| Pane Bůh, tady Anna |  |
| Fynn |
Ročník 35 - číslo 5 |
"Rozdíl mezi člověkem a andělem je jasnej. Většina anděla je uvnitř a většina člověka je zvenčí." To jsou slova šestileté Anny, jíž se někdy říkalo Myška, Brepta nebo Štístko. V pěti letech byla Anna absolutně přesvědčena o smyslu bytí, znala význam lásky a byla osobní přítelkyní a pomocnicí pana Boha. V šesti se stala teologem, matematikem, filosofem, básníkem a zahradníkem. Pokud jste jí položili otázku, vždy jste se dočkali odpovědi. V přiměřeném čase. Někdy se odpověď zpozdila o několik týdnů nebo měsíců, ale nakonec vždy přišla v pravý čas: přímá, jednoduchá a mířící k jádru věci.
Nedožila se osmi let, zemřela nešťastnou náhodou. Umřela s úsměvem na své nádherné tvářičce. Při umírání řekla: "Vsadím se, že za tohle mě pán Bůh veme do nebe," a já se vsadím, že to také udělal.
Znal jsem Annu jen asi tři a půl roku.
..........
"Chceš vědět, o čem jsem přemýšlela, Fynne?"
Vzhlédla ke mně.
"Jestli si můžu vybrat," odpověděl jsem, "tak nechci."
Věděla, že si z ní utahuju, a její úsměv mi napověděl, že si stejně
nemohu vybrat.
"Pán Bůh nemůže být světlo." Slova jí odlétávala od úst jako
úlomky kamene opracovávaného nehmotnými dláty.
"Já myslím, že světlo máme uvnitř sebe. To si myslím."
"Může to tak být. Možná máš pravdu," řekl jsem.
"Ano," pokračovala Anna, "Světlo pana Boha uvnitř nás je
takový, že můžeme vidět Světlo pana Boha kolem sebe, a - a Fynne,"
nadskočila vzrušením nad tím, jak se jí podařilo vtisknout své myšlence
pointu. "Světlo pana Boha kolem nás je takový, že můžeme vidět pana
Boha uvnitř sebe."
Celé si to ještě jednou přehrála v tichosti jen pro sebe. Zazubila se tak,
že by to zahanbilo i onoho pověstného koně, a řekla: "To je pěkný,
Fynne. Není to pěkný?"
"Fynne, nemáš s sebou křídy?"
Anna nikdy neužívala křídy jako rekvizitu ke své fantazii, ta je používala
k vysvětlování fantastického. Podal jsem jí tedy křídy. Klekla si na
chodník a nakreslila velký červený kruh.
"Představ si, že to jsem já," řekla.
......
Na dlouhou dobu se odmlčela a pak začala rukama přejíždět po obrázku.
Zmateným hlasem řekla: "Někdy nevím, jestli jsem uvězněná venku,
nebo zavřená uvnitř."
Dotýkala se vnitřních a pak vnějších teček a pokračovala: "Je to
zvláštní, někdy se díváš dovnitř, a najdeš něco venku, jindy se díváš
ven, a najdeš něco uvnitř. To je strašně zvláštní."
Klečeli jsme a rozjímali nad jihovýchodním sektorem Annina vesmíru, zatímco
v severovýchodní části se zjevil pár naleštěných bot velikosti 12 a z výšky
zazněl hlas: "Ale, ale, jestli tohle není mistr Puk a paní Titanie."
"No nazdar, to je Oberon," zamumlal jsem, vzhlédl a spatřil
policistu.
"Nemáte kam jít? A myslíte si, že je dovoleno kreslit obrázky na chodník?"
"To není žádnej obrázek, pane," řekla Anna, která pořád dřepěla
na chodníku.
"A co to tedy je?" zeptal se policista.
"To je ve skutečnosti pan Bůh. Tohle jsem já, tady uvnitř, a tohle je
mimo mě, ale celý je to pan Bůh."
"Dobře, dobře," řekl policista, "ale pořád je to kresba na
chodníku, a to se nesmí."
Anna se natáhla a tlačila dvanáctky ze svého vesmíru. Policista shlédl na
Annu.
"Právě jste rozšlápl pár miliard hvězd," oznámil jsem mu.
Policista snad reprezentoval zákon a pořádek, ale Anna se řídila vyššími
zákony a vyššími pořádky.
"Tohle jste vy, pane," nedala se odradit a pokračovala, "a tohle
jste taky vy, jenže ve mně. Je to tak, Fynne?"
.......
"Víš, co je tohle, Titanie?"
"Co?" zeptala se Anna.
"To je seržant. Ten tady bude během pěti minut, a jestli tenhle chodník
nebude do té doby čistý, ......
Anna si ode mne vzala nabídnutý kapesník a vymazala vesmír z chodníku na
westminsterském nábřeží. Vstala, vyprášila křídový prach z kapesníku
a podala mi ho. "Pane," řekla, "pracujete tady pořád?"
"Většinou," odvětil policista.
"Pane," vzala ho Anna za ruku a vedla ho k zídce, "je Temže
voda, nebo ta rejha, kterou ta voda teče?"
Policista na ni chvíli zíral a pak odpověděl: "Pochopitelně voda. Nemůžeš
mít řeku bez vody."
"No," řekla Anna, "to je teda zvláštní, poněvadž když prší,
tak to není Temže, ale když to vteče do rejhy, tak to Temže je. Proč je to
tak, pane? Proč?"
Policista se podíval na mě: "Dělá si ze mě srandu?"
"To jste z toho vyvázl lehce," řekl jsem. "Já to mám celé
dny."