| Ivan Slavík - básník samoty, ticha a naděje |  |
| Jiří Hauber |
Ročník 35 - číslo 7 |
Foto: archiv rodiny Slavíkových |
Buď se můj život dovršil a ještě jsem třebaže mi nezbývá než zemřít Pak mé čekání je sbírání sil Anebo zdánlivé nedění je předehrou k čemusi o čem sám nevím Anebo? |
Na Štědrý den 2002 zemřel básník, esejista a překladatel Ivan Slavík. Letos 23. ledna by se tento dlouho zakázaný autor, oblíbený středoškolský profesor a vzácný člověk dožil 83 let. Poslední léta trpěl Ivan Slavík vleklou nemocí i samotou, navštěvován doma v Hořovicích pouze několika přáteli.
Ivan Slavík patřil k okruhu básníků křesťanské
spirituální orientace, narozených kolem roku 1920, a sám své vrstevníky
později ve svých úvahách z devadesátých let nazval "rozptýlenou
generací". Jejich prvním společným vystoupením bylo vydání Velikonočního
almanachu, uspořádaného Z. Rotreklem roku 1947, a literární večer v Umělecké
besedě, sestavený I. Slavíkem v témže roce. Jenom někteří z autorů,
jako V. Vokolek, J. Ryba, Z. Rotrekl, J. Suchý, V. Ara, L. Dvořák, A. Bartušek
a B. Pavlok, stačili knižně debutovat před únorovým pučem, poté byli bez
výjimky umlčeni po celou dobu totalitní moci až na krátké období sklonku
šedesátých let. Podobně jako o generaci starší Jan Zahradníček a jeho
druhové, strávili i někteří z těchto básníků léta v komunistických
kriminálech. Z ostatních literárních vrstevníků se I. Slavík později spřátelil
zejména s básníkem-knězem F. D. Merthem a s Ivanem Divišem, se kterým se
sblížil po jeho konverzi v šedesátých letech.
Do literárního dění vstoupil Ivan Slavík jako redaktor časopisu Vyšehrad
a pozornost vzbudil již svou básnickou prvotinou Snímání (1947). Po
zastavení křesťanských časopisů a přeložení z Prahy působil jako středoškolský
učitel nejprve v Domažlicích a poté v Hořovicích. V dalších básnických
sbírkách vydaných až v druhé půli šedesátých let (Deník Arnošta Jenče,
Stín třtiny, Osten) se vyprofiloval jako jeden z nejvýraznějších talentů
své generace. V desetiletích publikačního zákazu upnul své síly k překladu,
což byla vedle editorské práce jediná cesta k literárnímu uplatnění.
Slavíkova překladatelská erudice byla mimořádná - vedle oblíbené
francouzštiny (Claudel, Péguy, Baudelaire) překládal z dalších čtyř světových
jazyků - z němčiny, angličtiny, španělštiny a ruštiny. Pozoruhodným příspěvkem
k české překladové literatuře jsou Slavíkovy překlady z mayského a aztéckého
písemnictví opatřené zasvěcenými předmluvami a komentáři (Sláva a pád
Tenočtitlanu, Popol Vúch). Teprve deset let po pádu totality vyšlo Slavíkovo
Básnické dílo (1998-99), v němž se objevilo několik zcela neznámých sbírek
veršů napsaných v letech básníkova umlčení.
Poprvé jsem navštívil Ivana Slavíka v jeho hořovickém domě v roce 1990,
kdy jsem mu přijel nabídnout spolupráci s tehdy začínající revuí pro křesťanskou
kulturu Souvislosti. Protože se starý pán velmi živě zajímal o všechno dění
v nadějemi nabité době a protože jsme nalezli mnoho společných témat k
rozhovoru, nezůstalo při této jediné návštěvě. O dva roky později jsme
spolu zahájili práci na pořádání antologie české duchovní lyriky 20.
století Krajiny milosti, která nás ještě více sblížila. Pojem duchovní
lyrika chápal Ivan Slavík nadkonfesijně a velmi svobodně. Často opakoval,
že při každém teoretickém vymezení nakonec vždy zůstává poezie dobrá
a špatná. Druhým jeho přesvědčením bylo, že i v díle neuznaných a přehlížených
básníků se najdou perly v hromadách hlušiny. Celoživotní Slavíkův zájem
o nedoceněné autory různých dob vedl ke vzniku antologií Hledání modrého
květu, Zpívající labutě i jeho posledního výboru s příznačným názvem
Čeští prokletí básníci. Některé z neprávem zapomenutých autorů - H.
