| Ledové království na Aljašce |  |
| Lubomír Linhart |
Ročník 35 - číslo 7 |
Co se vám vybaví, když uslyšíte jméno Fairbanks? Jen někteří si představí mladé město zlatokopů uprostřed Aljašky na konci pověstné silnice ALCAN nebo město, kde bez problémů potkáme eskymáky a indiány. A určitě málokdo u nás ví, že jde o druhé největší město na Aljašce (postavené ze dřeva anebo železobetonu a hliníku) pro 32 655 obyvatel - i když vzniklo na nesplavné řece Chena teprve roku 1901 jako výchozí bod pro putování do kraje zlatokopů.
Čtvrtina obyvatel města patří do kategorie vojáků a
jejich rodinných příslušníků, kteří bydlí v hájích nad městem. Jde
vesměs o vojáky Eilsonovy vojenské letecké základny, odkud mohou obří
stroje hravě dopravit armádu do vzdálenosti 1500 km. Má skvělou univerzitu,
moderně pojaté muzeum, obrovskou hnědou dřevěnou halu atletického klubu,
zvěřinec ze samorostů v životní velikosti, dále obchodní dům TESCO,
korejskou restauraci, KFC a samozřejmě i McDonalds… U babtistického kostela
zvaného Santa Claus House nás láká ke vstupu postava miláčka dětí v nadživotní
velikosti, zajímavější plastiky však má galerie s výtvory místních umělců
dob minulých i současných.
V létě je tady ještě v osm večer +16 a v poledne + 25 stupňů Celsia ve stínu…
Většinou si proto neumíme dost dobře představit okolní přírodu s medvědy,
vlky a mrazem do - 50 stupňů Celsia, kdy ve Fairbanksu život zcela utichá.
Starší generace si možná pamatuje, že se nám toto prostředí snažil vylíčit
náš cestovatel Eskymo Welzl, jenž "nedaleko" odtud (v Dawson City)
také žil a zemřel.
Nečekané setkání
Pochopitelně jsem i ve Fairbanksu nejdříve navštívil informační středisko
- Visitor Centre. Bylo umístěno ve srubu se zajímavou drnovou střechou,
kterou právě kosili a zalévali. Dostal jsem plán města s širokými pravoúhlými
ulicemi a za pár minut jsem narazil na další nízkou budovu: New Horizonts
Gallery se vkusnou výstavou děl místních umělců a nezbytnou prodejnou
suvenýrů. Návštěvníky provázela mezi uměleckými předměty sympatická
žena, která instinktem poznala, že se mnou žádný obchod neuzavře, ale přesto
se mi neobvykle dlouho věnovala. Podle přízvuku, výslovnosti a neobratného
řazení slov do vět totiž poznala můj původ a tak se po několika minutách
nečekaně představila česky:
"Já jsem Marie, provdaná Schmidtová."
Okamžitě jsem ukojil její zvědavost slovy:
"A já Lubomír Linhart z Prahy a vzal jsem si za ženu Margit
Schmidtovou".
Dlouho jsme si povídali o vlasti, ze které za komunistického režimu
emigrovala.Věděla, co nás trápí i z čeho se radujeme. Ráda by občas navštívila
svou rodnou zemi, ale vzala si Němce, který pracuje na Aljašce, který jí našel
ve Fairbanksu zaměstnání přiměřené jejímu vzdělání a schopnostem, ale
jezdit s manželkou k nám odmítá. Před lety tu nabyl určité nesmazatelně
nepříjemné zážitky; například se od té doby štítí našich sociálních
zařízení a ona ho marně přesvědčuje, že se za poslední dobu mnohé změnilo
k lepšímu.
Po pracovní době mě seznámila s městem a jeho univerzitou, konstrukcí a
problematikou ropovodu, který prochází kolem města, ukázala mi zajímavě
stavěné kostely a nakonec mi poradila zajít do muzea ledových soch a galerie
věnované vlkům. Jsou v ní knihy a umělecké předměty s vlčí tématikou,
při prohlídce muzea dokonce nasloucháme vytí vlků.
Slovan všude bratry má
Jedním z průvodců nedalekého soukromého musea The Fairbanks Ice je další
emigrant: z ruského Dálného Východu a jmenuje se Vladimír Žicharcev.
Podepisuje se ovšem anglicky Vladimir Zhikhartsev. Jako všichni umělci si
vede poněkud podivínsky a zaujme svým originálním oděvem vybočujícím z
běžných norem. Ale na to brzy zapomenete.
