| Dva z českého trůnu |  |
| Milan Šimáček |
Ročník 35 - číslo 6 |
Zikmund
Lucemburský (nar. 15. února 1368)
635 let od jeho narození
Je známo, že císař Karel IV. třikrát ovdověl a že čtyři žen usedly po jeho boku coby manželky: Blanka z Valois, Anna Falcká, Anna Svídnická a Eliška Pomořanská. Až třetí z nich mu dala zdravého následníka a 26. únor 1361 se tak stal patrně nejšťastnějším dnem Karlova života: přišel na svět Václav IV., který zdárně překonával zákeřné dětské choroby. Králi bylo už čtyřicet pět let, v té době to byl značně pokročilý věk.
Císař začínal být nahrbený, projevovala se dna, a právě proto narození svého mužského potomka náležitě vyhlásil po celé Evropě a radostně oslavoval turnaji, amnestií, bohoslužbami. Současně se upnul k myšlence: vše pro Václava! Milovanému synkovi urovnával celých zbývajících sedmnáct let svého života cestičky s pevnou ideou uchovat, spíše namnožit a následně předat Václavovi vše, co sám dobyl. Na začátku roku 1363 ovdověl Karel IV. potřetí a jistě i kvůli péči o dvouletého chlapce se v květnu téhož roku oženil počtvrté a naposled. Vyvolenou se mu stala zdravá a temperamentní Eliška Pomořanská, vnučka polského krále, příbuzensky spjatého s uherským panovníkem, čímž Karel IV. prokázal už poněkolikáté mistrný cit pro diplomatické manévry.
O 31 roků mladší fyzicky mimořádně disponovaná nevěsta dala pět let po svatbě císaři syna Zikmunda. Narodil se opět v únoru. Jinak ho s bratrem Václavem dělilo nejen sedm let věkového rozdílu, ale též odlišné mateřské lůno. Když Karel IV. zemřel, bylo Václavovi sedmnáct, přesně tolik jako jeho otci když se po výchově u francouzského dvora vrátil do Čech. Mladý Václav měl náhle začít rozhodovat, řídit, jednat. Tentokrát sám za sebe. Jenže spíše než složitá politická mašinérie státu zajímaly jeho mysl lovecké štvanice, hry, hostiny, pitky a návštěvy lázní, kde se po nudistickém způsobu společně koupali muži i ženy, kterýžto obyčej záviděla Praze celá středověká cizina.
Václav IV. měl v osudu i historickou smůlu, neboť se ani pro další roky panování nenarodil v poklidné době, umožňující bezstarostný styl života. Pozdější konflikty v cizině i doma s panskou jednotou, moc často fakticky přecházející do rukou šlechty - to vše byla voda na mlýn prohnaného i proradného Zikmunda, v březnu 1387 korunovaného na uherského krále.
Počátkem roku 1402 došlo v Hradci Králové k okázalému smíření dvou bratrů-rivalů. Václav IV. písemně přenechal vládu v Čechách Zikmundovi, dal mu do ochrany své tvrze i města, a slíbil poslušnost. To vše s jedinou podmínkou: že zůstane do konce života formálně pánem jak doma, tak v říši. Taková byla cena za pomoc, kterou mu Zikmund přislíbil v úsilí o dosažení císařské koruny.
Zikmund na oko předstíral, že se věnuje přípravám
bratrovy císařské korunovační jízdy do Říma, ve skutečnosti však spěchal
s přebíráním vlády v českém státě. Dosazoval
na hrady své lidi, drancoval královské statky a stále naléhal na promptní
vydání Karlštejna, Točníku a Žebráku, na nichž měl Václav státní i
osobní poklady. Trvalo několik týdnů,
než Václav Zikmundovy záměry prohlédl. Odhalený Zikmund se ovšem rozhněval
a dal
v březnu 1402 rozkaz staroměstskému purkmistrovi, aby Václava IV. zatkl a převezl
ho z jeho staroměstské rezidence na Hrad, a posléze do Vídně, pod kontrolu
vévodů rakouských, s nimiž měl spojenecké úmluvy. Proti Zikmundovu tahu
nečekaně pozdvihli zbraň na obranu svého krále nejen feudálové stojící
za Václavem, ale i ti stojící dlouho v opozici, neboť si uvědomili, že vláda
slabého panovníka je pořád lepší než drancování lupiče. K všeobecnému
boji proti Zikmundovi se překvapivě přidal i moravský markrabě Jošt, který
právě prodal zděděné Lucembursko a část ze 132 000 dukátů, které stržil,
vložil do odboje proti uherskému králi. Zikmund byl i kvůli vzpouře v Uhrách
nucen odtáhnout, leč v prosinci 1403 byl v Čechách zase. Druhé zajetí Václavovo
se protáhlo na plných dvacet měsíců.
Ano, takovou láskou k sobě lnuli potomci osvíceného a vzdělaného Karla
IV.!
