| Dárek |  |
| Simonetta Šmídová |
Ročník 35 - číslo 7 |
Je krásný teplý jarní den. Malá, sotva šestiletá holčička se pevně drží ruky mladého muže a občasným poskočením se snaží sjednotit své malé krůčky s kroky svého otce. Nemá nejmenší tušení, že žena, která na ně doma čeká, není její skutečná matka a že s mladšími sourozenci má společného pouze toho, jehož velká dlaň v tuto chvíli chrání a zahřívá tu její drobnou. Stejně tak netuší, že někde žije svůj život její starší, sotva desetiletá sestra a že se na svou malou sestřičku den co den dotazuje své( tedy i její) matky.
Před několika málo lety byli všichni součástí jedné vcelku obyčejné rodiny. Dvě holčičky se v ní cítily bezpečně jako mláďata pod láskyplnými ochraňujícími křídly svých rodičů. Nebylo jim ale dopřáno těšit se dlouho ze své blízkosti. Sotva se menší z nich postavila na své vratké, ani ne roční nohy, odvedl si ji otec do svého nového života, kde už své první krůčky dělalo malé děvčátko bez zkušené opory své starší milující sestry. Ta naštěstí nevěděla, že toto odloučení potrvá celé čtvrtstoletí. Ztratila by v té chvíli svou naději a její pětileté srdce by asi puklo bolestí. Takhle měla důvod den co den čekat, že se k ní malá sestřička vrátí. A opravdu čekala. Věrně a trpělivě. Tak, jak to umí jen malé vytrvalé holčičky, jsou-li přesvědčeny o správnosti či smysluplnosti svého rozhodnutí…
Je tedy krásný jarní den, a přestože má v této chvíli
malá holčička svého otce sama pro sebe,
úzkostlivě svírá jeho ruku. Úzkost, která kdysi pohotově zaplnila prázdné
místo v malém srdci, jež nechápalo ani rozhodnutí dospělých ani následující
opuštěnost, se stala jeho součástí. Stále jitří a připomíná způsobenou
bolest a jako lživý had zkresluje pravdu o bezpodmínečné lásce. A důvěřivé
děvčátko jí ve všem věří. Věří, že je třeba vynaložit velké síly
k přivlastnění si každého, koho si zamiluje. Jsou to tedy silné ruce této
úzkosti, jež nyní otce pevně svírají. Pevněji než kohokoliv jiného…
Když míjí jeden z mnoha obchodů lemujících starou městskou
zástavbu, vzpomene
si muž na lístek v kapse svého saka. Se seznamem nákupu přistoupí ke
vchodu, u kterého je uvázáno cosi malého a chlupatého. Stačí jeden psí
pohled, aby se holčička pustila otcovy ruky a nechala ho vejít dovnitř
samotného. A stačí jedno psí zakňučení, aby dívčí hladová dlaň sevřela
špinavou psí tlapu, zatímco druhá ruka začne laskat lesklou srst. Přitiskne
na ni svou tvář a nasává vůni zvířecí kůže. Mlčky se tak oba těší
ze své vzájemné blízkosti a snad i jakési nenadálé náklonnosti.
Do jejich tichého souznění vstoupí mladá žena. Vyšla ze sousedního obchodu, jehož vchod postrádal pro psí řemínek vhodné zábradlí. Usmála se na malou chůvu, a jakmile se sklonila, aby povolila uvázaný uzel, začal psí jazyk vroucně olizovat její tvář. ,,Ten Vás má ale rád", poznamenala dívka, ,,a určitě by Vás nikdy neopustil…", dodává se stopou úzkosti v hlase. A žena, potěšena projevenou péčí o svého čtyřnohého přítele, pohladí plavé vlasy malé chůvy. Nyní pes začne zahrnovat svou přízní obě současně, neboťˇ moc dobře pochopil, že se jejich pozornost obrací v tuto chvíli jen k němu. Toto výsadní postavení mu nikdo nevezme ani v následujících okamžicích, protože právě o něm bude příběh opuštěného zvířete, který žena začne malé společnici vyprávět.
Příběh jednoho podzimního sychravého podvečera, kdy tato matka spěchala z práce za svou dcerkou, čekající netrpělivě v prázdném bytě, jako již nespočet podvečerů předtím. Ke své malé holčičce se ale toho dne nevracela sama. Přinesla jí zubožené vyděšené zvíře, jež našla uvázané u starého opuštěného domu. Holčička se okamžitě nového člena rodiny ujala. Starostlivou péči, kterou kdysi věnovala své mladší sestřičce, zakoušelo od toho dne jiné srdce. A třebaže to bylo srdce psí, nic to neubralo na její vroucnosti. ,,No, a tak tenhle vděčný nalezenec dělá společnost mé holčičce, dokud se k ní nevrátím z práce, a ona se necítí tak sama,"doplní žena své vyprávění.
,, A co ta sestřička, kde je teď?", ptá se pozorná posluchačka bezelstně. Ale žena mlčí. Podobnou otázku slýchává pravidelně z úst své dcerky, a stejně jako na ni neuměla dosud odpovědět, není toho schopna ani nyní ... Jak by mohla ta malá, podobně jako její holčička, pochopit, že se před lety vzdala svého mladšího, tehdy sotva ročního dítěte, a dala zoufalý souhlas k jeho adopci, za který ji zavrhli i její nejbližší? Vždyť ještě dnes, po několika letech, vše považuje za neskutečný sen, ze kterého se touží den co den probudit... Vzpomínky otevřely cestu slzám. Tvář, která ještě před chvílí nesla stopu vroucích projevů psí přízně, smívají slzy bolesti a zoufalé bezmoci. A zatímco se žena dívá skrze hořké slzy někam do dáli, stáhne malá dětská ruka ze zápěstí korálkový náramek a vloží jej do třesoucí se ženské dlaně. ,, Pro Vaši holčičku…", zašeptá. Vřelé objetí je láskyplnou odpovědí na nezištnou štědrost a poděkováním současně. Ještě cítí vůni té neznámé ženy, když vejde do obchodu, aby našla svého otce. Jeho ruku teď potřebuje sevřít víc než kdykoliv předtím…
Toho dne přináší matka své dceři dárek. A tak jako matka netuší, že před pár okamžiky objala své vlastní dítě, netuší ani dcera, že náramek z korálků je vroucím projevem lásky její mladší sestřičky. Řekly si to, až když se po dvou desetiletích všechny tři setkaly…
Tento příběh je skutečný.
Asi málokdy můžeme říci, že dobře známe toho, koho právě objímáme či
obdarováváme…
Dělejme to s celým srdcem… Třeba objímáme nebo obdarováváme někoho,
komu na nás záleží víc, než tušíme, třeba naše objetí či obdarování
něčí život od základu změní…