| Divadlo podle Hieronyma Bosche |  |
| Mirka Picková |
Ročník 35 - číslo 7 |
Jan Malík, jeden z klasiků českého loutkářství, kdysi řekl, že loutka není ani lepší ani horší než živý herec, je prostě jiná. A v případě českých loutek, na rozdíl od orientálního loutkového divadla, kde vystupuje jen omezený počet typů, navíc platí, že každá je jiná. Podle toho, jak si ji představuje režisér, jak ji navrhne výtvarník a jak ji stvoří řezbář. Manželé Míša Bartoňová a Antonín Müller obstarávají všechny profese, ale svou inspiraci našli v obrazech Hieronyma Bosche.
Ačkoliv čeština, na rozdíl od jiných jazyků, pojem loutka od pojmu panenka rozlišuje, přesná definice loutky zůstává nevyjasněná. První písemné zprávy o loutkách nacházíme ve staroindických eposech.Tam má svůj původ i Kašpárek, jehož v Německu znají jako Hanse Wursta, v anglicky mluvících zemích jako Jacka Purche, v Rusku je to Petruška.V naší historii jsou první zmínky o loutkovém divadle starší víc jak pět set let, klasikou se však stalo s ním spjaté jméno Matěje Kopeckého.
Za počátek sériové výroby loutek u nás lze považovat rok l912, kdy se na národopisné výstavě loutek sešel Jindřich Veselý s Antonínem Münzbergem. To už zakládání spolkových a sokolských divadel patřilo k duchu doby, ale nebyly k dispozici dílny, takže ti dva okamžitě zaplnili prázdné místo. Počáteční série loutek vznikla podle návrhů Mikoláše Alše. Münzberg vyráběl rodinná divadla, vybavoval je nábytkem, osvětlením i kulisami. Vymyslel dokonce, jak vylepšit způsob vodění marionet pomocí vahadla. Když v roce l950 zemřel, jeho syn formy zničil a firma zanikla.
Když v roce l997 Michaela Bartoňová a Antonín Müller zakládali vlastní loutkové divadlo TINEOLA, netušili, že se stane ve světě loutek pojmem. Paradoxně víc venku než doma, jak to tak u nás už bývá. Michaela Bartoňová a Antonín Müller jsou manželé. Ona výtvarnice, grafička a návrhářka loutek, on řezbář a technolog loutek. Michaela Bartoňová se narodila v roce l955 v Praze. Vystudovala fakultu žurnalistiky, obor propagace, ale nakonec přešla k výtvarnictví. Dělá volnou grafiku, převážně suchou jehlu, maluje olejem a navrhuje loutky pro nejedno loutkové divadlo v Evropě. Antonín Müller je ročník l953, narodil se v Žatci, vystudoval střední uměleckou školu, obor řezbářství, pracoval v loutkovém divadle ÚLD v Praze a ve Studiu Jiřího Trnky v animovaném filmu. Dnes je samostatným výtvarníkem, řezbářem a technologem loutek. Vyřezával loutky pro divadla v Norimberku, Berlíně, Dánsku, Švédsku, Belgii.
Jejich společná práce začíná někdy v roce l979. Michaela začíná dělat návrhy pro dřevěné loutky, Antonín je vyřezává svým originálním způsobem. Výsledkem jsou loutky povýšené na umělecké dílo. Michaela loutky i maluje a obléká, Antonín je řeší technicky. Pořádají kurzy o kreativní práci při zrodu loutky - od výtvarného řešení, přes konstrukci, technologii, práci se dřevem, péči o dláta, až ke způsobům vodění loutek. Vystavují, hrají divadlo.
Skutečně originálním divadelním projektem je bezpochyby loutková hra Vůz se senem, inspirovaná obrazy Hieronyma Bosche, především triptychy Pokušení svatého Antonína, Zahrada rozkoší a samozřejmě Vůz se senem. Michaela se tímto námětem zabývala velice dlouho, studovala a srovnávala, hledala významy a snažila se porozumět symbolům. Ústřední postavou je Blázen-poutník, procházející složitou vnitřní přeměnou. Zachytit takový proces v loutkové hře, to byl úkol nadmíru složitý. Ale zvládli ho. Vůz se senem je snová hra plná symbolů. Je škoda, že divadlo zatím nemá vlastní scénu, takže hraje převážně v zahraničí. Tak, jako kdysi potulní čeští loutkáři, jejichž vybavení skládacího divadla muselo být podřízeno snadnému cestování a skromnému vybavení hostinců, kde se většinou hrálo.
"Dělat originální dřevěné loutky s nekomerčním divadlem, sázet na kvalitu a živit se tím, je dost obtížné. Přesto se snažíme," říká Michaela."Snažíme se dřevěným hercům vdechnout duši," připojuje se Antonín."Myslíme, že je to důležité." Jednou z aktivit této loutkářské dvojice jsou také přednášky pořádané pro odbornou veřejnost v rámci mezinárodních festivalů - poslední dvě byly na téma loutka a imaginace. "Často jsem se zamýšlela nad tím, jaké pocity vzbuzuje loutka u dětí a jaké u dospělých, proč je loutka dětem tak blízká, proč s ní chtějí komunikovat. A došla jsem k závěrům, které se dají zobecnit. Především proto, že je stále stejná, nemění svůj výraz, je menší než dospělý herec - tedy se dimenzí dobře hodí k dítěti.
Dítě s ní chce komunikovat, chce jí radit, poučovat nebo o ni pečovat. Má velmi ojedinělou možnost ve svém životě být dominantní. Dítěti se plní sen o oživnutí hračky. Loutka mluví a jedná a přitom je dřevěná. Dává dítěti podnět k fantazijním výletům. Děti vůbec mají velmi bohatou fantazii a tak dovedou lehce číst v symbolech a archetypech. O tom jsem se přesvědčila na našem představení Vůz se senem, které bylo původně určeno pro dospělé. Děti snáz odkrývají skrytý příběh a porozumí i dialogům loutek beze slov, pouze s hudbou a gesty. Mají tyto vrozené schopnosti, které výchovou k racionálnímu vnímání světa ztrácíme. V Šarlatánovi vidí kouzelníka a muž medvěd loutna je pro ně komediantem. A tak to má být. Použít svou fantazii a své zkušenosti a číst v našem poselství ze středověku pohádku nebo filozofický příběh. Obojí tam je", říká Michaela.
Michaela i Antonín jsou originální v mnoha věcech. Jednou z nich je například netradiční pojetí loutek. Ve Voze se senem nikdo za provázky netahá, loutky se řídí přímo a přitom se dají rozpohybovat. Proto jsou poněkud neobvyklé..."Snažíme se, aby řezba loutek byla ostrá a vytvářela v konkrétních místech ostré hrany, které oživí loutku ve světle a stínech divadla. Asymetrie, kterou v návrhu používám, dodává loutce v pohybu skutečně živý výraz. Loutka se pohne, světlo poskočí ve tváři dřevěného panáka a divák má dojem, že se loutka právě usmála nebo zamračila," vysvětluje Michaela."Musíme jim vdechnout duši," podotýká Antonín.
Loutky z umělecké dílny této dvojice - společně jich
vytvořili téměř čtyřista - na scéně opravdu ožívají. Znají je diváci
v Evropě i za mořem, velcí i malí. Jsou rozmístěny po celém světě, někdy
i s jevištní výpravou. A pak jsou loutky, které jejich tvůrci nedokážou
opustit, protože se jako živé bytosti staly neodmyslitelnou součástí
jejich rodiny.