| Villa Vallila a lidé s čistou duší |  |
| Bedřiška Kotmelová |
Ročník 35 - číslo 3 |
Jsou
domy, které otevírají svou náruč, aby vás přijaly. Vejdete a máte pocit,
že je vše na správném místě. Jste doma. Takovým domem je Villa Vallila -
secesní dům postavený kolem roku 1900 podle návrhu známého českého sochaře
Františka Bílka. Stojí v Červeném Újezdě u Votic, na kraji maličké
vesničky uprostřed veliké zahrady plné vzrostlých stromů. Nacházejí v něm
domov lidé, kteří se nemohou díky sníženým mentálním schopnostem
postarat sami o sebe.
Celý projekt postupného zprovoznění tohoto domu vznikl na základě myšlenky hnutí Archa, které ve Francii založil kanadský kněz Jean Vanier. Myšlenka je jednoduchá - zajistit domov mentálně postiženým dospělým lidem. Zajistit místo, kde se budou dále rozvíjet, kde o ně bude postaráno a kde se oni podle svých možností budou starat o sebe i druhé.
Cesta k otevření domu v Červeném Újezdě byla hodně dlouhá. Na začátku byl opuštěný krásný dům ve vesnici, kde mají manželé Klípovi rekreační domek. Eva Klípová vystudovala speciální pedagogiku, pracovala v Jedličkově ústavu a záhy po roce 1989 vycestovala na tříměsíční stáž do Anglie, do domova pro těžce mentálně postižené a autistické děti a dospívající. Přijela odtamtud plná dojmů a zkušeností. A také přesvědčení, že lze o tyto děti a lidi pečovat úplně jinak. Možná si po letech práce různých nadací a občanských sdružení málokdo vzpomene, v jak úděsných podmínkách různých "diagnosťáků" a sociálních ústavů tito lidé za minulého režimu žili.
Eva byla plná chuti začít. Vyhrála konkurs na ředitelku pomocné školy v Roosveltově ulici. S manželem Mirkem Klípou začali zjišťovat, komu opuštěný dům v Červeném Újezdě patří, a následně vyjednávat jeho koupi pro občanské sdružení. K tomu mi Eva Klípová řekla: "To, že tady spolu sedíme na zahradě a můžeme se bavit o tom, co už se na domě udělalo a co bude, mi přijde jako malý zázrak. Léta do Červeného Újezda jezdíme, vždycky jsme o něm věděli. Věděli jsme i to, že je pod záštitou finského velvyslanectví, to ho zřejmě uchránilo. Nakonec jsme zjistili, že dědička původní majitelky žije v Americe a začalo několikaleté vyjednávání o projektu, o ceně. Majitelka byla finského původu, proto jsme tedy celý projekt nazvali jejím jménem - Villa Vallila. Občanské sdružení dům koupilo v roce 1998. Souběžně jsme se seznamovali s hnutím Archa, které je nám dnes velice blízké."
Začalo období rekonstrukce a úpravy domu pro potřeby lidí, kteří jsou někdy i na vozíčku nebo mají sníženou pohyblivost. A výsledkem je domov. Domov připravený postupně přijímat lidi, kteří ho potřebují. Pokoje jsou příjemně, i když nenáročně zařízené. Po celém domě jsou špičkově vybavené toalety a koupelny, protože zvládnout hygienu bývá při péči o mentálně postižené jedním z nejnáročnějších úkolů. Dole je hala, která slouží jako jídelna, společenský pokoj i jako místnost pro různé akce.
O hnutí Archa, které celý projekt inspirovalo, mi Eva řekla: "Zatím do mezinárodní sítě hnutí Archa nejsme zapojeni, ale časem bychom toho chtěli dosáhnout. Na to se musí splňovat velice přísná kritéria. Samotné hnutí vzniklo tak, že se kněz Jean Vanier rozhodl pečovat o dva muže s mentálním postižením, aby nemuseli skončit v sociálním ústavu. Postupně kolem nich vzniklo rodinné společenství a postupně se vytvářela vnitřní pravidla fungování. Zároveň se tento model rodinných společenství lidí s mentálním postižením rozšiřoval po celém světě.
Domy Archy jsou dnes již Africe, Jižní a Severní Americe, Evropě. Nejmenší zastoupení mají asi v bývalých komunistických státech. Nejbližší k nám je v Polsku. Na tomto způsobu je nám blízký typ rodinného společenství na základě úcty, svobody a co největší samostatnosti každého člena. Osobně jsme se setkávali a stále setkáváme s tím, jak náročně a obtížně řešitelné situace občas vznikají v původních rodinách. To nemusí znamenat, že by toho člověka neměli rádi, ale někdy již docházejí síly. A tady je možnost, kde takový člověk může žít a rodina ví, že žije v komunitě, která ho přijímá a zároveň mu pomáhá a podporuje jej.
Také zde nabízíme tzv.odlehčovací pobyty - pobyty respitní péče. Informujeme o této možnosti případné zájemce. Ve chvíli, kdy třeba rodiče potřebují na dovolenou nebo vznikne jinak složitá situace, mohou u nás klienti být na přechodnou dobu , většinou je to kolem 14 dnů."
Na návštěvě a na různých akcích jsem ve Ville Vallile byla několikrát. Pořádají se tu koncerty, výtvarné dílny, divadelní představení, přednášky. Naše fotky jsou z tábora pro mentálně postižené děti, který probíhal v srpnu o prázdninách. Panoval tam právě takový táborový zmatek, neboť se děti chystaly na pouť. Jakmile zjistily, že je fotíme, začaly různě reagovat. Některé se dožadovaly pozornosti, jiné se nám zase vyhýbaly. Pak se šlo na pouť do nedaleké Prčice. Místní lidé jsou na podobné "nájezdy" neobvyklých návštěvníků zvyklí a přijímají je bez obtíží. Byli jsme přítomni organizaci odchodu a návratu malých táborníků. A v tu chvíli mi došlo, kolik zkušeností a práce za tak prostou věcí je.
Děti byly podle schopností rozdělené do skupinek, případně do dvojic s vychovateli či rodiči a každé z nich mělo nařízeno, že musí hlídat toho svého parťáka. Bylo vidět, jak je ten úkol hlídat například svoji maminku, aby se neztratila, těší. Na konci návštěvy mě zaplavila vděčnost za to, že jsou lidé, kteří takovou práci dělají i za to, že se nakonec podařilo Villu Vallilu zprovoznit. Patří k tomu i to, že se našlo dost ochotných rukou, které pomáhaly a dárců, kteří dávali.
O tom, proč se vlastně mentálně postiženým věnují, jsem s Klípovými mluvila už před lety a dodnes si pamatuji odpověď Mirka Klípy : "Víš, oni mají čistou duši. Já od nich hodně čerpám." Trvalo mi dost dlouho, než jsem jeho slova pochopila.