| Jan
Kraus: Rodina je značka |
 |
| Milan
Šimáček |
Ročník 35 - číslo 3 |
Od dětství byl obsazován do rolí grázlů. Revolucí v České
televizi poprvé veřejně rozdělil národ na své odpůrce a sympatizanty.
Stejně tak přivádí k horoucímu vzteku nebo naopak nadšeným souhlasům svými
komentáři pro Týden. Jan Kraus (49) při všech svých uměleckých aktivitách
neúnavně bojuje za občanskou společnost.
Foto: archiv autora

Třetí tisíciletí nám začalo podobně jako druhé, na
jehož počátku byly křížové výpravy. Nemáte pocit, že opět vyhřezává
problém mezi islámem a křesťanstvím?
Ne. A byl bych strašně opatrný s takovými formulacemi. Protože až dva
katolíci někde zastřelí taxikáře, tak by se dalo říct: No, a katolíci už
taky začínají. Nebo evangelíci. Protože: Jsou pokřtění? Jsou! A chodí
do kostela? I když ne, tak táta chodil, nebo děda! Čili: je to křesťanský
útok! V tomto uvažování vidím největší nebezpečí, to je v podstatě
antisemitismus. My nesmíme nikdy říct, že to je válka s islámem a muslimy.
Takhle paušalizovat. Je to boj proti teroristickým dobytkům, kteří náboženství
používají jako zástěrku na svoji zrůdnost! Opravdu fatální chybou by
bylo nazývat to povrchně "islámskou agresí."
Čím pracovně žijete na začátku nového roku?
Intenzivně dokončuji svůj filmový režijní debut - celovečerní snímek s
názvem Městečko - k němuž jsem si psal i scénář. Bude mít premiéru příští
měsíc a je to taková mozaika vývoje české společnosti od posledních let
bolševika až po dnešek, ukázaná na půdorysu jednoho blíže nespecifikovaného
městečka. Žádnou scénu ve filmu jsem si nevymyslel, stačilo mi dívat se
okolo, odehrávaly se všude kolem nás.
Ale to jistě není jediná vaše aktivita…
Každý pátek večer mám pořad na Frekvenci 1, píšu sloupky do Týdne, předsedám
FITESu (Filmový a televizní svaz profesních tvůrců), a velkou radost mám
ze skutečnosti, že již sedmým rokem hrajeme v divadle Na zábradlí moji hořkou
komedii Nahniličko a je stále narváno. Jsem přesvědčený, že to zařizuje
moje sestra Kateřina, která již není na tomto světě,
a jejíž památce jsem hru věnoval. Rodina je totiž pro mne jako značka
auta, a proto se má
i stejně ochraňovat.
Neuvažujete o vstupu do vysoké politiky?
Ne. Na politiku jsem příliš mladý a příliš veselý. Navíc vždycky zdůrazňuji,
že do politiky má jít člověk moudrý, tak čekám, až to na mě přijde.
A co nastoupit jako nezávislý na kandidátku vám relativně
sympatické strany?
Fungoval bych jen do doby, než by přišel první příkaz ze stranického
sekretariátu. Ne, já se hromadným rozhodnutím a kolektivismům vyhýbám.
Ani za socialismu jsem nechodil
do zaměstnání, celý život jsem na volné noze. Úspěch v politice znamená
především přesun do nové kanceláře, služební auto a pravidelné dobírky.
Rád parafrázuji známé heslo
a říkám: "vždy dávám přednost ženám, computeru a zpěvu!" (smích)
Hezky požitkářsky řečeno, ale vím, že jste v dětství
ministroval a pobýval i v klášteře…
Ano, dva měsíce u františkánek. V podstatě mě tam jako na převýchovu
dala teta Anna z Liberce, neboť to viděla jako jednu z možných cest, jak se
polepším, a možná se též stanu duchovním. Mým bratrancem je totiž Vojtěch
Eliáš, kněz a doktor teologie, který přednáší
na Katolické teologické fakultě UK Praha.
Netradiční prázdniny, není-liž pravda?
Pro mě jako patnáctiletého kluka to byl šok, ale sestřičky se ke mně
chovaly báječně. Také jsem se hned do jedné velmi krásné zamiloval.
Jak se váš platonický vztah vyvíjel?
Ta, co mě vyučovala bibli, si brzy všimla, že lnu k její spolusestře, a
tak ji hned začala nenápadně pomlouvat a zdůrazňovat, že tahle sestra může
být ráda, neboť kdysi byla téměř
na vyhození z řádu. A já si pamatuju, jak mě tahle informace ještě víc
podpořila v romantických úvahách, že by tentokrát mohla odejít definitivně
a se mnou (i když byla asi
o dvacet let starší). Že bychom jako na závěr mého pobytu odešli oba.
Kdy začíná u člověka víra v Boha?
Slovo VÍRA to všechno vysvětluje a obsahuje. To jen svou vírou jsme přesvědčeni
o existenci Boha. Nejsou hmatatelné důkazy pro Boha, jako nemohou být důkazy
proti Bohu. Kdyby byly okamžité důkazy, tak by v Boha najednou věřili
servilně všichni, protože by všichni spekulativně uvažovali o své další
budoucnosti. Aby ji měli pojištěnou. A takový Bůh by neměl cenu.
Přepadají vás pochybnosti?
