| První pochodeň svědomí |  |
| Jan Fatka |
Ročník 35 - číslo 4 |
Je zimní den, ne jiný než ostatní, lednové odpoledne ještě pořádně nezačalo, ale světlo se již nad Prahou vytrácí. V horní části Václavského náměstí se mezi drncajícími tramvajemi proplétají chodci, nechávajíce Národní muzeum bez povšimnutí. Kdo by se staral o mladého muže sedícího na zemi. Vedle sebe odložil tašku a modrou bundu. Najednou uchopí kanystr, poleje se benzínem, a dříve než mohl někdo pochopit, co se děje, se podpálil. "Ježíši Kriste, chlapče, proč jsi to udělal?" vykřikne jedna žena. On odpovídá: "Ničeho nelituji, udělal bych to znovu…"
Někdo se marně snaží tuto lidskou pochodeň uhasit pláštěm.
V tašce na zemi lidé najdou dopis na rozloučenou, ještě před příjezdem záchranky
ho někdo čte nahlas. Je to vysvětlení činu jednadvacetiletého studenta
Filozofické fakulty Univerzity Karlovy - Jana Palacha.
Ne, není to sebevražda zklamaného jedince, ani čin blázna. Jan jednoduše
nechce vidět své spoluobčany, jak se sklánějí před sovětským jhem: musí
v nich probudit vědomí, zatřást s nimi!!
Vraťme se o několik měsíců nazpět. Není zima, ale jaro
- Pražské jaro roku 1968. Vláda Alexandra Dubčeka, který se ujal své
funkce na počátku roku, udeřila na novou notu. Mluví o "socialismu s
lidskou tváří" a nezůstává jen u slov. S cenzory se kymácí jejich křesla,
díla mnoha umělců budou představena veřejnosti, která začíná cestovat,
debaty o politice se stávají myslitelnými. Je možné, aby se život tak náhle
změnil k lepšímu? Lidé jsou jakoby veselejší, slušnější, vysílají chápavé
úsměvy, dávají si přednost a dívky jsou tak krásné
ve zkrácených sukních…
Ano, Jan je zamilovaný, své milované Heleně přináší vždy,
kdy může, červené růže. Večer se pak setkávají s přáteli z koleje. Do
pokoje se jich vmáčkne deset, někdo sedí na židli, někdo na posteli a až
do svítání se hovoří o politice.
Do Československa dorazil závan svobody.
Moskva na novou notu neslyší.
Socialismus s lidskou tváří?
Buržoazní kontrarevoluce!
Pro "blaho a dobro československého lidu" - a proti jeho vůli - jsou vojska Varšavské smlouvy vyzvána, aby tuto zhoubnou úchylku zarazila. Ráno 21. srpna vzbudí Čechoslováky hukot vojenských letadel a pásů tanků. Ke zpomalení postupu vojsk lidé vytrhávají dlažební kostky, přetírají názvy ulic, zaměňují ukazatele cest. Všechno marně. Dubček je brzy zatčen a odvezen do Moskvy. Válec normalizace se dává do pohybu.
Prosinec 1968: brežněvská zima a mráz z Kremlu jsou tu zpět. Jan se nemůže smířit s tímto posunem a zradou. V září byl ve Francii na vinobraní. Sklíčený váhal, zda má požádat o politický azyl. Nakonec se stopem vrátil, ačkoli příliš naspěch zrovna neměl. Může však opustit matku, bratra Jiřího, Helenu a všechny své blízké? Doma lidé ohýbají hřbety. Je třeba zatřást s jejich svědomím! Ale jak?? Pomalu se v jeho mysli rýsuje plán.
16. ledna 1969 Jan neumírá. Je převezen s četnými popáleninami do střediska v Legerově ulici na Praze 2, kde lékaři brzy prohlásí případ za beznadějný. Po tři dny celé Československo sleduje se zatajeným dechem jeho muka. 19. ledna Jan Palach umírá. 25. ledna se pak 250 000 nejen Pražanů účastní jeho pohřbu a daleko za hranicemi města i Československé republiky pozvedne jeho smrt vlnu dojetí i solidarity.
Do budoucna se jeho jméno nese jako stálá hrozba režimu. V roce 1973 úřady, znepokojené počtem lidí, kteří se každoročně scházejí u Janova hrobu, rozhodnou převézt jeho ostatky na hřbitov rodné vesnice Všetaty, asi třicet kilometrů severně od Prahy. Oficiální důvod? Stovky květin položených na jeho hrobě "hnijí a představují vážné hygienické nebezpečí".