| povolání: misionář |  |
| Bedřiška Kotmelová |
Ročník 35 - číslo 5 |
Z "Detonací", o kterých jsem slýchávala několik let, se vyklubali starší, velice příjemní manželé John a Karol Detoniovi. Během rozhovoru s nimi vzala za své moje představa praštěných amerických misionářů. Sice mně jejich přístup ke světu připadal jednodušší, než jsem zvyklá, ale rozhodně je autentický, není laciný a už vůbec ne hloupý.
Slyšela jsem o vás zatím jenom z vyprávění a nikdo
nebyl schopný říct, co vlastně děláte.
John: Mnoho let jsem byl pastorem v Americe, pak jsem přednášel na teologickém
semináři. Posledních deset let cestujeme po světě a vedeme semináře v
Africe, Asii, střední Evropě.
V Praze jsem přednášel na Křesťanské akademii, v Plzni jsem vedl seminář
pro plzeňského biskupa.
A k jaké vlastně patříte církvi?
John: V Americe je to Spojená presbyterská církev. Jinak spolupracujeme s každou
církví, která nás pozve.
Karol: Co se týče našeho původu - Johnova matka je z pravoslavné církve,
otec katolík. Já jsem vyrůstala v presbyterském sboru, John byl u baptistů.
Prošli jsme různými církvemi. Jsme vpravdě ekumeničtí. John má doktorát
z pedagogiky, vystudoval teologii.
Jaká jsou nejčastější téma, kterým se na svých seminářích
věnujete?
John: Většinou je to vedení různých organizací, vedení mládeže. Vycházíme
přitom z učení Bible. Působíme jako konzultanti u různých organizací. Včera
jsme například seděli 4 hodiny s lidmi z evangelikálního teologického
semináře a mluvili jsme o osnovách a o tom, jak organizovat výuku.
Karol: Jedna z našich hlavních zásad je, že jezdíme jen tam, kam jsme
pozvaní. Neprodáváme knihy a nechceme žádné peníze.
Proč jste se rozhodli k takové práci - nebo spíše povolání?
John: Když děti odrostly, Karol i já jsme ptali, co máme dělat dál. Co
vlastně umíme nejlépe? Ptali jsme se i přátel v církvi. Vyplynulo z toho,
že chceme vést lidi, aby byli takovými vůdci, jakými je Pán Bůh chce mít.
Pak jsme se ptali, jakým způsobem to můžeme dělat. I o tom jsme mluvili s
lidmi, modlili jsme se.
Karol: Také v té věci pomohlo, že u nás byl na návštěvě jeden polský
kardiolog, který řekl: "Musíte přijet do Polska a pomoct nám." Začali
jsme delší cestou. Byli jsme ve Vídni, pak jsme jeli do Rumunska, Slovenska,
na Ukrajinu a do Polska.
John: Tam jsme zjistili, že je velká potřeba dobrého vedení v celé společnosti,
od parlamentární úrovně a až po menší organizace.
Procestovali jste celý svět. Co spojuje křesťany po celém
světě a co je odlišuje?
John: Několik věcí - jejich víra v Ježíše Krista jako jejich Spasitele a
Pána. Rozhodnutí říkat o něm druhým lidem a žít tak, jak chtěl. Velikou
lásku najdete, ať již jste v jakékoli zemi. Před rokem jsme měli v
Kalifornii asi 25 mladých vedoucích z celého světa - Singapuru, Malajsie, Čech,
Polska, Rumunska. Přijeli a spřátelili se, protože věřili, že jsou součástí
jedné velké rodiny.
Karol.: Už na letišti spolu začali klábosit, jako by se znali.
Hovořila jsem nedávno s indickým knězem, který byl v
Praze na návštěvě, a musím se přiznat, že mi chvílemi přišlo, že jsou
naše kultury natolik odlišné, že se těžko domlouváme. Vy podobnou zkušenost
nemáte?
John: Absolutně ne. Byl jsem 6 týdnů v Etiopii, kde jsem učil na školách.
Dostalo se mi tam neuvěřitelně vřelého přijetí. Také jsem byl v Bělehradu.
Nebyl jsem si moc jistý, když jsem tam jel. Američan v Bělehradu nemusí být
to nejlepší a přesto se mi od tamních křesťanů dostalo vřelého přijetí.
První otázka nebyla jste Američani, ale milujte Ježíše? Tak jsem si uvědomil,
jak je ten svět malý a navzájem propojený. K tomu bych řekl zajímavou věc.
Asi před sto lety přišly do Singapuru welšští misionáři, začali tam
zakládat sbory. V současnosti sbory ve Welsu mají nedostatek pastorů, takže
pastoři ze Singapuru jezdí na dva roky na misie do Welsu.
Karol: Také jsme zjistili, že mladí jsou si velice podobní. Když se John vrátil
z Etiopie, říkal: "Tam mají mladí se starší generací stejné problémy
jako u nás." Po celém světě je problém, aby si generace porozuměly.
Jak dlouho jezdíte do České republiky?
Asi od roku 1994.
Jaká byla nejtěžší otázka, kterou jste u nás řešili?
