| Betlémská hvězda |  |
| František Holeček |
Ročník 35 - číslo 2 |
Evangelia jsou svědectvím víry, jimž nejde prvořadě o to, aby podala sled událostí ve smyslu dnešního pojetí historické vědy. Zprávy podávají ve znamení dějin spásy a dějinné podání je v nich nesmírně úzce spjato se svědectvím víry, tím však ještě neztrácejí na své věrohodnosti. Jedinými evangelisty, kteří před vyprávění o Ježíšově veřejném působení zařazují také zprávu o jeho narození a dětství, jsou Matouš a Lukáš.
Oba ovšem podávají jen určitý výběr z událostí. Moderní historická bádání o Lukášem zmíněném římském soupisu obyvatel, který přivedl Marii a Josefa z Nazareta do Betléma, nás přivádějí do roku 7 př. Kr. jakožto pravděpodobného roku Ježíšova narození. Je pozoruhodné, jak toto potvrdí zcela jinou cestou. Matouš, který se o narození Ježíšově zmiňuje jen jedinou vedlejší větou. Píše: "Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: "Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit" (Mt 2, 1n.).
Touto hvězdou se zabýval ve svých matematických výpočtech již známý astronom Johannes Kepler, když mohl v Praze pozorovat na hvězdné obloze nápadný úkaz: 10. října 1604 se u nohy Hadonoše (Ophiuchus) náhle objevila nová hvězda. Kepler se domníval, že tato nova vznikla konjunkcí planet Jupiter a Saturn, k níž došlo krátce předtím. Poněvadž však věděl, že k tomuto setkání Jupitera se Saturnem došlo v roce 7. př. Kr., měl za to, že se i tehdy objevila nova, kterou pokládal za betlémskou hvězdu. Pomocí tehdy ještě nedokonalých Pruských tabulek našel pro rok 7. př. Kr. tyto tři konjunkce: kolem 22. června ve 23. stupni Ryb; v srpnu ve 21. stupni Ryb a v prosinci v 17. stupni Ryb.
Co tehdy Kepler považoval za hlavní, že je totiž nova následkem konjunkce planet, nebylo později přijato. Co však považoval za přípravnou událost, totiž setkání Jupitera se Saturnem, podrobovali astronomové dalšímu zkoumání. Jupiter a Saturn se setkávají průměrně asi tak jednou za dvacet let. To se však jen jednorázově míjejí. Jen jednou za 258 let dochází k trojnásobnému setkání, jež však nastává vždy v jiném znamení zvěrokruhu. K trojnásobné konjunkci v témže znamení zvěrokruhu dochází vždy jednou za 794 roky. Naprostá výjimečnost této nebeské podívané, která musela být na východě ještě výraznější, vyvolávala otázku, zda si oni mudrci nevyložili trojnásobnou konjunkci Jupitera a Saturna z roku 7 př. Kr. jako znamení, že se v Palestině narodil veliký král a zda nemohla být podnětem k jejich cestě do Jeruzaléma?
Roku 1925 se podařilo orientalistovi Paulu Schnabelovi rozluštit babylonskou klínopisnou tabulku z hvězdárny Sippar na Eufratu. Jsou na ní dopředu zaznamenány všechny důležité astronomické události, k nimž mělo dojít roku 7 př. Kr. Hlavním tématem je však senzace roku: velká konjunkce planet Jupitera a Saturna v souhvězdí Ryb. Po mnoho měsíců vykonávaly obě planety na obloze své působivé smyčkovité pohyby a rychlejší Jupiter třikrát prošel v nejtěsnější blízkosti kolem Saturna.
Pomocí dodatečných astronomických výpočtů a srovnáním s pozdně babylonskými tabulkami efemerid pro předcházející roky 11-10 př. Kr. a 9-8 př. Kr., nalezenými rovněž v Sipparu, dokážeme popsat, co se tehdy na obloze dělo. Již koncem roku 8 př. Kr. bylo vidět planety Jupiter a Saturn po západu slunce na západní obloze. V únoru roku 7 př. Kr. zmizely obě planety v paprscích slunce a nebyly po několik týdnů vidět. První objevení Jupitera při ranním východu očekávali babylonští mudrcové jako významnou událost, která měla nastat 13. dne měsíce adaru roku 304 seleukovské éry (16. března roku 7 př. Kr.). Jupiter se stále více přibližoval k Saturnu, až jej koncem měsíce ajjaru (29. května roku 7 př. Kr.) dostihl.
