| Deštníkáři |  |
| Rudolf Baudis |
Ročník 35 - číslo 3 |
Deštník zdaleka není jen praktickou pomůckou chránící proti dešti. Pozvání pod deštník může být dobrým důvodem k seznámení s moknoucí dívkou a neobejde se bez něj ani nejedna pohádková bytost. Filmy pro pamětníky uvádí pan Prokouk s parapletem, na deštníku se snáší ze svých vzdušných výletů pan Tau a pomocí deštníku se přemisťuje i jeho americká kolegyně Mary Popins.
Doba vtiskuje prostřednictvím módy svůj ráz nejen lidem, ale zejména věcem, které používají. Některé z nich ale přetrvávají módní vlny po celá staletí a mění se jen nepodstatně. A k takovým předmětům, provázejícím nás takřka beze změny, patří deštník. Důstojné černé deštníky pro gentlemany (dnes podnikatele) barevné s krajkami pro dámy - nic se na nich v podstatě nezměnilo!
Autor reportáže z časopisu Pestrý týden z protektorátního období si pochvaloval, že namísto potulných deštníkářů nastoupily české továrny s moderními stroji. Dnes už to zase neplatí, továrnu na deštníky byste u nás a vlastně v celé Evropě těžko hledali. Veškerá výroba deštníků a slunečníků se totiž přestěhovala za levnou pracovní sílou do Asie. U nás pod nabídkou výroby deštníků získáte jen nový reklamní potisk na hotový deštník, v nejlepším případě vám vymění poškozený potah, což ovšem vyjde dráž nežli nový deštník. A tak se do české továrny na deštníky můžeme vydat jen ve vzpomínkách.
I když i tehdy značnou část práce obstarávaly stroje,
které dnes výrobu deštníků převzaly úplně, výroba deštníků vyžadovala
velkou zručnost a naprostou rukodílnou přesnost. Ostatně představu o tom,
jak to v české továrně na deštníky vypadalo, si můžete udělat ze seriálu
dobových fotografií.
Snímky byl pořízeny v roce 1940 díky laskavosti továrny na deštníky a
slunečníky St. Juřen, Praha Vinohrady.
Nejpracnější část výroby deštníků je stříhání a šití povlaku, což byla práce velkého počtu zručných švadlen. Hodnotu deštníku určoval nejen materiál povlaku, ale také, na rozdíl od dnešních parasolů, i materiál použitý k výrobě rukojeti. Levnější bývaly celuloidové, kvalitní deštníky měly rukojeť ze vzácných dřev, např. bambusu, švédské břízy, višně či vinné révy. Znakem hodnotného pánského deštníku býval silný nástavec ze stejného dřeva, aby mohl sloužit i jako hůl. Zatímco pánské deštníky mívaly jen 7-8 částí, dámské deštníky se zhotovovaly z dvojnásobného počtu dílů. Zato jejich dráty byly kratší, prý proto, aby rozevřený deštník působil něžnějším dojmem.
Každá továrna považovala za nezbytné opatřit deštník
svou značkou, čímž poskytovala záruku, že byl odborně zhotoven. Tato
tradice se zachovává dodnes, jen s tím rozdílem, že za značkový deštník
zaplatíte desetkrát více než za ten Made in China. Pokud byste zatoužili mít
zvlášť originální umělecký deštník, jako některý z těch na obrázcích,
v tom případě musíte k ceně připsat další nulu.
Tato tradice nošení deštníku jako znamení příslušnosti k určité společenské
třídě se dodnes dodržuje zejména v Anglii. V Londýnské bankovní čtvrti
úředník nevyjde z domu ani z úřadu bez černého důstojného paraplete.
V německém ženském časopisu Frauenlexikon v roce 1715 psali: Parasol je stínící stříška, kterou nad sebou žena nosí na hůlce a tím se chrání před sluncem. Ve zdejších krajích však tento ženy používají při dešti. Lze ho napínat a opět zavírat. Francouzi mu dali jméno Parapluye.
Koncem
minulého století naopak musel dámský deštník být co nejmenší, aby se
dal složit do kabelky. Pokud ho neobrátil naruby i slabý závan větru, díky
své úsporné velikosti chránil pramálo svou nositelku a tak měla zmáčené
nejen nohy ale přinejmenším i jedno rameno. Vystřelovací dešníky jsou i
nebezpečnou zbraní a nejedno oko zraněného chodce vyskytnuvšího se náhodou
v blízkosti by o tom mohlo vyprávět.
Dnes už poměrně málo používané slunečníky (sluníky) vznikly jako ochrana před palčivými slunečnímu paprsky dřív než deštníky. Ve starém Egyptě a Římě byly svého času dokonce symbolem vyššího společenského postavení a protože ho nad hlavou svého pána nosili otroci, míval držadlo umístěné mimo střed. Déšť byl v těchto krajích požehnáním, takže vynález deštníku je připisován Číňanům. Jistý pozorný syn ho prý před tisíci lety vyrobil jako ochranu před deštěm své matce z bambusu a mastného papíru.
Nesloužil vždy jen jako pouhá ochrana před nepohodou, ale i jako hůl, v níž se dala ukrýt zbraň, kuřácké potřeby, dávka whisky, dýka nebo dokonce hrot napuštěný jedem. V současnosti si můžete vybrat ze čtyř druhů deštníků : pánské, dámské, dětské a větší partnerské pro dvě osoby a dělí se i podle konstrukce na skládací a holové.
V Asii před tisíci lety velká deštníková móda začala a dodnes tu dámy i pánové pod deštníky chodí i když praží slunce. Ostatně i vám při letní dovolené deštník dobře poslouží na mořské pláži. Slunečníků je tu sice dost, ale za stín se platí.