| Světla v hlubinách |  |
| Rudolf Baudis |
Ročník 35 - číslo 1 |
 |
|
Kdybyste nejvyšší horu světa ponořili do nejhlubšího moře, její vrchol by zmizel asi dva kilometry pod hladinou. "Když jsme s naší podmořskou koulí dosáhli hloubky 204 metrů, zazářila proti nám světla živočišného původu. Bylo to, jako když se za letního večera objeví na nebi první hvězdy." Tak vyjádřil svůj zážitek z mořských hlubin americký badatel William Beebe v roce 1930.
Zatímco v horách se výpravy marně rozhlížejí po sněžném muži, na každé cestě do hlubin vodního světa odhalují vědci nějaké tajemství. Některé druhy ryb i bezobratlých živočichů žijící v hlubinách mají světélkující orgány. Mnozí ani nemají české jméno, jiným se říká pestrosvítivci či lampovníci.
Samci a samice mívají své bioluminiscenční orgány čili fotofory různě uspořádané, což jim umožňuje vzájemně se rozpoznat, takže světélkování slouží při seznamování. Pro některé druhy hlubinných svítících ryb je ovšem takové opatření zbytečné. Fotofory jsou vybaveny samičky, které si svého manžela asi desetkrát menšího vozí trvale přirostlého k tělu. Samec se krmí z těla samice a odvděčuje se tím, že vypouští sperma, když samice snáší jikry.
Světélka na těle mohou připadat predátorům jako odlesky slunečního záření. Rozmazávají obrys skutečný živočicha a tak mohou lovce mást. Ryby díky osvětlení vypadají větší a tím dravce odrazují. Mořští ďasi zase lákají kořist svítícím zakončením prodloužené hřbetí ploutve proměněné na jakousi udici. Spoléhají na zvědavost obyvatel podmořské říše, jejichž potravou jsou nezářící odumřelí živočichové klesající ke dnu.
Více než polovina celkové plochy Země je pokryta moři a oceány hlubšími než kilometr, kde je asi desetkrát méně života nežli v povrchových vrstvách. Zato všechno, co nahoře odumře, klesá ke dnu, takže zde žijícím živočichům stačí jen čekat s otevřenou tlamou.
Snad nejhojnějším druhem živočichů v hloubkách od jednoho do šesti kilometrů jsou medúzy. Na rozdíl od těch, které jste možná zahlédli na mořské pláži, si pořídily světelné lákadlo, které na dosah jejich chapadel přivede např. hlubokomořské ráčky. Ti sami vylučují světelné látky, a tak jim světlo medúz možná připomíná příbuzné. Za ráčky připlouvají i dravé rybky, takže medúzy mají stále prostřený stůl.
Zkoumání očí hlubinných tvorů prokázalo, že jsou sice barvoslepí, zato jejich sítnice obsahuje nesmírné množství tyčinek citlivých na světlo. Na jednom čtverečním milimetru sítnice hlubinných ryb jich může být až dvacet milionů, což jim umožňuje zachytit i sebenepatrný záblesk světla.
K přizpůsobení nepravidelné příležitosti k nasycení hlubinných ryb patří i to, že dokážou pozřít kořist větší než jsou samy. Proto jsou vybaveny i svítícími orgány lákajícími kořist - vlastně falešnými majáky známými z románů o pirátech. Tato světélkující lákadla jsou na dlouhých udicích, na krátkých vláknech kolem úst dravce nebo dokonce přímo v jeho tlamě. Několik rodů hlubinných lovců (Chauliodus, Dactylostomias, či Galatheathauma) má tak k dispozici nejjednodušší způsob lovu - stačí jim otevřít tlamu a kořist do ní vpluje sama.
Rybí světla způsobují drobné světélkující
mikroorganismy. Ryba jejich záření reguluje přítokem krve. Když chce rozsvítit,
rozšíří cévy a kyslíkem zásobené bakterie se rozzáří. Omezí-li se přísun
krve do "udice", světlo zhasne. Jiné ryby dokážou rozsvěcet a
zhasínat tak, že prostě zářící místa přikryjí silnější kůží,
nebo je obrátí dovnitř. Když je svítící ryba pronásledována, uniká
chvilku s planoucími světly, pak je zhasne a rychle změní směr pohybu, takže
se jí obvykle podaří uniknout.
Rudolf Baudis