| Umělci knižní vazby |  |
| Rudolf Baudis |
Ročník 35 - číslo 5 |
Pod
pojmem kniha rozumíme potištěné, pokreslené nebo popsané listy papíru
spojené šitím, lepením či sepnutím do bloku opatřeného obálkou nebo
deskami a hřbetem. I strojní vazba může být kvalitním a důstojným zprostředkovatelem
obsahu knihy, ale každá ručně vázaná kniha se stává přítelem vytvářejícím
novou uměleckou kvalitu. Když čtenář bere do ruky knihu, jistě se těší
na zážitek z četby, ale ta mu může poskytnout hned dvojí potěšení, když
se literatura spojí s uměleckým řemeslem.
První knihy, tedy svazky stránek popsaných textem a spojených řemínky, byly hliněné a pocházejí z Číny, podle posledních výzkumů dokonce snad z doby před 6000 lety. Ve starověkém Egyptě a Římě měly knihy podobu papyrových a později pergamenových svitků navinutých na dřevěné rukojeti, takže tehdejší knihovny oplývaly spoustou poliček plných roliček. Někdy v prvních stoletích našeho letopočtu se pergameny začaly skládat do složek. Několik se jich vždy sešilo do svazku a upevnilo mezi desky ze dřeva nebo tlusté kůže, takže vznikly knihy, na pohled podobné těm dnešním, nazývaly se kodex, stejně jako ty někdejší destičkové.
Zvláště ve středověku se knihy zdobily kováním, zlatem, perlami i drahokamy, takže se na jejich výrobě podílela řada řemesel: pergameník, písař, malíř, knihař i zlatník či cizelér. Některé z tehdejších knih měly zvláštní vazbu, tzv. sáčkovou. Jemná kůže, jíž byly potaženy dřevěné knižní desky, volně přesahovala horní hranu knihy o několik decimetrů. Tyto šosy bylo možné svázat do jakéhosi ucha použitelného na nošení, případně se kniha jejich pomocí připevňovala k pasu. To mělo praktický důvod v pohodlnějším nošení knihy na cestách, ale také jako opatření proti zlodějům. Podobné zajištění měly i knihy v knihovnách a čítárnách. Všechny cennější knihy byly ke čtecímu stolu se šikmou deskou, pulpitu, přikovány řetězem, podobně jako jsou zajištěny dnes seznamy v telefonních budkách.
Rohy knih se zpevňovaly kovovými nebo kostěnými nárožnicemi a svazky se stahovaly ozdobnými sponami, často opatřenými zámkem. V novověku přibyly i vazby z textilií, zejména plátna, hedvábí či sametu.
Vzhledem k ceně knihy ale i proto, že valné většině obyvatel byly knihy k ničemu, protože neuměli číst, zůstávaly knihy výsadou lidí majetných. Svědčí o tom i pozornost věnovaná tehdy ojedinělému knihařskému řemeslu císařem Karlem Velikým, podle něhož se celému kulturnímu období říká karolínské - r. 774 udělil klášteru Saint Denis privilegium honitby v rozsáhlém královském revíru s podmínkou, že kůže z ulovené zvěře bude používáno výhradně na výrobu knižních vazeb.
Na starých knižních vazbách jsou i desky ze želvoviny či slonoviny. Pocházejí často z ještě mnohem starších diptychů - antických dvoudílných destiček - na vrchní straně bohatě zdobených a uvnitř pokrytých vrstvou vosku, do níž se pisátkem vyrýval text. Zahřátím se smazal a destičky se mohly použít pro nový záznam.
Za zakladatele novodobého knihařského řemesla je považován Aldus Manutius, vydavatel z Benátek, jenž urychlil, zjednodušil a tím zejména zlevnil vazebné práce hlavně tím, že jako materiál na knižní desky poprvé použil papíroviny, nejprve jednotlivě slepované vrstvy ručního papíru, pak i tuhý karton.
K vývoji knižní vazby přispěli nejen odborníci, ale i jejich zákazníci. Zvláště proslulým bibliofilem byl francouzský ministr financí Jean Grolier (1479 - 1565), pro něhož neznámý italský knihařský umělec mistrovsky svázal přes 3000 knih. Dnes patří grolierky mezi absolutní vzácnost ve sbírkách všech bibliofilů a svou hodnotou předčí i tzv. prvotisky čili inkunábule, což jsou knihy vytištěné ve století vynálezu knihtisku, tedy do roku 1500.
