| Bořivoj Navrátil se dnes cítí doma u "Kašparů" |  |
| Mirka Picková |
Ročník 35 - číslo 7 |
O
Bořivoji Navrátilovi vím, že má rád hudbu Leoše Janáčka a šeříky,
které mu připomínají dobu, kdy v Opavě hrál Romea . A že nesnáší lež.
Kdysi dávno se oprostil od vlasů a to mu zůstalo. Podobá se čistým
bytostem z obrazů Jozefiny Garaiové.
Narodil se 26.září l933 v Kroměříži. Svou hereckou dráhu začal jako ochotník, teprve později studoval na brněnské JAMU a do prvního angažmá nastoupil v Českém Těšíně. Má syna Kryštofa, dvě vnoučata a doma se cítí tam, kde je mu dobře. Hraje velké i menší role, hraje na velkých i malých scénách.
X Naposledy jsme se pracovně setkali asi před deseti lety
ve Viole na představení hry Daniely Fischerové "Náhlé neštěstí"…
Tenkrát jsem úpěl pod tíhou zkoušek, které na mě - coby biblického Joba
- naložil Bůh. Krátce před tím jsem odešel z Národního divadla.
Jeden čas se mi zdálo, že už ani nechci hrát.
X Proč z toho sešlo?
Během let jsem se setkal s mnoha tvůrci, kteří určili nebo určují tvář
současného českého divadla, ale od úmyslu skoncovat se svými hereckými
snahami jsem ustoupil díky režiséru Petru Léblovi. Mám na mysli jeho
inscenace Dorstova "Ferdinanda Krappa", Genetových "Služek"
či Čechovova "Racka" v Divadle Na zábradlí. Tam jsem také v
"Jádru věci", režírovaném J. A. Pitínským, propadl poetice
Grahama Greena a sešel jsem se tam i s Vladimírem Morávkem jako Vávra v
"Maryše"
X Hrál jste i v divadlech mimopražských. Jaké to bylo?
Jak se to vezme: do jihlavského Horáckého divadla jsem dojížděl pět let -
ale měl jsem tam také pět krásných rolí. Nejvíc jsem si považoval roli
Otce ve hře Tenesse Wiliamse "Kočka na rozpálené plechové střeše".
Ale dojížděl jsem i do Mladé Boleslavi a do Šumperku.
X A pak jste se vrátil do Národního divadla...
Pozvání tehdejšího šéfa opery k účasti na nové inscenaci Vrchlického a
Fibichova melodramatu "Smrt Hippodamie" jsem přijal s radostí.V té
hře jsem před čtyřiceti lety v Národním divadle začínal a měl jsem
pocit, že se kruh zavírá.
X Ale nezavřel a vy hrajete dál…
Teď se cítím doma v Divadelním spolku "Kašpar". Obdivuji principála
Jakuba Špalka a těším se z partnerství kolegů (většinou o čtyřicet let
mladších). Snažím se s nimi udržet krok, ale není to snadné. Jsou
talentovaní, pracovití, nabití energií… Jsou prostě mladí…
X Říkáte to, jako kdyby jste své působení na jevišti
znovu zvažoval?
Trochu ano, protože divadlo potřebuje člověka celého a hlavně zdravého.
Divák si nesmí všimnout jakékoliv úsilí a námahy, nesmí trnout, že se
herci něco přihodí.
X Mluví se o vás jako o divadelním a filmovém herci, ale
málo se ví o vašem zaujetí pro dramatické čtení. Jaké texty jsou vám
nejbližší?
Prozaické. A když je v nich obsažený humor, tím líp; mám rád ten laskavý.
Například v programu čajovny"Herba Magica" v Praze na Vinohradech
uvádím pořad "Tovje vdává dcery" z povídkové knihy Šoloma
Alejchema. Poprvé jsem se s ním setkal v roce l967 v Národním divadle, když
jsme připravovali její hudební adaptaci, muzikál "Šumař na střeše".
