| Svědectví kamene |  |
| Jiří Sehnal a Rudolf Baudis |
Ročník 35 - číslo 1 |
Východočeské
Hořice bývají často nazývány městem kamenné krásy. Není divu. Vždyť
kámen, odnepaměti těžený v okolních lomech, je jakoby předurčen pro
sochařovo dláto. Zdejší pískovec počátkem 18. století umožnil zhmotnit
ty nejsmělejší představy čelnému představiteli iluzivního baroka v Čechách
- Matyáši Bernardu Braunovi.
A stejně oddaně i vzdorovitě slouží i současným sochařům. Střední průmyslová škola kamenická a sochařská je neodmyslitelnou součástí města, stejně jako kamenická sympozia. Myšlenka jejich pořádání je stejně mladá, jako ve své době její iniciátoři. V roce 1965 se sešla v nedalekém lomu svatého Josefa parta studentů pražské Akademie výtvarných umění a Vysoké školy uměleckoprůmyslové a společně s absolventy hořické školy spontánně vyjádřili svou představu budoucích sympozií. Nikoli slovy, nýbrž kladivy a dláty.
Skupinu nadšenců dal dohromady hořický rodák a absolvent zdejší školy sochař Ivan Jilemnický, osobnost, kterou mezi současnými kamenosochaři nelze přehlédnout. V roce 1996 se organizace sympozií ujal jejich pozdější prezident, sochař Vladimír Preclík. Jeho plastika "Staré provensálské město" dnes dominuje hořickému vrchu svatého Gotharda, na jehož svazích s přibývajícími ročníky vznikla ojedinělá přírodní galerie s více než stovkou skulptur.
S výjimkou let 1970-1989 se v romantickém prostředí svatojosefského lomu rozeznívají zvonivé údery kladiv, hřmí sbíječky a kompresory a z mnohdy až desetitunových kvádrů tu vzniká novodobá historie sochařství navazující na nejlepší hořické tradice. Mezi skalami a hřmotem nástrojů rezonuje směsice jazyků od angličtiny a němčiny po japonštinu i čínštinu. Na rozdíl od babylónského zmatení jazyků se všichni dorozumí řečí beze slov, myšlenky se tu převádějí do trojrozměrné podoby.
Galerie plastik diváka a jeho srdce oslovuje, povznáší, ale i provokuje. Ale provokovat své současníky bylo vždycky údělem mnohých umělců o jejichž mistrovství dnes nepochybujeme. Co tím chtěl autor říct, ptá se mnohý návštěvník galerie, ale odpověď na tuto otázku nenajde ani v pojmenování soch, protože jsou většinou bez názvu. Jednotlivá díla jsou potvrzením původní myšlenky sympozia, spočívající v oslovení návštěvníka.
Stejně
jako hudba ani sochařství nepotřebuje slova, aby promluvilo k divákovi a je
jedno, jestli autor díla pochází u Nového či Starého kontinentu nebo z Hořic.
V současné době se sympozium potýká s vážnými finančními problémy. Je
to smutné, ale sochaři bojují o jeho zachování. Ačkoli se podobné akce pořádají
i jinde v republice, sochařství v Hořicích je jedinečné a je tu i tradicí,
jíž bychom si měli vážit a zachovat. Ještě na jaře 1968 stál v lomu
svatého Josefa dřevěný srub. Kdosi do jeho trámu vyryl citát Nazima
Hikmeta:"Chceš-li zapalovat, musíš hořet." Pak přišel srpen,
srub shořel i s tím nápisem a zvuky dlát a kladiv v lomu na dvacet let
umlkly. Připomínám to, protože dnes se v souvislosti se sympoziem mluví často
jen o penězích.
Kámen odolává času
Kámen je prastarým stavebním materiálem a díky jeho odolnosti vlivům času
také víme, jak lidé žili a bydleli před tisíciletími. Dnes se stavební kámen
používá mnohem méně než kdysi, ale i v budoucnosti bude jistě používán
na obklady, schodiště a dlažby vedle moderních stavebních materiálů jako
jsou beton, tvárnice a ocelové konstrukce. Navíc budou restaurátoři i v dalších
stoletích potřebovat kámen na opravy historických kamenných staveb, nejraději
týž, z jakého je naši předkové postavili. Když jsem zjistil, že při výměně
poškozených částí třeba Svatovítské katedrály, Karlova mostu či Národního
divadla byl použit původní kámen, totiž hořický pískovec, zajímalo mě,
odkud tenhle kámen pochází a jak se dnes těží a zpracovává.