Počátkem června se planety od sebe poněkud vzdálily, ve druhé polovině července se poprvé zastavily a pak se pohybovaly nazpět, jak je to s přesnými údaji uvedeno na klínopisné tabulce. Podruhé se obě planety zastavily 20. a 21. dne měsíce arach´samna (12.-13. a 13.-14. listopadu roku 7 př. Kr.) a znovu se daly nazpět. Pohybovaly se těsně za sebou směrem k východu, přičemž Saturn byl vpředu. Rychlejší Jupiter dostihl Saturn potřetí 5. prosince v 16. stupni Ryb. Pak se dvojvězda rozdělila.
Co tedy mudrce přimělo k cestě do Palestiny? Na to nám dávají
odpověď klínopisné tabulky, zveřejněné H.C. Rawlinsonem. Očekávalo se,
že "když nastane to a to, povstane na západě veliký král, zavládne
spravedlnost, pokoj a radost ve všech zemích a obšťastní všechny národy".
Když mudrci pozorovali důležitý ranní východ Jupitera a pak byli svědky
toho, jak se jasně zářící královská hvězda přibližovala ke hvězdě Židů
v souhvězdí Ryb, rozhodli se pro cestu do země "amurru", dvojnásobně
proto, že při prohlížení starých početních tabulek zjistili, že zde jde
o jedinečnou událost.
Do Jeruzaléma mohli po 1200 km dlouhé cestě přes Palmyru a Damašek dorazit
kolem poloviny listopadu. Tam se ptali: "Kde je ten právě narozený král
Židů? Viděli jsme na východě /při východu/ jeho hvězdu a přišli jsme
se mu poklonit. Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém.
Svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má
Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: "V judském Betlémě, neboť tak je
psáno u proroka: A ty Betléme v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty
judskými, neboť z tebe vzejde ten, který bude pastýřem mého lidu,
Izraele".
Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: "Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit. Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli při východu, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě" (Mt 2, 2-9).
Asi osm kilometrů dlouhá cesta z Jeruzaléma do Betléma vede téměř přímo na jih. Když tedy mudrci odešli z Jeruzaléma Jafskou branou pozdě odpoledne, stála královská hvězda Jupiter spolu se Saturnem na jižním nebi ve směru cesty - jak říká evangelista "hvězda_ šla před nimi" (Mt 2,9). Kousek před Betlémem, u Ráchelina hrobu, odbočuje cesta do Betléma směrem na východ, takže to vypadalo, jako by obě planety stály poutníkům po pravé ruce.
Matouš píše: "Hvězda šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě". Jejich dojem byl umocněn tím, že se v tomto okamžiku "královská" hvězda zastavila ve svém pohybu po obloze těsně u "hvězdy Židů", jak udává klínopisná tabulka pro 12. listopad roku 7. př. Kr. K procesům, které vyčetli, se připojilo něco, co nepředvídali a co vzbudilo dojem, jako by hvězda stála několik hodin na jednom zcela určitém místě na obzoru. Planety Jupiter a Saturn se tehdy nacházely blízko tupě vybíhajícího hrotu světelného kužele zvěrokruhu, což byl neostře ohraničený světelný úkaz kosmického původu. Okolnosti roční doby měly za následek, že přes stálé otáčení oblohy zůstal bod západu osy světlosti v prvních nočních hodinách s nepozorovatelnými změnami na témže místě obzoru. "Vešli do vsi", pokračuje Matouš, "a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary - zlato, kadidlo a myrhu" (Mt 2, 11).
Rok Ježíšova narození stanovil jako první rok nové křesťanské éry mnich Dionýsius Menší teprve roku 532. Na základě chybného propočtu, odvíjejícího se od údajů Lukášova evangelia, dospěl k datu osmého dne lednových kalend roku 754 ab Urbe condita - od založení Říma, tedy k 25. prosinci roku 1 po Kr. Dnes již víme, že bychom měli k "našemu" letopočtu několik let připočíst.