| Kousek cesty s Karlem Herbstem |  |
|
Ročník 35 - číslo 8 |
Leden je úmrtní měsíc mé maminky. Jednou bylo takové náledí, že mne městská policie nepustila na hřbitov ve výroční den. Marné bylo doprošování, že se tam prokloužu na vlastní nebezpečí. Mamince jsem tedy zamával na dálku a ještě více si uvědomil, jak jsme spojeni v srdci. Už je to 15 let, co zemřela. Radím se s ní každý den. Její život vidím před očima tak jasně, jako by tu právě byla. V čem spočíval? Porodit tři děti, starat se o ně, uklízet, nakupovat, vařit, prát, žehlit, znovu uklízet, a ještě se radovat. Ne, že bych jí nikdy nepomáhal, ale teprve kolem dvaceti jsem si náhle uvědomil, jak je to nespravedlivé.
Maminka se na nás a jmenovitě na mne dře, a já jsem svobodný od tolika starostí. Když jsem to řekl zpovědníkovi, pravil: To je dost, že ti to došlo. Nezapomeň ale, že maminka slouží ráda. Jak dát najevo, že si toho vážím? Teprve jak léta plynou, si uvědomuji čím dál víc ten nesplacený dluh. Kdosi napsal, že si plně uvědomíme cenu toho nejdražšího ve chvíli, kdy to ztrácíme. Když chtěl někdo mamince oplatit, že pro něj něco udělala, říkala, jen to oplaťte někomu jinému. To byl její recept, jak splácet lásku. V tom asi také spočívá podstata výchovy. Snad proto bylo pro mne rozhodnutí ke kněžství tak lehké.
Jednou se před polednem maminka vracela z práce, v našem bytě byla státní bezpečnost konající důkladnou domovní prohlídku. Velmi mi záleželo na tom, aby se maminka moc nepolekala. "Máme návštěvu, nic si z toho nedělej". Podivuhodné bylo, jak byla okamžitě v obraze. Pravila: "Když kobyla chcípá, nejvíc kope". Ti pánové to dobře slyšeli, ale neptali se, co tím myslí. Starého člověka lze přece tolerovat, ten už to může mít v hlavě popletené.
Když jsem opět obdržel státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti /1986/, maminka se pomalu připravovala na smrt. Před vánocemi jsem přijel domů, maminka ležela v kuchyni na pohovce a ptala se: "Co jsi měl k obědu?" Já na to: "Nemám pomyšlení na jídlo, chtěl jsem za tebou rychle přijet". Pomalu se otočila k mé sestře a povídá: "Já jsem ti říkala, že si ani neuvaří". Ani ve chvíli, kdy měla velké bolesti a připravovala se na smrt, nemyslela na sebe, ale starala se o to, jak se daří druhým.