Pískovce jsou usazené horniny vzniklé pod tlakem pevninských vrstev i na dně moří. V přírodě zvětrávají během milionů let podél vodorovných spár a svislých puklin, takže vytvářejí malebné skalní útvary, jaké známe z Českého ráje nebo Děčínska. Mají tu dobrou vlastnost, že jsou poměrně odolné atmosférickým vlivům a přitom jsou měkké, takže se snadno opracovávají. Proto se staly oblíbeným materiálem stavitelů i sochařů. Právě pohoří Chlumu v okolí Hořic je velkým přírodním zdrojem kvalitního pískovce, takže se tu už ve středověku těžil stavební kámen na více než padesáti místech. Tehdy ručními vrtáky, špičáky a kladivy, dnes pneumatickými nástroji s karbidovými hroty.
Jednotlivé vrstvy pískovce, po kamenicku lavice, jsou vysoké kolem jednoho metru, někdy i více. Nejprve se asi do dvou třetin výšky lavice navrtají tři řady otvorů, čímž se naznačí rozměr kamenného bloku, jaký chtějí kameníci ze skalního masivu oddělit. Díry se naplní, stejně jako kdysi, černým trhacím prachem, jehož výbuch kvádr odtrhne od masivu. Někdy se do vysekaných spár nebo vyvrtaných otvorů vrážely dřevěné klíny. Když se zalily vodou, nabobtnaly a udělaly pozvolna stejnou práci, jako energie prudkého hoření střelného prachu. V zimě bobtnající dřevo nahradila mrznoucí voda. Dnes se používá cevamit, hmota podobná sádře, která při tuhnutí zvětšuje svůj objem a tím dokáže kámen rozpojit.
Hrubý kamenný blok se od stěny odsune lanem nebo nafukovacím polštářem, naloží na nákladní automobil a odveze do kamenického závodu. Tady se kotoučovými nebo rámovými pilami s diamantovými břity rozřeže na desky a kvádry menších rozměrů, používané na výrobu obkladů a dlažby. Kamenosochaři dávají přednost neopracovanému kvádru přímo z lomu. Z pískovcového kamenolomu se pro potřebu kameníků a kamenosochařů odveze jen asi třetina hornin, které se tu odtěží. Větší část těžby totiž tvoří povrchové vrstvy zeminy a erozí narušené vrstvy kamene nebo kámen ze spodních vrstev rozpojený tolika spárami a puklinami, že se nedá použít.
I tenhle kámen
se ovšem někdy v budoucnosti může hodit, proto se pečlivě ukládá do vytěžených
částí lomu na tzv. odval. Přitom se dbá na to, aby se jednotlivé složky
tohoto odpadu nemíchaly. Pískovcový kopec se tak vlastně přerovná, ale ráz
krajiny se přitom příliš nenaruší, protože i docela vytěžený kopec se
nejméně ze dvou třetin obnoví do původní podoby.
V hořické kamenické a sochařské škole se víc než stovka talentovaných studentů připravuje na své budoucí povolání ve čtyřletých maturitních oborech: Těžba a zpracování kamene, umělecké kamenosochařství, restaurátorství a umělecko- řemeslné zpracování kamene, kromě toho škola zajišťuje i tříletý učební obor kameník. Škola má i ubytování a stravování pro přespolní žáky. Přijetí do hořické školy znamená stát se vlastně spolužáky jejích dřívějších absolventů, umělců tak proslulých jako Jan Štursa, Ladislav Kofránek, Bohumil Kafka, Břetislav Benda, Vladimír Preclík, Kurt Gebauer a navázat tak na tradici, která je stejně trvalá, jako materiál s nímž její absolventi pracují.
Foto: J. Sehnal a archiv