| Hodně času trávím tím, že žiji |  |
| Bedřiška Kotmelová |
Ročník 35 - číslo 6 |
Petru Procházkovou jsem zastihla koncem prosince v prostorách senátu na vernisáži výstavy věnované čečenským dětem. Během rozhovoru mi začalo být jasné, jak je možné, že Petra Procházková prošla tolika konfliktními situacemi zatím bez vážnější úhony. Je totiž velice otevřená, milá a stojí si za svým.
Petro, proč
žijete nyní v Afghánistánu?
Protože nemůžu žít v Čečně. Tady v Čechách jsem na dovolené.
Pokud vím, vedete tam normální život.
Ano, žiji normálně jako každý Afghánec, nežiji jako příslušník vojsk
OSN nebo nějaké jiné mise. Vedu tam obyčejný život: Není voda, není
elektřina, jen v létě byla někdy pár hodin denně, a to jsme se vždycky
vrhali k zásuvkám a nabíjeli jsme si baterky. Na rozdíl od Grozného tam není
ani plyn, což je tragédie, protože Kábul je 1 700 m nad mořem a jsou tam v
zimě strašné mrazy. Jak jsme se teď dívali na film z Grozného, úplně
jsem slzela, protože tam mají plyn, a to je úplná nádhera. V Grozném spontánně
proudí plyn z různých míst a lidé si jej napojují na rozvody do domů, mají
jej zadarmo, a díky tomu mohou vařit a topit. V Afghánistánu je i dřevo vzácné,
takže se neohřejete.
Pravděpodobně pracujete…
Ano, kdybych nepracovala, neuživím se tam.
Loni jsem pracovala hlavně pro Český rozhlas, pro Lidové noviny, natočili
jsme také tři filmy, a to nás zhruba uživilo - tedy mne a mé kolegy z
Epicentra, kteří přijeli na dva měsíce. Hodně času člověk stráví tím,
aby vůbec přežil. Tady můžete ráno sednout k počítači a do večera
pracovat. Tam musíte ráno nanosit vodu, "něco" udělat, abyste
mohli jít na záchod, protože ten tam není. Sehnat si nějaké jídlo, protože
tam není supermarket. Hodně času strávíte tím, že žijete. A jenom chvíli
máte na práci, protože najednou je večer. Já tam tedy nemohu pracovat 8
hodin denně. Pět hodin denně se starám, abychom vůbec přežili.
Jak sháníte jídlo?
Jídlo se dá koupit. Místní lidé rádi prodávají na tržištích, je to
země tržišť, ale pro Evropana mají hrozně omezený sortiment. Já jsem za
celý rok neměla sýr, ačkoli je to země ovcí a koz. Sýr se vyrábí někde
v horách, ale v Kábulu se neprodával. Málo se pije mléko, protože se nabízí
přímo vydojené, a to je nebezpečné. Přenáší se jím například tubera.
Řada potravin je závadných a člověk si musí dát pozor. Je tam kupodivu málo
ovoce a zeleniny. Pořád se jí totéž, rýži už nechci ani vidět. No, možná
jestli se tam vrátím, budu ji zase muset jíst… Základní potravinou je rýže
a v neděli rýže s rozinkami a s mrkví. Když je hodně dobře, ovčí nebo
hovězí kebab, šašlik. Ale zas tak moc jsem tam nezhubla.
Slyšela jsem, že jste nemocná?
Ano, vždycky když přijedu, doléčuji se tu. Teď bylo štěstí, že jsme
tam měli českou vojenskou nemocnici. Ale jinak je tam zoufalá lékařská péče,
člověk odchází nemocnější než na začátku. A tak se ve mně nakupí
nemoci a tady v Čechách se doléčuji.
Život žen v Afghánistánu asi není jednoduchý, jak to
zvládají?
