| Hrubá mše |  |
| Pavel Kopeček |
Ročník 35 - číslo 7 |
Někdy se setkáváme s označením "hrubá mše sv." a nebo jen zkráceně "hrubá". Toto označení se také objevuje v tzv. ohláškách na konci mše sv., kdy jsou věřící seznamování s pořadem bohoslužeb. Proč jsou některé mše označovány jako "hrubé"?
Pro odpověď na tuto otázku musíme jít do dávné minulosti a zastavili bychom se až v křesťanském starověku, protože zde vznikla následující praxe, která byla více či méně dodržována až do Druhého vatikánského koncilu. Jednalo se o pravidlo, že na jednom oltáři v jednom dni mohla být slavena jen jedna mše.
Ve starokřesťanských kostelech se nacházel jen jeden oltář, kolem něhož kněží společně slavili liturgii - mši; jeden byl předsedající a ostatní "koncelebrující". Tato praxe byla typická pro slavení liturgie s biskupem, přičemž byla i snaha, aby každý kněz slavil mši se svými věřícími, ve své farnosti, kostele. V následujících staletích postupně mizí praxe kněžské koncelebrace, slavení mše se stává více "privátní záležitostí kněze" a výrazem jeho zbožnosti; současně roste i počet kněží v jednotlivých společenstvích, kteří vytváří skupinu kněží "oltářníků", jejichž jediným úkolem bylo slavení mše pro duchovní dobro věřících, nevyjímaje mnišské konventy a vznikající řády. Důsledkem toho je, že vznikají tzv. boční oltáře, pro tyto kněze, přičemž se zachovává původního pravidlo.
Po Tridentském koncilu (16. stol.) tato praxe pokračuje a upřesňuje se: Každý kněz ve farnosti má "svůj oltář", přičemž pan farář, jako "pastýř farnosti", má místo nejčestnější - tedy oltář centrální, tudíž hlavní. Kaplani, katecheté a jiní kněží žijící ve farnosti, mají oltáře v bočních kaplích, čili oltáře vedlejší. V mnohých kostelech můžeme tuto dispozici nalézt ještě dnes. Počet oltářů nám vypovídá o počtu kněží, kteří v dané farnosti působili. Jak se vlastně v tehdejší době slavila nedělní mše?
První mše se slavila ráno, tzv. ranní mše, a tu většinou slavil kaplan či katecheta, aby mohl po jejím skončení zpovídat věřící. Tato mše byla bez kázání. Později následovalo kázání (v neděli bylo jen jedno a bylo přede mší) pro celou farnost a po jejím skončení slavil pan farář na hlavním oltáři mši. Proto se tato mše, jejíž začátek závisel na délce kázání, nazývala farní nebo i hrubá, či hlavní. Farní, protože se jí účastnila podstatná část farnosti, která se sešla na kázání, a také byla tato mše slavena "za farníky". Nazývá se taky hlavní - hrubá, protože byla slavena na hlavním oltáři, byla slavnostní a se zpěvy. Druhý vatikánský koncil a následná liturgická reforma se vracejí k jednomu oltáři, na kterém se slaví všechny mše, mizí rozdělení na hlavní a vedlejší oltář (altare maior a minor) a předkoncilní označení mší, ranní a hrubá, ustupuje časovému označení. Ve farnostech a kostelech, kde se v neděli dopoledne slaví dvě čí více mší, může přetrvávat předkoncilní terminologie, přičemž označení "hrubá mše" nahrazuje časové označení poslední mše slavené před polednem. Nejedná se o slavnostnější mši s kázáním, jak to dříve obecně vnímali věřící, vždyť každá mše je slavností našeho vykoupení.