako dítě jsem nepoznal blahobyt a ještě v sedmnácti jsem se chodil koukat
na televizi k "domovníkům". Na kolo jsem si horkotěžko ušetřil,
stejně jako na první kytaru a to mě naučilo vážit si drobných věcí. Když
před několika lety díky bláznivýmu počasí začalo sněžit do tulipánů,
podařilo se mi udělat fotku, z níž jsem měl neskonalou radost. Nadchnul mě
pohled z dnes už neexistujících newyorských "dvojčat"...
Vypadá to, že optimismus je vaším kyslíkem. I proto, že
se vám koníček stal celoživotní profesí?
Já nemám pro svá vystoupení stálou scénu a tak - jak říká kamarád
Karel Hála - štrykuju republiku a jezdím za lidmi. Jenom si s nimi víc povídám,
zejména v autorských pořadech Drobnosti Milana Drobného a Uragán. Tím kyslíkem
je nyní pro mne deska Největší hity, s podtitulem Jsi můj sen. A optimista
jsem i proto, že po několika životních karambolech jsem konečně bez dluhů.
Věříte ještě na nějakou zázračnou skladbu, která by
se vyšplhala na vrchol popularity?
Kdybych měl ty možnosti, o kterých jsme mluvili, není to nereálné. Jenže
když natočím sebelepší písničku s geniálním textem, ale rádia ji prostě
nebudou pouštět a do televize mě s ní nevezmou, můžu se postavit třeba na
hlavu.
Dá se s tím nějak hnout?
Nedá. V rozhlasu pouští to, co se líbí jim. Mě však mrzí to, že lidi říkávali:
My vás tak rádi posloucháme a vy jste se na nás vykašlal, že vás není
slyšet ani z rádia. Ale já, i když jsem byl spolumajitelem vinárny, nikdy
jsem zpívat nepřestal.
A zpíváte dál...
Zaplaťpánbůh. Moc rád občas vystupuji s Ywettou Simonovou v pořadu - s nímž
jsme navštívili USA - kde v duetech "zastupuji" Milana Chladila. S
herečkou Janou Švandovou realizujeme pořad Proměny, o sexu před i za
kamerou. Žádné přisprostlé plácání, ale laskavé a úsměvné povídání
podmalované písničkami. Máme rozezkoušenou hudební komedii z pera Jiřího
Melíška a v režii Edy Hrubeše Dámská šatna, dvakrát klepat, v níž se
mnou vystupuje herečka Jolana Smyčková, už tři roky moje partnerka i v
soukromí. Rád bych v tomto roce připravil i zbrusu nové CD s původními písněmi.
Víte, život je náramná věc, pokud člověk chce vnímat
svět kolem sebe a jeden druhého. Přál bych si, abychom se v tom celodenním
frmolu uměli zastavit a byli k sobě ohleduplnější. Aspoň trochu.