| Kraus pod vlastním dohledem |  |
|
Ročník 35 - číslo 2 |
Knížky
příběhů z rodinného života Ivana Krause proslavily. Psal je v cizině a
ani prý netušil, že vůbec někdy vyjdou. Ptala jsem se ho, proč je tedy
psal a proč nakladatelství Academia každý rok bez dechu čeká, kdy dostane
další rukopis.
"Český národ má specifický smysl pro humor - ať už čtete Haška,
Poláčka, Wericha nebo Jirotku. A proto si myslím, že neúmyslně (?) vytváříme
v rodinách podhoubí pro situace, které si všichni přítomní vychutnávají
a dotahují do konce, i kdyby jim přitom šlo o krk. Moje (zatím) poslední knížka
je jiná: jmenuje se Muž pod vlastním dohledem, a pokud tam najdete zmínku o
mé rodině, slouží jen jako urychlovač děje."
Dvaasedmdesát zamyšlení, fejetonů a apelů na lidský rozum má společný
rys: údiv nad tím, co se kolem nás děje. Že se díváme na televizi, kde se
občas mezi reklamními bloky mihne pár záběru filmu. Že se na stránkách
novin napadají slušní lidé jen proto, aby si jich ostatní kolegové (vědci,
spisovatelé, novináři, herci_ dosaďte dle libosti) víc všímali.
Kraus zkoušel žít v módním pozitivním myšlení a o svůj šok se dělí
se čtenáři, kteří mívají stejně neskutečné pocity. Komentuje dění v
politice i v kuchyni a stává se našim spolutrpitelem. Tu knížku by měl číst
každý, kdo číst umí. Každý z nás denně někam zavolá a místo lidského
hlasu se v telefonu ozve hudba. Kraus to zažívá také, a proto domyslel výběr
k dokonalosti: lékař pouští do sluchátka před dovolenou Ódu na radost, daňový
poradce uklidňuje ukolébavkou a masér stimuluje Svatebním pochodem.
(Mimochodem: když tato móda pronikla až k nám, v 90 % hrály podnikové ústředny
ragtime z filmu Podraz. Pamatujete si na to?)
Ivan Kraus mi řekl, že pokud si ještě na něco vzpomene, napíše další knížku.
To je dobrá zpráva! Za špatnou naopak pokládám to, že se spolupráce
nakladatelství s malířem Adolfem Bornem smrskla jen na titulní stranu. Nemá
totiž na české knihy čas, teď ilustruje pouze pro Francouze.