Liliu, I. Geisslovou - vynesl Slavík na světlo vydáním samostatných výborů
z jejich díla. Stejně uctil i básníka svému srdci zvláště blízkého -
R. Weinera.
Od počátku mě udivoval Slavíkův intenzivní zájem o nejmladší básnickou
generaci, ve kterém nebylo ani stopy po mentorství, natož nadřazenosti běžné
u tolika literárních "veličin". V roce 1994 se Ivan Slavík zúčastnil
v Emauzích večera mladých křesťanských básníků Pevnina ve tmách, kde
jsem měl příležitost mu některé z nich osobně představit. Při mých návštěvách
v Hořovicích se však rozhovor netočil pouze kolem psaní veršů a poezie.
Slavík s odstupem hodnotil události v současném světě, jemuž vytýkal především
pragmatismus, postrádající metafyzické zakotvení a respekt k tradičním
morálním hodnotám. Cítil duchovní prázdnotu a smutek sekulárního
humanismu, který uvádí masy v pouhé přežívání v materiálním
blahobytu. Podporoval úsilí o obnovu náboženského života v zemi, ale dokázal
se vyslovit i k negativním jevům uvnitř církve. Žádné naléhavé úkoly a
společenské závazky církve nemají - podle jeho přesvědčení - nikdy zastínit
její autentické poslání - přinášení Kristovy oběti.
Jako katolický básník tíhl přirozeně k baroku, s jeho smyslem pro
protiklad nicoty a bytí, lásky a smrti, zavržení a spásy a se smyslem pro
ostatní strmé otázky lidské existence. Není divu, že Slavíkovým oblíbeným
prozaikem (vedle J. Čepa) byl český autor barokem nejhlouběji zasažený -
Jaroslav Durych. Na stěnách jeho pracovny visely originály současných výtvarníků,
s nimiž jej poutalo osobní přátelství - Jaroslava Šerých a Ladislava Nováka.
Předmětem trvalého Slavíkova zájmu byla i historie, zvláště polemická
období národních dějin (husitství, baroko, osvícenství). Čtení o sv.
Janu Nepomuckém je jeho neprávem přehlédnutá faktografická studie o životě
a mučednictví světce v kontextu neklidné doby Václava IV. Pozoruhodná je
Slavíkova konfrontace osobností dvou současníků, Jana Nepomuckého a Jana
Husa, přesvědčivě doložená citacemi z historických pramenů. Svým střízlivým
názorem zde vystupuje v opozici k těm církevním historikům, kteří v překotné
snaze o sblížení s liberální historiografií vytvářeli spíše katolickou
adaptaci husovského mýtu než historicky věrný obraz.
Po celý život vykazován na okraj a vystavován zkouškám se Ivan Slavík
nikdy nevzdal své víry, a to nejen v skrytu srdce. V atmosféře komunistického
maloměsta manželé Slavíkovi, oba pedagogové, vydrželi každou neděli v
doprovodu tří dětí docházet do kostela na mši. "Nejsem
hrdina…", říkával často Ivan Slavík, ale i takové svědectví
neznamená málo. Přirozenou a hluboce prožitou součástí jeho vnitřního
života byla úcta k svatým, která našla i své umělecké vyjádření ve sbírce
Lux Sanctorum. Úcta vzdávaná světcům s mučednickou svatozáří je zde přiznána
stejnou měrou i světcům všedního života, ku příkladu svaté Zdislavě a
celým zástupům jí podobných nepojmenovaných svatých: "Chodí mlčky
/ pracují kdekoli / na místě které si nezvolili /…/ Nemají ctižádost
aby si jich kdokoli všiml / leda anděl při modlitbě / na kterou jim vždycky
zbude něco času / Uprostřed strašlivého nepořádku / udržují pořádek
vnitřního mlčení / jsou to služebníci Naděje kteří vědí / že vcházíme
do věčnosti / i kdyby se přítomný čas ještě víc podobal smrti".
Svou věrnost jediné Naději dosvědčil básník Ivan Slavík celým životem
a celým dílem.