I pater Rudolf mi kdysi přiznal: "Každý den zápasím s Hospodinem, především
s vírou v něj." Ta víra v Boha je zajímavá právě v tom, že člověka
přepadají pochybnosti. Já si myslím, že je strašně zjednodušené říct
si: Bůh je, a basta! Na druhou stranu spousta lidí věří v Boha, protože si
myslí, že to je nějaký další šéf, kterého v životě potkají. Pak
jejich víra vypadá jako servilní příprava na cosi "po tom". Mít
to dobré někde "po tom". To mi přijde pokleslé.
Ovšem za minulého režimu…
Ano, komunisti se vždycky tvářili, že v Boha věří pouze malomyslní a
nedomykavci mozkoví, protože oni zjistili, že Bůh není, jelikož s ním
nikdy nikdo z nich nemluvil.
Já, abych řekl pravdu, jsem se tím nikdy příliš nezaobíral - proč v Boha
věřím a proč si v něj věřím takhle. Mně to vždycky tak, jak jsem si ho
v sobě poznal, vyhovovalo.
Jste žid po tátovi, křesťan po matce…
… a taky Čech a Evropan. To všechno chci být. Já vždycky říkám, že
jsem žid pro všechny bigotní křesťany a křesťan pro všechny ortodoxní
židy. Nechci být jenom s jedněmi. Mně to připadalo odpuzující, když se
ještě za mého mládí někteří tvářili, že ti druzí to dělají nesprávně.
Měl jsem antipatii vrhnout se jenom do jedné party a být proti těm druhým.
V tom je kus mojí osobní ekumenie.
Kteří duchovní vás ovlivnili?
Jednoznačně pater Vladimír Rudolf z Krče - s ním jsem si moc rozuměl (taky
jsme oba kouřili dunhilky). K tomuto knězi jsem choval ohromný obdiv. On
chodil i k nám domů, rozmlouvali jsme spolu, dal mi v životě několik požehnání
a já si je v sobě celý život nosím.
Od dětství se mi taky líbil Mons. Jiří Reinsberg u Matky Boží před Týnem,
který mě pak
i oddával. Farář sehrává klíčovou roli, co se týče způsobu víry.
A rodinné kořeny?
Já vyrůstal v rodině, kde maminka je velmi vzorná a spořádaná katolička
a otec říkával, že zařadil Boha mezi válečné zločince. A měl na to
celkem jednoduchý argument - svůj pobyt v koncentrácích. Vždycky zdůrazňoval:
"Jestli mu tohle nevadilo?!"
Co jestli Bůh není?
Kdybych náhodou po smrti zjistil, že Bůh neexistuje a posmrtný život taky
ne, tak u mě nic převratného nenastane, protože já se nikdy nesnažil ve jménu
Boha páchat něco špatného. Moje víra mne vždycky motivovala spíš k něčemu
dobrému. Můj pozemský život by to tedy nijak neznehodnotilo. Naopak.
Větve Krausovy rodiny
Rodina Jana Krause připomíná malou Organizaci spojených národů:
Jeho otec Oto (1909-2001) přežil vyhlazovací tábor v Osvětimi (tento přímý
zážitek otřesné nacistické genocidy pak popsal v knize Továrna na smrt, jež
vyšla v několika vydáních na celém světě) a s manželkou Boženou přivedli
na svět celkem pět dětí.
Nejstarším je syn Ivan (nar.1939), herec, scenárista a
spisovatel, žijící střídavě mezi Českou republikou, Německem a Paříží,
kde má angažmá na vyhledávané scéně Crazy Horse. U nás je známý především
jako autor výtečných knih humoristických povídek (Má rodina a jiná zemětřesení,
Rodinný sjezd, Muž za vlastním rohem, Kůň nežere okurkový salát).
Syn Michael odešel do USA, vystudoval prestižní univerzitu
v Princetonu a dnes je profesorem politologie na vyhledávané univerzitě v
Middlebury. Do Spojených států emigrovala v roce 1985 též polyglotka Kateřina,
kterou u nás připomíná cena její nadace, jež je pravidelně udělována na
Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Druhá dcera Eliška žije v
jižní Americe, kde vyučuje na univerzitě v Bogotě dějiny umění a
francouzštinu.
Nejmladším synem - a jediným, kdo zůstal v rodné Praze -
je právě Jan. Od holobradých let byl vyhledávaným objektem filmařů. Připomeňme:
Lišáci-Myšáci a Šibeničák, Dívka na koštěti, Princ a chuďas, Spalovač
mrtvol. Jako dospělý ztvárnil zásadní role ve filmech Evžen mezi námi, Příběh
88, Jídlo, Lekce Faust, Černí baroni, Hanele. Byl členem divadelního spolku
Bouře a spoluředitelem Náhradního divadla. Napsal dvě divadelní hry -
Zelený pták a Nahniličko, s níž se v soutěži dramatiků o Cenu Alfréda
Radoka umístil v roce 1995 na druhém místě. Před dokončením má hru třetí,
s pracovním názvem Smraďoch. Na zábradlí účinkuje též coby Mstitel v
inscenaci Jiřího Ornesta Tragédie mstitele. Jan Kraus má tři syny - Davida
(22) a Adama (20) s výtvarnicí a herečkou Janou Krausovou - a od září 1998
Jáchyma s herečkou Ivanou Chýlkovou, s níž žije. |