| Svátek Nastolení sv. Petra |  |
| Ludmila Kotmelová |
Ročník 35 - číslo 7 |
22. února
si každoročně připomínáme ustanovení Stolce sv. Petra - úřadu papežství.
Kamenná socha sv. Petra z 12. století v opatství Cluny ve Francii má v ruce
svůj symbol - klíče do nebeského království.
Sv. Petr je důležitá postava v dějinách křesťanské církve. Pocházel z Betsaidy, města na levém břehu Galilejského moře. Vydělával si na živobytí jako rybář. Když byl Petr povolán, aby se stal Ježíšovým učedníkem, putoval s ním a postupně získával přední místo mezi dvanácti apoštoly. Ježíš ho často vyznamenával zvláštní pozorností. Ježíšova slova: "Ty jsi Petr (řecký výraz pro skálu), na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče do království nebeského, a co přijmeš na zemi, bude přijato na nebi." se v podstatě berou jako základ ustanovení výlučného postavení Petra v prvotní církvi a i jeho následovníků.
Byl to Petr, kdo se před Letnicemi ujal vedení ve sboru učedníků, zanedlouho se stal hlavním zvěstovatelem víry a mluvčím před židovskými autoritami. Po Štěpánově smrti se o Petrově dalším životě mnoho nedozvídáme. Petrův pobyt v Římě byl zpochybňován, ale na nedostatečných základech.
Při přestavbě krypty zvané "Svatá jeskyně" pod hlavním oltářem svatopetrské baziliky v Římě byla odryta řada pozoruhodných starověkých náhrobků, které tvořily dávný hřbitov a komplex červených zdí, které byly součástí stavby obsahující hrobku sv. Petra. Kolem roku 150 byla do zdi vestavěna konstrukce se stříškou nebo baldachýnem, zvaná tropaion. Označovala pravděpodobně místo, kde byl Petr pohřben. Poblíž komplexu archeologové objevili zeď pokrytou nápisy. Mnohé z nich se vztahují k Petrovi a jasně z nich vyplývá, že poutníci v raných dobách křesťanství vyrývali své modlitby co nejblíže svatému místu.
Ustanovení primátu jediného biskupa v prvotní církvi není příliš jasné. Pravděpodobně vzniklo jako prostředek před schizmatem v církvi. Nevíme ani, jak byli první biskupové uváděni do svého úřadu.
Z historických zpráv z 2. a 3. století si ale můžeme už vytvořit jasnější představu, jak volby biskupů probíhaly. K volbě se sešli biskupové sousedních biskupství s duchovenstvem a lidem osiřelé obce. Hlas biskupů byl volebním hlasem a hlas lidu hlasem potvrzujícím. Biskupové volili a lid zvoleného ve funkci potvrzoval nebo volbu zamítl.
Nejlepší znalec starokřesťanských poměrů Origenes o volbě církevních představených píše: "Přítomnost lidu je vyžadována, aby všichni věděli, že za kněze (biskupa) bude zvolen muž nejzdatnější, nejučenější, nejsvětější, ve všech ctnostech nejvíc vynikající. Děj se tak u přítomnosti lidu, aby pak nevznikly nijaké námitky a pochybnosti."
Prvotním zájmem mladé křesťanské církve bylo vyrovnat se s lhostejností a nepřátelstvím římského státu. Každý následovník Petra - římského biskupa - byl nucen dorozumívat se se světskou mocí a přitom udržet svůj nárok na hlavní postavení v rostoucí církvi. Za papeže Lva I. (440 - 461) západořímský císař uznal, že je papež nadřazen všem biskupům císařství. Následovníci Lva I. však museli za udržení této výsadní pozice bojovat a teprve Řehoři I. (590 - 604), jednomu z nejslavnějších mezi prvními papeži, se podařilo prestiž papežského stolce znovu obnovit.
Řím byl v tehdejším světě sídlem světské moci, z
toho jaksi přirozeně vyplynulo, že se i římský papež nevyhnutelně stával
politickou postavou. Bohaté římské rody se začaly sdružovat do stranických
klik, které usilovaly o zvolení jim blízkého kandidáta.
V sedmém století se začal objevovat pojem kardinál - tj. duchovní ustanovený
službou k nějakému kostelu. Časem zůstalo toto jméno duchovním, kteří
tvořili stálou papežovu radu. Byli to biskupové měst nejbližších Římu,
faráři nejvýznačnějších římských kostelů, představení římských
diakonií (správních a dobročinných úřadů církve) a jáhnové papežského
paláce. Volbu papeže postupně začalo ovlivňovat mnoho různorodých proudů
ve společnosti a zájmů různých skupin. Jako protiváha k těmto tlakům se
postupně začala volba omezovat na sbor kardinálů, kteří pak nesli zodpovědnost
za volbu papeže.
Petrovo poslání posilovat bratry v církvi se staletími potvrdilo a bylo převzato jako trvalý úkol. Přes vášnivé diskuse, týkající se Petrova úřadu, z jiných pohledů, lze dnes chápat Petrův stolec jako službu jednotě církve v rámci křesťanské svobody. To jsou obrysy nového epochálního obsahu papežství. Třicet let po skončení II. vatikánského koncilu vydal současný papež Jan Pavel II. encykliku o ekumenickém úsilí "Ut unum sit", v níž se zabývá také službou římského biskupa. Za těchto třicet let se velmi zvýraznila snaha po jednotě všech křesťanů vyjadřovaná na nejrůznějších rovinách.