| Martin Kasík zvládl Cimrmana |  |
| Alena Hůlová |
Ročník 35 - číslo 5 |
Martin Kasík je nejvýraznějším talentem současného českého klavírního umění. Šestadvacetiletý student AMU ze třídy prof. Ivana Klánského na sebe upozornil vítězstvími v soutěži Pražského jara (1998) a Young Concert Artists Competition v New Yorku (1999), je nositelem prestižní Davidoff Prix (2000), koncertoval v USA, v Kanadě, v Japonsku, v Singapuru, ve Finsku, ve Švýcarsku, v Polsku... Loňský podzim přinesl Martinu Kasíkovi i vysněný debut: jako sólista poprvé vystoupil s Českou filharmonií.
Jak se vám s filharmoniky hrálo?
Velice dobře. Porozuměli jsme si výborně hned na první zkoušce. Hrají
prostě skvěle.
Cítil jste podporu hráčů v zádech?
Cítil. To se odehrává prostřednictvím hudby. To znamená, jestli se nám
podaří navázat kontakt, zda si porozumíme, usilujeme o tutéž věc, anebo
spolu bojujeme. Na sklonku roku jsme společně hráli v Japonsku. Museli jsme
se přece předtím vzájemně poznat.
V okamžiku, kdy sedíte sám na pódiu, jste zcela ponořen
do hudby a maximálně koncentrovaný na výkon, nebo spíše potřebujete
kontakt s publikem?
Nu, byl bych rád, kdyby tam bylo všechno. Ale není možné úplně se ponořit
do sebe ani oddat se dialogu s publikem. Pořád oscilujete mezi tím. V ideálním
případě, kdy se mi daří a všechno mi vychází, mám intenzivní pocit dávání
se hudbou. Cítím, že hudba tu je pro mne i pro posluchače a přináší nám
krásný společný prožitek.
Co podle vašeho názoru odstartovalo vaši hvězdnou kariéru?
Byla to jen vítězství v důležitých soutěžích nebo těch podnětů
muselo přijít mnohem více?
Samozřejmě účast v soutěžích, tedy spíše vítězství v těchto kláních,
je nezbytná. Ale mnohem větší roli hraje proces, během něhož se člověk
stává známým. Musíte se dostávat do povědomí důležitých lidí v
hudební branži. A mít pochopitelně i kus štěstí. Ovšem ty soutěže jsou
asi nejpodstatnější. Vlastně díky té newyorské jsem se dostal pod křídla
agentury, která se o mě dosud stará.
Prý vám tato agentura nyní hledá jiného agenta?
To patří k jejím úkolům. Je to totiž společnost, která se stará o mladé
umělce a vytváří jim takové "bavlnkové" prostředí, když
vstupují do kolotoče velkého světa umění. Tato agentura se snaží své
lidi prezentovat v nejvýznamnějších světových hudebních sálech, aby si
jich na jejich cestě vzhůru všiml nějaký profesionální manažer.
Agentura, která mě momentálně zastupuje, je nezisková organizace. Mohu u ní
setrvat ještě maximálně dva nebo tři roky. Jsem prostě na cestě...
Vypadá to dobře?
Vypadalo to dobře. Ale po 11. září 2001 se všechny záležitosti nesmírně
zkomplikovaly. Většina amerických společností je krajně nedůvěřivá a
odmítá přijmout jakékoliv riziko. A to nový člověk v agentuře vždycky představuje..
Ale neztrácím naději. Mám velké šance a změnu může přinést jediný
koncert, jediný okamžik.
Znervózňuje vás tahle nejistota?
Vždycky jsem se snažil koncentrovat jen na hudbu a nenechal se rozptylovat těmihle
věcmi. Buď se to povede, nebo ne. Mnoho věcí se však již povedlo a
nenechají se vzít zpátky. Mám před sebou ještě hodně příležitostí -
a ostatně, hodně velkých koncertů jsem už zažil. Hrál jsem v proslulých
sálech s renomovanými orchestry a těžko mohu chtít něco výrazně většího.
Se svou přítelkyní Kristýnkou, která rovněž studuje
klavír ve třídě prof. Klánského, plánujete na příští rok nahrávku
Dvořákových Slovanských tanců. Považujete za štěstí, že je vaše
partnerka rovněž klavíristka?
To je velká výhoda. Považuji to za velkou pomoc profesionální i lidskou,
protože si velmi dobře rozumíme.
A neobjevuje se ve vašem vztahu náznak rivality?
Absolutně ne. Známe se už léta. Společně jsme studovali na konzervatoři v
Ostravě a nyní v Praze. Samozřejmě znám spoustu muzikantů, kteří si
vybrali životní partnery z jiných oblastí, aby získali jiný pohled na věci.
Neberu jim to. Ale já mám tak dobrou zkušenost, že bych ji nevyměnil.
Co všechno společně podnikáte?
Rádi společně cestujeme a poznáváme nové země, kultury, jazyky...
Máte, pokud vím, ještě jednoho společného koníčka...
Á, narážíte na Cimrmany! K nim mě přivedla Kristýnka. Měl jsem je rád,
ale teprve pod jejím trpělivým vedením se ze mě stal naprostý šílenec.
Takže kmotrem vašeho posledního chopinovského cédéčka
nebyl Ladislav Smoljak náhodou...
To nebyl. Po křtu si nás důkladně vyzkoušel.
Obstáli jste?
Byl nadšen.
Výraznou tečkou za naším rozhovorem by bylo vyznání,
jakou vášní a drogou je pro vás hudba. Učiníte ji?
Neučiním. Hudba je sice krásná, když se daří, ale na druhé straně se
nepovažuji za člověka, který by si bez hudby nedokázal svůj život představit.
Kdyby se mi něco stalo, třeba došlo k nějakému úrazu, neznamenalo by to
pro mě konec života, ale začátek nové cesty. Hudba a život se pro mě
nerovná. Lépe řečeno koncertní činnost pro mě není v životě to nejdůležitější.
Co je pro vás v životě nejdůležitější?
Hezký partnerský vztah a rodina.
Foto: Zdeněk Chrapek