Úžasně! Ženy obecně reagují v těchto kritických a těžkých situacích
(a ona ta kritická situace nemusí být krátká) lépe než chlapi. Mám to
prozkoumané. Teď jsem nad tím rok přemýšlela. Za prvé: Ženy jsou schopné
a ochotné udělat cokoli proto, aby děti dostaly alespoň trochu najíst,
chlap ne. Žena je schopná tak velkého sebeobětování, že je třeba
prostitutkou. To je v Afghánistánu něco! Je to na hranici smrti! Druhá věc:
Muži si všechno spočítají. Když jim vyjde, že by to mohlo dopadnout dobře,
udělají to. Když jim vyjde, že je to nesmysl, tak to neudělají. Ženy jdou
do absolutně nesmyslných projektů a spoléhají na svou intuici. A leckdy to
vypadá šíleně. Chlapi, když nemají samopal, pomalu nejsou schopni nic řešit.
Ženy jsou praktické. Jsou dost osamocené a musejí žít. Točila jsem tam o
nich film. Některé ženy měly třeba 15 dětí, muž jim zemřel ve válce, a
uživily je. Jedly jetel! Na vlastní oči jsem viděla, jak jedly jetel.
A co afghánské děti?
To si u nás nedokáže snad ani nikdo představit. Je minus deset, a děti chodí
bez ponožek. Nikdo si nedokáže představit, že 80% ženské populace neumí
číst ani psát. Děti jsou tam hodně samostatné, musí odmala makat. Chodí
pro vodu. Moc si nehrají, protože hračky byly za Talibů zakázané. Žádné
kino, kolotoče, televize. Umějí jezdit na koni. Když jim je dvanáct, myslí
jako dospělí. Myslí na to, jak sehnat jídlo, jak prodat plastikové lahve.
My jsme točili příběh Vahida, třináctiletého kluka, který neměl tatínka
a živil asi 10 lidí. Sbíral aluminium na smetištích a vozil ho do Kábulu,
tam jej prodával a za stržené peníze kupoval jídlo. Jakmile mají děti
dost dlouhé prsty na to, aby mohly pracovat, pracují na poli. Až 80 % dětí
pracuje. Načerpají někde vodu a pak ji prodávají. Malinké děti tahají
obrovské vaky s vodou. Nikde na světě, ani v Čečně ani v Africe, jsem
neviděla takové ruce, jako mají afghánské děti. To jsou ruce osmdesátiletých
starců. Upracované, rozpraskané, s boláky. Osmileté dítě má mozoly, jaké
měla moje babička řeznice ve svých osmdesáti letech.
Čím se tedy zabývají muži?
Afghánistán je tvrdě muslimská země, není tedy zvykem, že by ženy prodávaly
v obchodech nebo na trhu. To dělají muži, a tím jsou zaměstnaní. Ženy neřídí
auta, i to náleží mužům. V burce, ve které ještě většina chodí, nemůžete
řídit.
Zkusila jste burku někdy nosit?
Jasně. Musíte si zvykat, protože nemáte periferní vidění. My jsme jezdili
do vesnic a tam jsem se bez ní bála. Taky jsem v ní chodila nakupovat, aby to
bylo levnější, protože cizincům prodávají dráž. Ale jinak je burka také
docela příjemná, protože na vás nikdo nekouká a člověk je takový
schovaný.
Řekla jste, že v Afghánistánu strávíte hodně času žitím.
Je to jen těžké, nebo také obohacení?
Pro mne je to obohacující. Co ale nevím a co je divné: nebýt chudý a nastěhovat
se někam, a žít tam chudě, protože není jiná možnost. Je to trošku falešné,
protože já ten život žiji a zároveň ho pozoruji. A uvědomuji si to. Lidé,
kteří žijí kolem, jsou jenom chudí a možná naštěstí nepoznali nikdy
nic jiného a nejsou tím frustrovaní. Já jsem tím frustrovaná, protože
jejich život je materiálně chudý, ale zase není chudý co do smyslu lidského
tepla, lidských kontaktů i jakéhosi kulturního bohatství. Není tam elektřina,
tudíž není televize a existuje vyprávění, scházení se.
Jak snášíte přechody sem?