Vzácnější knihy bývaly opásané řetězem nebo opatřené petlicí. Ty mívaly dokonce dva nebo tři zámky, měly-li o přístupu k ní rozhodovat dvě nebo tři osoby. To ovšem bývalo spíše záležitostí obsahu knihy, knihy běžně přístupné se převazovaly řemínkem.
Statek za knihu
Není divu, že vzhledem k ceně knihy, která se vyvažovala stádem dobytka
nebo menším hospodářstvím, se i mezi českou šlechtou rozšířil zvyk
darovat si navzájem knihu při mimořádné příležitosti. Když se Karlu Žerotínovi
r. 1600 narodil syn Bedřich, jeden z nejvzácnějších darů novorozenec
dostal, jak se slušelo, od svého kmotra Václava Budovce. Byla jím Bible
Kralická v umělecké vazbě.
Do některých tajů knihařského řemesla nás zasvětil pan Jan Hybner, vyučený knihař a vystudovaný pedagog, kralující v knihařské dílně Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Pracuje tu jako knihař a také zaučuje studenty do základů tohoto starobylého a úctyhodného řemesla, k němuž patří i výroba alb, pouzder na knihy, paspart či krabic a krabiček.
"Teprve poměrně pozdě, asi ve 14. století, knihaři přišli na dnešní způsob vazby knih. Pergamenové nebo papírové dvoulisty se začaly přišívat na kožené řemínky nebo konopné šňůry, které zůstávají na hřbetě znatelné (vazy) a jsou součástí výzdoby knižní vazby. Počet a tloušťka vazů se řídí velikostí knihy a počtem jejích listů. V 19. století se objevuje tzv. vazba nakladatelská, při které se knižní blok i desky se hřbetem zhotovují samostatně a spojují se podlepením pomocí tuhého papíru, tzv. předsádkou. Tento způsob vazby převažuje v knihařském řemesle i dnes.
Kožená vazba (nejčastěji z kůže telecí) se kromě titulu často opatřuje i ozdobnou ražbou. Kovové razidlo se zahřeje a vtlačí do navlhčené kůže. Dekor či písmo po zaschnutí zůstane otisknuté, kůže se zcela nevrátí do své původní podoby. Pokud se použije jen kovové razidlo tzv. fileta, (obvykle je z mosazi, protože tento kov chladne pomaleji než železo), mluví se o slepé ražbě. Pro zkrášlení knihy se na ražbu mohou použít i různobarevné folie a dokonce i pravé zlato.
Poté, co si pomocí kostěného hladítka, tzv. knihařské kostky, knihař poskládá a jehlou sešije jednotlivé složky, přišije je buď volně v ruce nebo v knihařském vazadle k motouzům či papírovým páskům, takže vznikne knižní blok (obr.1). Ten se pomocí předsádky "zavěsí" na připravené desky (obr.2). Blok spojený s deskami se nechá zaschnout v knihařském lisu( obr. 4). Na desky i hřbet knihy se vyrážejí linky a ornamenty pomocí zahřívaných filet (obr. 5) či tlačítek a kovových liter (obr.6)."
Z knihařského názvosloví
Ořízka nemá nic společného se řezáním, ale je to nános barvy, laku nebo
zlata na vnějších stranách knižního bloku. Ačkoli by se zdálo, že má především
ozdobnou funkci, jejím hlavním účelem je ochrana stránek proti ohmatání,
před prachem a dokonce i proti pronikání škůdců v podobě knihomolů,
roztočů a plísní dovnitř knihy.
Předsádka je dvoulist tužšího papíru spojující knižní
blok s deskou či obálkou. Lepí se škrobem jedním listem k bloku, druhým k
vnitřní straně přední nebo zadní desky. Kapitálek je barevná stužka
tkaná strojem nebo vázaná ručně. Lepí se na horní i dolní okraj hřbetu
knihy, který zpevňuje a slouží i jako ozdobný prvek. Frontispis je obvykle
celostránkový obrázek, např. portrét autora, umístěný na levé straně
vedle hlavního titulu.