Éra husitů a bitvy s "liškou ryšavou" jsou všeobecně
známy, stejně jako jeho podíl
na odsouzení a upálení Jana Husa v Kostnici. Basilejský koncil i Zikmund
uznali roku 1436 tzv. kompaktáta, legalizující náboženské vyznání kališníků,
a Zikmund mohl konečně v zklidněných poměrech nastoupit na český trůn.
Platnost jeho korunovace český sněm mlčky potvrdil, ale když dal nový král
9. září 1437 popravit odbojného husitského šlechtice Jana Roháče z Dubé,
začalo v zemi opět jiskřit.
Rakovinou sužovaný panovník opustil Prahu, leč do svých
Uher nedojel. Zemřel 9. prosince ve Znojmě, očekávaje smrt údajně s
korunou na hlavě.
Byl posledním mužským členem lucemburské dynastie. Jeho dcera Alžběta z
druhého manželství přenesla sňatkem nároky na dědictví po Lucemburcích
na Habsburky.
František
I. (nar. 12. února 1768)
235 let od jeho narození
Z habsburského rodu, který vládl zemím Koruny české po čtyři staletí, byl i František I. Ten bývá obvykle líčen jako zkostnatělý, konzervativní vládce, který s rozbujelou tajnou policií vrhl země habsburského soustátí o desetiletí zpět a zbrzdil vše pozitivní, co epocha reforem přinesla. Postoje Leopoldova syna však měly hlubší kořeny. Vnitřní založení, genetické předpoklady i systém starobylé výchovy z něj učinily krajně podezíravého, v určitých oblastech zřejmě zakomplexovaného člověka, který se okolí jevil jako náladový mrzout a nemluva, střídající tyto okamžiky s předstíranou familiárností. Traduje se, že při svých procházkách rakouskou metropolí stvrzoval svůj dobrý rozmar vyprávěním košilatých vtipů kolemjdoucím Vídeňákům.
Vedle subjektivních důvodů ovlivnily Františkovo chování
nepochybně i dramatické politické události. Smrtelné nebezpečí pro
habsburskou říši spatřoval ve Francouzské revoluci, vedl proti ní válku a
vojensky čelil i Napoleonu Bonapartovi. Armády podunajské říše ale se
slavným vojevůdcem prohrávaly jednu bitvu za druhou a monarchie přicházela
o svá území. Kruté byly zejména Napoleonovy podmínky přijetí míru po
"bitvě tří císařů"
u Slavkova u Brna v prosinci 1805, kde však rakouské oddíly vlastně jen doplňovaly
armádu ruskou. Naštěstí v roce 1804 vyhlásil František své državy za
svobodné císařství, takže si udržel císařské důstojenství i poté, co
se Svatá říše římská roku 1806 zhroutila pod náporem francouzských armád.
Rakouský panovník dal dokonce Napoleonovi za manželku svou dceru Marii Luisu,
což mu však nebránilo, aby se proti francouzskému císaři nepostavil. V
srpnu 1813 Napoleon ještě vítězí u Drážďan, ale v říjnu znamená
"bitva národů" u Lipska Napoleonovu porážku a počátek rozpadu
jeho impéria.
Po Napoleonově pokoření se František I. aktivně účastnil vytvoření Svaté aliance, která se v Evropě snažila vybudovat systém k zabránění opakování revolučních událostí. Znovu se upevnil absolutismus, reprezentovaný osobou Klemense Wenzela Lothara Metternicha, od roku 1809 ministra zahraničí, vzápětí státního kancléře.
František I. byl strážcem starých pořádků, kazatelem
šedivého průměru a šosáckého poklidu. Pojem novoty pro něj rovnal se
pojmu maléry. Přesto (anebo snad právě proto) tento apoštol nehybnosti vládl
habsburské říši celkem 43 let. A stejně jako Karel IV. vstoupil postupně
do čtyř manželství. A budiž zdůrazněno, že František byl vždy vášnivý
a nedočkavý milenec, zásadně však jen v legitimních svazcích. Během života
zplodil 12, resp. 13 potomků, z nichž prvorozený syn Ferdinand V., přezdívaný
Dobrotivý, se stal v roce 1835 Františkovým nástupcem.
Paradoxně za extrémního konzervativce Františka I. (byť
nikoli jeho zásluhou) se
v zemích rakousko-uherského mocnářství vybudovaly první železnice, první
továrny se vybavily stroji a parními pohonnými jednotkami, na Dunaji se
objevily první parníky.
A u nás? Národní muzeum, Výtvarná akademie, Pražská konzervatoř, první
výboje česky hraného divadla, návrat češtiny do základních škol,
Dobrovského jazykové a literární výzkumy, Jungmannův proslulý slovník,
Kollárova Slávy dcera, Šafaříkovy Slovanské starožitnosti... To všechno
nelze nenazvat změnami, pokrokem, byť v ponuré éře, ale ono v životě -
jak všichni víme - není nic černobílé.