Je to příběh o židovském mlékaři Tovje a jeho početné rodině: má totiž
sedm dcer.Tehdy jsem hrál Perčika,nápadníka jedné z nich. Po letech mi svěřil
v rozhlasové variantě téhož příběhu režisér Petr Adler hlavní roli
Tovjeho. Dnes mám potěšení nejen z této role na podiu čajovny, ale i ze
spolupráce s Janem Potměšilem.Ten ctí text a autora stejně jako já. Nejsem
zastáncem postmodernismu, kde si aktér pod záminkou autora vykládá své
vlastní vize. S ním a s vynikajícími interprety starých židovských písní-
Patricií a Janem Anzari, pracuji velice rád.
X Co vás na tom příběhu nejvíc přitahuje?
Je v něm právě ten humor, o kterém jsem mluvil a mnoho otázek na které si
sotva kdy budeme umět odpovědět. Například když Tovje říká: "Proč
musí lidé ztrpčovat život sobě i jiným, když by mohli žít spokojeně a
šťastně? Copak je možné, že Bůh stvořil lidi jen k tomu, aby trpěli? Co
by z toho měl?" Takhle se ptáme všichni a nevím jestli kdy najdeme
odpověď.
X Bojíte se smrti?
Spíš toho co jí předchází. Děsí mě ta zrychlená komunikace. Přestali
jsme psát dopisy, člověk od člověka utíká… Mám mobilní telefon.
A na mytí nádobí používám saponát...Vlastně je to kruh...
X Souvisí to možná s tím, co se o vás říká: že jste
vnitřním ustrojením lyrikem...
Asi jsem, protože jsem vždycky nadbíhal možnostem svůj lyrismus prosadit.
Vzrušoval mě osud Petra z Rollandovy novely Petr a Lucie i rytíř De Grieux z
Manon Lescaut. - A právě v té době mi začaly padat vlasy, takže jsem se představě
svých hrdinů velice rychle vzdaloval. Dívky, které tleskaly mému Romeovi a
čekaly před divadlem, mě nepoznávaly a nechaly mě projít. Kolegové říkali:
"Pitomče, proč si aspoň nevezmeš rádiovku?" Je těžké být krásný,
když je člověk ošklivý!
X Každý má svůj pohled na krásu… Smím se zeptat, jak
je to s vámi a láskou?
Láska začíná tím, že se člověk cítí osamocený (a proto se žení) a
končí tím, že touží být osamocený (a proto se rozvádí). Tak to jsem právě
já: ve věcech lásky jsem zbabral,co se dalo. A přece vím, že je ve mně lásky
dost, zacházet s ní však neumím. Na jevišti snad o trochu líp než v životě.
Tam totiž mohu alibisticky tvrdit: to ne já,to autor! To ne já, to Ferdinand
Krapp způsobil své milované tolik trápení tím, že neuměl říct"Mám
tě rád"! To Graham Green, ne já nakukal svému hrdinovi Scobiemu, aby spáchal
sebevraždu, neví-li si rady jak se vymotat z problému "manželka -
milenka". To Čechov (nebo Lébl?), ne já, mají na svědomí, že se tomu
ubrblanému dědkovi Sorinovi nesplnil jeho celoživotní sen o tom, že se ožení
a stane se spisovatelem!
X Vy byste chtěl být spisovatelem?
Být spisovatelem a psát, v tom cítím velký rozdíl. Psát může každý,
ale stát se spisovatelem jen málokdo… pokud ovšem míníme kvalitu psaní!
X Neodpověděl jste...
Řeknu to takhle: necítím se být k tomu povolán. Snažím se být především
dobrým interpretem. A děkuji osudu, že mi dopřál vše,co bylo dosud.
(P.S. Přitom život Bořivoje Navrátila nabízí mnoho příběhů
- od dětství, které poznamenala smrt rodičů až po setkání se smrtí
vlastní při natáčení kdesi v Himálajích. Ani jeho současný život
rozhodně není nudný. Ale nevím, jestli se k takové knize vůbec někdy
odhodlá. M.P.)