| Rabbi Jehošua |  |
| František J. Holeček |
Ročník 35 - číslo 5 |
Ježíš
prokazuje hlubokou úctu jeruzalémskému chrámu, podobně jako všichni
proroci. Putuje k němu o svátcích jako k místu setkání s Otcem (Lk
2,41-50). Schvaluje jeho bohoslužbu, ale kritizuje formalismus, který ji kazí
(Mt 5,23n;12,3-7;23,16-12). Samařské ženě zvěstuje, že "přichází
hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat
v Duchu a v pravdě" (Jan 4,23) a neváhá dokonce ohlásit zničení této
nádherné stavby v takové míře, že nezůstane kámen na kameni (Mt 23,8n;
24,2).
Když se posléze ocitne před soudem velerady, bude obviněn, že chtěl zbořit chrám, vystavěný lidskou rukou a ve třech dnech jej nahradit novým, nikoliv vystavěným člověkem (Mk 14,58) a toto obvinění bude ironicky opakováno i u paty jeho kříže (Mt 27,39). Novým znamením Boží přítomnosti, novým chrámem, je totiž Ježíšovo vlastní tělo, příbytek Božího Slova mezi lidmi (Jan 1,14) a jeho mystické tělo, nové společenství těch, které mu Otec dal ze světa. Zmrtvýchvstáním bude jeho tělo proměněno, takže toto znamení Boží přítomnosti bude všudypřítomné ve všech dobách tam, kde se slaví eucharistie.
Proti všemu lidskému očekávání ukáže Ježíš cestu spásy v Izajášově mesiášském obrazu trpícího spravedlivého služebníka Páně, který položí svůj život v oběť za naše viny, vezme na sebe naše nepravosti a tak všechny ospravedlní (Iz 53, 1-12). Poslední z řady Ježíšových mocných skutků, vzkříšení Lazara (Jan 11,39-44), dovršil vzrůstající napětí, s nímž přední farizeové a saduceové sledovali jeho zvěstování a pohnul veleradu k činu: "Co si počneme? Ten člověk činí mnohá znamení. Když proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří a přijdou Římané a zničí nám toto svaté místo i národ" (Jan 11,47n).
Po příchodu do Jeruzaléma slavil Ježíš s učedníky svátek paschy, při němž tváří v tvář blížící se smrti ustavil při velikonoční večeři eucharistii na svou památku (Mt 25,26-29; Mk 13, 22-25; Lk 22,14-20). V zahradě na Olivové hoře byl vydán jedním z učedníků, Jidášem Iškariotským, zatýkajícímu oddílu velerady a předveden k prvnímu výslechu před Annáše, tchána úřadujícího velekněze Kaifáše.
Ještě v noci proběhl v domě velekněze proces před veleradou podle židovského náboženského zákona. Když přisvědčil na Kaifášovu otázku zda je mesiášem, byl odsouzen k trestu smrti (Mk 14,63-64). Velerada jej však nemohla provést. Velekněz musel buď požádat císařova zástupce o potvrzení rozsudku, aby dal Ježíše popravit za rouhání nebo naopak vydat obžalovaného Římanům ke zcela novému soudnímu řízení. Ani galilejský tetrarcha Herodes Antipas, který si ho už dávno přál vidět, poněvadž o něm mnoho slyšel, a doufal, že uvidí, jak dělá nějaký zázrak" (Lk 23,8n), se ho neujal.
Pilát, který neshledával žádnou vinu, ustoupil po velkých vnitřních rozpacích nátlaku a poté, co si zmanipulovaný zástup lidu vybral ze dvou odsouzenců k propuštění zélóta Barabáše, dal Ježíše zbičovat a ukřižovat za hradbami, na místě zvaném Golgota, v pátek 14. nísanu, 7. dubna roku 30. Jeho tělo, zavinuté do pláten, bylo Josefem z Arimatie a zbožnými ženami ještě večer uloženo do hrobu, střeženého stráží. Když pak uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat. Našly však kámen od vchodu do hrobu odvalený a hrob prázdný (Mt 28,1-15; Mk 16,1-8; Lk 24, 1-12; Jan 20,1-9). Tajemství spásy, oslovující v průběhu staletí miliony lidí, se doširoka rozevřelo.