Po několika minutách delšího otevřeného rozhovoru například o sovětské
okupaci Československa zdržující náš demokratizační proces, o rozpadu
SSSR a možnostech ekonomického využití Sibiře, jsem v něm snadno objevil
špatně skrývanou širokou slovanskou duši.
To už mi poodhalil mi i něco ze svého soukromí: narodil se v Krasnodaru a po
ukončení svého uměleckého vzdělávání se usadil v zálivu Providěnija
na východním pobřeží SSSR, kde maloval akvarely. Odtud posléze dobrodružně
utekl ze Sovětského svazu: využil zimních mlh nad zamrzlým Beringovým průlivem
a přešel po ledu z Čukotského poloostrova na Aljašku. Uchytil se tu s pomocí
potomků ruských kolonistů, ale hlavně díky svému uměleckému nadání. I
v novém prostředí plném podnětů maluje akvarely a prodává je v místní
galerii, kde je prodavačkou již zmíněná Marie Schmidtová. V zimě se Žicharcev
pravidelně účastní tradičních festivalů sochařů do ledu
Umění zamrzlé v ledu
Vrcholná přehlídka kumštýřů opracovávajících ledové kvádry se koná
při Peger and Phillips Field Road pod názvem International Ice Skulpting
Completition nebo také World Ice Art Championships, jak hlásá v zimě vstupní
brána před soutěžním stanem.. Sochy vznikají už od roku 1988 pravidelně
vždy v březnu. Podmínkou aktivní účasti je pouze to, že sochaři musejí
být starší 16 let. Sjíždějí se sem z USA, Kanady, Ruska, Estonska,
Finska, Číny, Japonska, Francie, Skotska, Švédska, Maroka, ale i z dalekého
Mexika, kde sníh a led z vlastních zkušeností neznají.
Vzhledem k velké mezinárodní účasti se Fairbanksu také přezdívá
"Světové hlavní město ledového sochařství". Od roku 1993 se
soutěž o tři medaile dělí na výtvory reálné a abstraktní a trvá teď
10 dnů. Vždy je připraveno dostatek ledových bloků o rozměrech přibližně
1x2 x1 metr. Porota posuzuje technickou i umělecká stránka výtvoru.
Soutěží se tak, že jeden nebo dva umělci musí bez cizí pomoci během 2 a
půl dne vytvořit sochu z připraveného průsvitného ledového bloku o rozměrech
1,5 x 2,5 x O, 9 m.
Nejen pila a vrtáky
Tvůrci se neobejdou bez sochařských dovedností, fantazie, teplého oblečení,
něčeho pro vnitřní zahřátí, pily, dlát a vrtáků. Pořadatelé jim na přání
dodají denně na 250 ledových kvádrů - řezání jednoho bloku trvá asi 20
minut. Zatím největší kvádr z 1500 kusů vážil 3500 kg. Řezání pilou
nebo horkou parou, nakládání a vykládání kvádrů se účastní desítky
dobrovolníků. Mezi sponzory patří dopravní a stavební společnosti a
rozhlasová stanice Fairbanks. Do stanu je zavedena i teplá voda na leptání
ledových bloků, je tam i kuchyňka pro stravování a občerstvení pro 150
aktivních účastníků. Pochopitelně nechybí ani křesla potřebná k odpočinku.
Nejlepší díla chladných výtvorů o malých rozměrech se na jaře umísťují
v galerii a vystavují při stálé teplotě pod bodem mrazu za sklem a v barevném
osvětlení. Díla větších rozměrů roztají… A tak navěky roztála
lokomotivy Ice Engine nebo třímetrová socha žena a o něco vyšší pyramida
z roku 1990 či 4 m dlouhý had z roku 1991. O rok později zvítězilo sousoší
basebalistů "Going, Going, Gone".
Ze stálých exponátů je třeba jmenovat pro Aljašku typické sochy Eskymáka
neboli Inuita, výše jmenovaného "Vyjícího vlka" nebo
"Mystickou zahradu", jež je společným dílem ruských umělců
Vladimíra Žicharceva, Viktora Zolotova. Alexeje Timofejeva a Sergěje Baniče.
Každý rok jsou vydávány účastníkům zvláštní odznaky. Zatím ani jeden
Čech se soutěže nezúčastnil…