| Putování turinského plátna |  |
| František J. Holeček |
Ročník 35 - číslo 6 |
Kam se z prázdného hrobu poděla plátna, do nichž bylo zavinuto tělo Ukřižovaného, o nichž hovoří evangelisté (Lukáš 24,12; Jan 20,5)?
Uchovávala je jeruzalémská církev. První církevní historik Eusebius z Cesareje nám tlumočí starou tradici, podle níž sv. Tadeáš na příkaz apoštola Tomáše zanesl králi Abgarovi z Edessy "Kristovu tvář", snad obličejovou roušku nazývanou později mandylion. Podle Evagria Scholastika sloužila na základě vnuknutí biskupa Eulalia roku 544 jako ochranné palladium Edessy proti vpádu perského krále Chosroa. Roku 639 však město padlo do rukou muslimů, kterým je vyrval až roku 943 byzantský generál, který si vynutil i vydání mandylionu. Ten pak byl uložen v Konstantinopoli v chrámu Panny Marie v Blachernách a 15. srpna 944 se před ním sklonil sám Konstantin Porfyrogennetos. O dva roky později dal razit zlatý solidus s tváří Krista.
Roku 1011 byla římskému papeži Sergiovi IV. věnována kopie uctívaná posléze v bazilice sv. Petra. Roku 1093 je znovu dosvědčena přítomnost Ježíšova pohřebního plátna i mandylionu v Konstantinopoli. Poté svědectví přibývá. Roku 1147 ukázal císař Manuel Komnenos mandylion francouzskému králi Ludvíkovi VII. Arcibiskup Vilém z Tyru, který roku 1171 provázel jeruzalémského krále Amalricha do Konstaninopole, viděl v císařské pokladnici část Kristova kříže, hřeby, Longinovo kopí i pohřební plátno. Francouzský rytíř Robert z Clari, který patřil k vojsku IV. křížové výpravy, pak viděl plátno roku 1204, kdy bylo vystaveno na příkaz císaře Alexia IV. Po dobytí města plátno zmizelo.
Již roku 1205 však daroval biskup ze Soissons abatyši
Elvidě ostatek "z čistého plátna Páně" a téhož roku si do své
diecéze donesl biskup Konrád z Halberstadtu ostatek "z plátna a roušky
Páně". Jeruzalémský král Balduin II. poslal roku 1247 francouzskému
králi Ludvíkovi IX. "část plátna, do něhož bylo zabaleno Kristovo tělo"
a další část daroval klášteru ve Vézelay. O rok později daroval také
katedrále v Toledu částečku "z plátna, v němž bylo pohřbeno Jeho tělo,
kteréžto (plátno) .. získal z pokladu konstantinopolského císařství".
Kolem poloviny čtrnáctého století se plátno objevuje ve Francii, v držení
Godefroi de Charny, pána z Lirey, jenž se roku 1346 podílel na dobytí
maloasijské Smyrny. Roku 1349 požádal papeže Klementa VI. o svolení ke
stavbě kostela Zvěstování Panny Marie v Lirey, při němž chtěl vytvořit
i kapitulu z pěti kanovníků, ale již na konci roku upadl do anglického
zajetí, z nějž se vykoupil až roku 1351. Teprve roku 1356 začal kostel stavět,
ale již roku 1356 padnul v bitvě u Poitiers. Vdova, Jeanne de Vergy, se
rozhodla plátno vystavit úctě poutníků, což vyvolalo odpor místního
biskupa a řadu polemik o jeho pravosti, při nichž byl poprvé vysloven názor,
že byl obraz namalován lidskou rukou.
Avignonský papež Klement VII. povolil veřejné vystavování plátna teprve roku 1390. Poslední dědička rodu, Markéta ze Charny, darovala plátno v padesátých letech patnáctého století savojskému vévodovi Ludvíkovi, který ho roku 1464 formálně vykoupil od kanovníků z Lirey a uložil v Chambéry, kde pro ně byla o tři roky později zbudována nová kaple vedle vévodského paláce. Po slavném veřejném vystavení roku 1502 bylo uloženo do stříbrné schrány. Nával poutníků byl spojen s udělováním zvláštních odpustků a roku 1506 papež Julius II. schválil i text kněžských hodinek a mše svaté k poctě Svatého kříže a pohřebního plátna Kristova.
Roku 1532 bylo plátno vážně ohroženo. V noci ze 3. na 4. prosinec vypukl v sakristii kaple požár, stříbrná schrána se již téměř začínala tavit. Zachránil je s nasazením života kanovník Filibert Lamber, po celé délce však zůstaly dva zuhelnatělé pásy, a navíc bylo promáčeno vodou použitou při hašení. Střední část plátna s otisky těla Ukřižovaného zůstala nepoškozena. Osm propálených míst vyspravily klarisky ze Chambéry. V únoru 1536 bylo plátno před postupujícími francouzskými vojsky odvezeno přes Turín a Vercelli do Nizzy.
Teprve po třiatřiceti létech se definitivně vrátilo do
Turína, kde pro ně byla při katedrále zbudována zvláštní kaple. Roku
1983 odkázal někdejší italský král Umberto Savojský plátno Svatému
Stolci.