John: Vedení. V České křesťanské akademii jsem učil jeden seminář o
vedení a na základě toho jsem dostal tři další pozvánky, a tak jsem učil
u plzeňského biskupa, u olomouckého biskupa a potom jsem dostal pozvánku k
jedné politické straně, teď si nepamatuji, která to byla. Zdá se, že
vedení je jedním z problémů ve společnosti vůbec, ať už se jedná o průmysl,
obec nebo i církev.
Karol: Máme pocit, že jediný způsob, jak se může společnost změnit, je
skrze mladé lidi, protože ti starší se většinou dívají jen jedním směrem
a jsou uzavření. Prošli už spoustou věcí, jsou unavení.
Co radíte, máte nějaké vzory?
John: Většinou se zeptám, jaký máme vzorec pro otázku vedení v Bibli. Snažím
se využívat příklad ze života Ježíše a svatého Pavla, jakým má být
člověk vedoucím ve společnosti.
Určitě je to pro naše duchovní velice nové pojetí.
John: Ano, to je přesné.
Přistupují k tomu s důvěrou, nebo jsou spíše odtažití?
John: Myslím, že k tomu byli velice otevření. Pokládali dobré otázky a
bylo vidět, že tomu rozumí.
Karol: Není to tu jiné než v ostatních státech.
Jak vnímáte církve u nás?
John: Jeden z indikátorů, jak moc je církev otevřená nebo uzavřená změnám
je - podívat se, jak často vznikají nové sbory. Další známkou je, jestli
je kostel pořád zavřený a chodí tam jenom staré paní nebo naopak.
Karol: Jedna věc je všude stejná, velice důležité je, jestli se pastor či
kazatel nebo kněz dovede vcítit do potřeb sboru a společnosti a nebo jestli
mu jde jenom o to provádět rituály, ve kterých už ale není život.
John: Když dokážete lidem ukázat Ježíše a řeknete jim tohle je Ježíš
pro dnešek, to není jenom Ježíš, který tady někde visí na kříži,
tohle je Ježíš, který žije v našich srdcích, tak tohle změní celý
pohled na křesťanství.
Co když je nějaký kněz osobně velice dobrý člověk a má
Ježíše skutečně rád, ale téměř panicky se bojí změn. V Čechách je
dost takových kněží. Co takovým lidem radíte?
Karol: S takovými lidmi jsme se skutečně setkali, musím říct, že je to
hodně u lidí, kteří prošli komunismem. Bylo toho na ně hodně.
John: Bůh je Bohem změny. Ježíš říká - já vám dávám novou smlouvu. Církev
jsou noví Boží lidé. Dostáváme nové přikázání, uvidíme nový Jeruzalém
a Ježíš mluví o tom, že v něm máme nový život, a o tom, že bude nové
nebe a nová země. My chceme, aby si lidé především uvědomili, že Bůh nás
miluje a my mu můžeme důvěřovat. My svoji budoucnost neznáme, ale Bůh ji
zná. Je potřeba, abychom vycházeli k lidem a naplňovali jejich potřeby, a
ne jenom abychom si drželi svoji tradici a dostáli liturgii.
Když dochází k sexuálním skandálům u kněží mnoho
lidí říká: To je proto, že se nedrželi tradice.
John: Spíš bych řekl, že se nedrželi učení Bible. Problém není v tom,
že se ti kněží nedrží tradice, ale že se nedrží toho, co je učí Písmo.
K sexuálním skandálům nedochází jenom v USA, ale po celém světě a
nejsou omezeny jenom na katolickou církev, ale prochází celým spektrem církví.
A sám problém není žádný nový problém, je naopak velice starý a říká
se mu hřích.
Je na vás vidět, že spatřujete v mladých křesťanech
naději světa.
John: Ano, ano, ano.
Myslíte, že jste v tom dost realističtí?
Karol: My pracujeme nejvíc s vedoucími - tedy lidmi kolem 35 - 40 let, kteří
pracují s patnáctiletými. Uvědomujeme si, že změna přijde pomalu, krok za
krokem. Mladší lidé pod 45 let jsou mnohem otevřenější.
Takže vy počítáte mladé lidi do 45 let?
Karol:Ano
To jsem si oddechla.
Někdy jsem bezradná z toho, jak moje děti chtějí to a
ono a tohle.
John: Tlak celé společnosti je obrovský. Televize, noviny, všude jsou různá
sdělení…Pokud chceš být úspěšný, musíš si kupovat tenhle kartáček
na zuby a použít tenhle šampon na vlasy. Je potřeba porozumět tomu, co se děje.
Člověk musí dětem ukázat, že nemohou mít všechno. Je důležité vysvětlit
jim, že si nemohou koupit lásku ani důvěru, nekoupíš si spasení. To jsou
věci, které pocházejí ze vztahů. Je hodně lidí, kteří mají hodně peněz
a zároveň jsou hrozně nešťastní.
Karol: Jako matka bych řekla, že nejdůležitější je pochopit každé dítě
zvlášť a dokázat s ním komunikovat.
Ale v praxi to často moc nefunguje.
John: Je to těžké. Někdy je nutné říct velice tvrdě, tohle ty nepotřebuješ.
Máš i víc, než potřebuješ, a děti řeknou: "Ty jsi ale strašnej táta."
Časem jim to však dojde.