| Sama doma |  |
| PhDr. Jana Skarlantová |
Ročník 35 - číslo 4 |
Až doposud
jsme sledovali módu našich prapředků v záři tanečních sálů, na městském
korze či na lázeňské promenádě. Všude tady byla móda předváděna,
obdivována i kritizována, okukována i kopírována. Módě se prostě ve
společnosti dařilo. Však byla také vymýšlena především pro společenskou
reprezentaci. Méně už pro pohodlí. Co však nosily secesní dámy v intimním
prostředí své domácnosti? Zjistíme, jak velký význam měl pro secesní dámu
župan.
Župany a župánky
Župan plnil na konci 19. století hned několik funkcí: Jako módní novinka
odívání reprezentoval společenské postavení. Byl totiž výsadou vyšších
vrstev a v šatníku chudších lidí se toto luxusní domácí oblečení prostě
nevyskytovalo. Župan patřil k měšťanské domácnosti. Byl totiž stejně
efektní (i nepraktický) jako měšťanský salon. Zdobily jej secesní
ornamenty, střapce i krajky. Stejně jako šaty i župan sahal až na zem a
jeho zadní díl byl často prodloužen do malé vlečky. Prostě secesní dáma
musela být dámou i v županu!
To uvádělo v úžas prostou ženu Kráčmerku. Župan se
pro ni stal symbolem jejího společenského vzestupu:
"Paní Kráčmerka skočila k almaře, vyndala odtud nový župan a s blaženým
úsměvem to na sebe navlíkla. Rány kovářčiny! Vždyť to má skutečnou
vlečku! Paní Kráčmerka se po sobě dívala ve velkém zrcadle a měla nehoráznou
radost, jak jí to sluší, a natřepávala krajkové rukávy v zrcadle. Potom
se jala procházet z pokoje do pokoje - bosa - a nakrucovala se ve vlečce jako
sedmiletá dáma ze vsi v maminčině šestipůlové kanafasce. A potom přišla
Baruška.
"Heleď, Baruško, viď, že bych mohla jít v tomhle hábitku taky na
ulici. Je to lehounké jako nic a v černých šatech je mi horko," vyjednávala
matka za svůj krajkový župánek.
"Ježíši, mamí, kdepak! Propáníčka, jaktěživa jsem neviděla ještě
nikoho v takovýchhle šatech na ulici."
"Milá holka, my jsme teď v panském stavu, a kdo má peníze, může si
leccos dovolit a je ctěn a vážen..."
(Popelka Bilianová: Do panského stavu )
Praktický i svůdný
Naše představa županu jako "intimního" domácího oděvu se příliš
neslučuje s bílou zástěrou a plotnou. Však ho také novomanželky dovedly
používat rafinovaněji!
"Mladá žínka na okamžik zmizela za dveřmi otevřené skříně a
objevila se v malé chvíli v rozkošném župánku. Ach, jak byla roztomilá a
čtveračivá! Ten župánek byl z bílé vlněné látky, honosil se dlouhou
vlečkou, jež se tak důstojně za nožkama ploužila, a měl rukávy i výstřih
lemovaný černou kožešinkou. A jaké měla pantoflíčky! Božínku, Popelka
nemohla mít rozkošnější. Vrhl se k ní a znovu ji líbal..."
( Vlasta Javořická: Modré z nebe, Český spisovatel 1994)
A co teprve župánek v rukou zkušené ženy? To se pak tento reprezentační i
praktický oděv proměnil v prostředek cíleného svádění. Chcete nahlédnout
do dráždivé intimity secesního salonu?
"Široké pruhy temně rudé a ostře žluté střídaly se na řasnatém
županu s vlečkou. V pase byl župan cudně semknut jemným kašmírovým šátkem,
malebně svinutým. Dlouhé konce jeho vlály při pohybu v chůzi. Pod tím županem
nemůže býti již nic - ale nic - myslil si, zíraje na Erminii, nabízející
mu obě ruce na uvítanou.
Byl to opravdu výjev jak z arabské pohádky Tisíce a jedné noci. Rudé a žluté
pruhy županu mu rozpalovaly oči. Župan se brzy přimykal, brzy všelijak zmítal.
Bylo nutno časem mu poručiti, aby dbal diskrétnosti. To se dálo utažením
šály kolem pasu nebo sáhnutím k hrudi... Ale v tom se rozběhly konce šálu
a uzlu v pase - dva pestří úhoři kašmírové hebkosti se smekli k zemi.
Jako by prudký švih přeostré břitvy byl rozťal rudožlutou tkaninu - tak z
ní bleskově vyběhla útlá linka dráždivé bělosti krajek - od šíje až
k zlatým pantoflíčkům..."
(Václav Štech: Pražský chorál)
Co k tomu dodat? Snad jen tiše zavřít pootevřené dveře secesního budoáru, v němž úctyhodné dámy společně s tuhými korzety odkládaly i přísná společenská pravidla.