V něčem těžko. Často se mi také stává, že sem někoho přivezu, abych
mu pomohla a ukázala život, který je jiný. A často se přesvědčuji, že
to není možné. Že jsou nějaké zkušenosti jakoby nepřenosné. Plýtvání
v naší civilizaci je hrozné. Ten člověk třeba vnímá, že mu chci pomoct,
ale říká: ,Vy to nemůžete pochopit. Vy tady máte takový nadbytek, že můžete
vyhazovat jídlo, a my žijeme o kus dál a máme hlad.' Někdy mě z toho
zaplaví takové zvláštní pocity. Taky se ráda pořádně najím, a když
jsem tady, dopřávám si. Ale ze začátku jsem třeba nemohla vkročit do
Tesca. Prostě jsem to nezvládla.
Cítíte se někde doma?
Doma se cítím v Praze, ale zároveň i v Grozném a v Kábulu. Čechy jsou pro
mne místem, kam se budu vždycky vracet. Ale netrpím pocitem nějakého
bezdomovectví. Doma se cítím tam, kde je mi dobře, kde mám knížky, kde mám
většinou nějakého psa, kde mám lidi, se kterými mohu komunikovat.
Když jsem četla vaše reportáže z Ruska, zdálo se mi, že
jste se tam cítila jako doma…
Určitě. V Rusku jsem žila deset let a měla jsem tam krásný byt, domov. Byt
jsem dotvářela vlastníma rukama, měla jsem tam kamarády, kteří mi s tím
pomáhali. Nemyslím, že domov musí být jenom jeden: Doma je taky tam, kde na
vás někdo čeká.
Není pro vás náročné někde zakořenit a pak jít jinam?
No, to je náročné, když vás vyhodí! V Rusku a Čečensku jsem byla zakořeněná.
Žila jsem například rok v Hongkongu a nemohu říct, že by to byl pro mne
domov. V Indonesii jsem také nezapustila kořeny. Za Moskvu jsem si našla náhradu
- Afghánistán. Je mi to tam blízké. Lidi k sobě mají blíž, víc o sobě
přemýšlí, protože vědí, že jeden bez druhého zhynou. Evropa je hrozně
individualistická. Tady lidé pochopí, že je společenství důležité, až
když mají rakovinu nebo nějaký jiný problém. Pro mně je důležité mít
společenství, které vás nenechá propadnout. Tam totiž nic jiného než
společenství nemáte.
Co vás nejvíc trápí?
Mojí největší bolestí je, že nemůžu za dětmi do Čečny. Když mi to
zakázali, hodně jsem trpěla. Také moje maminka byla hodně nemocná, a já
jsem byla někde v Čečensku a ani jsem o tom nevěděla. Teď se snažím s ní
být co nejvíc. A velkou bolestí pro mě je, že na rozdíl od Afghánistánu,
kde cítím, že má šanci se z té hrůzy vymanit, je v Čečně šance mizivá.
Mám tam spoustu kamarádů a nemohu pro ně skoro nic udělat.
A radost?
Teď mám hroznou radost. Přijela jsem z Čečenska s různými nápady a našlo
se kolem mě tolik lidí, co mi pomohli je uskutečnit. Spíš mě to jenom
napadlo a oni to udělali.. Teď mi třeba udělal radost jeden pán. Napsal mi,
že z jednoho televizního vystoupení pochopil, že jsem chudá. Že tedy neví,
jak je to možné. On že je také chudý, ale že když je to tak, že má dva
skvělé, nové, teplé spacáky a že mi je pošle. Mám ohromnou radost z
toho, že je kolem tolik hodných lidí.
Do boxu
Petra Procházková (37) - novinářka, kameramanka, ředitelka soukromé
agentury Epicentrum, humanitární pracovnice.
Vystudovala fakultu žurnalistiky, po revoluci v roce 1989 nastoupila do Lidových
novin. Od roku 1992 začala žít v Rusku. Jako jediná zahraniční novinářka
zůstala v roce 1993 v ruské Dumě ostřelované těžkou technikou. Proslavila
se svými reportážemi z míst válečných konfliktů v Abcházii, Náhorním
Karabachu, Čečensku, Afghánistánu. Získala cenu Ferdinanda Peroutky, Cenu
Karla Havlíčka Borovského, medaili Za zásluhy z rukou Václava Havla, Mezinárodní
cenu za investigativní žurnalistiku a Cenu 1. června města Plzně.