| Respektujeme dětská práva? |  |
| PhDr. Václav Mertin |
Ročník 35 - číslo 7 |
Psát o respektu k dětem se může jevit jako poněkud
nevhodné, když vedle v pokoji burácejí poslední hity pop music nebo jste právě
bsolvovali cestu autobusem, kam se vecpali zdatní dorostenci se sluchátky na uších,
přitom se roztahovali na sedadlech, nepustili vás sednout, doma nikdo
neuklidil a děti nekoupily nic k večeři, přestože už jsou dvě hodiny doma
a sledují televizní seriál... Není postavené na hlavu mluvit o právech dětí,
a nemyslet na práva dospělých?
Naplnění práv dospělých začíná paradoxně tím, že sami dospělí
respektují od nejútlejšího věku práva dětí. Mohou být sice přesvědčeni,
že dokud mají za dítě zodpovědnost, mohou podle zákona úplně všechno -
například mají právo vědět o všem, co dítě dělá, co dostává, snad i
co si myslí. Je řada událostí, při kterých nám ani na mysl nepřijde, že
dítě není věc, že vnímá, cítí, chápe, má sebeúctu, stud. Zapomínáme
na dobré vychování a otevíráme jim korespondenci, posloucháme, když
telefonují s kamarádkou, nerespektujeme jejich intimitu, vyprávíme o jejich
trapasech, prohřešcích, láskách a zklamáních cizím lidem, někdy tak
dokonce činíme před nimi. Neuvědomujeme si, že prvotní absolutní závislost
dítě a neexistence soukromí by se měla velmi rychle proměňovat do
standardních forem soužití.
Jen velmi obtížně a hlavně nepříliš účinně lze vést dítě k tomu,
aby netlouklo dveřmi, nerušilo hovor dospělých, nepůjčovalo si věci rodičů
bez dovolení, když se sami dospělí tak nechovají. Osobní příklad je dost
silný argument při vymáhání respektu k právům rodičů: Všiml sis, že
když si hraješ s kamarády, neruším vás, ani po tobě nechci, abys sis hned
šel uklidit roztahané věci v kuchyni. Teď máme návštěvu my, a prosím
proto, aby sis ještě chvíli prohlížel knížku nebo si šel hrát do svého
pokoje.
I malé děti lze dovést k velmi ohleduplnému chování Měl jsem v poradně
chlapce, který od malička vstával tak o dvě až tři hodiny dříve než
ostatní členové rodiny. Maminka ho naučila, že se oblékl, snědl připravené
jídlo a potichu si hrál. Jiné děti se naučí nevyrušovat, když maminka píše,
nebo když tatínek odpočívá. Musíme být připraveni na to, že to vždycky
nevyjde, že někdy dítě nevydrží, vždyť ani my nejsme bez chyby. Rozhodně
však oboustranný vytrvalý, trpělivý a důsledný trénink od nejútlejšího
věku zvyšuje pravděpodobnost, že se k nám děti budou i později chovat většinou
docela ohleduplně.