| Ztracená svoboda vyvoleného lidu |  |
| František J. Holeček |
Ročník 35 - číslo 1 |
Ke křesťanství se dnes hlásí asi 1,8 miliardy věřících. Jsou s ním spojeny i kořeny dnešní euroatlantické civilizace a většiny z jejích duchovních hodnot. V našem novém historickém seriálu se pokusíme sledovat jeho historický vývoj od počátků k dnešku.
obrazový materiál: archiv autora
V roce
332 př. Kr. dobyla armáda Alexandra Velikého Svatou zemi. Po jeho smrti roku
323 př. Kr. byla říše rozdělena mezi jeho generály (diadochy) a Palestina
se připojila k území ovládanému Ptolemaiem, části celké syrské a fénické
provincie. Judeji, zemi Židů, byl udělen statut autonomie a jejím politickým
velitelem a duchovním vůdcem se stal nejvyšší kněz jeruzalémského chrámu.
Osud Palestiny však závisel na zvratech zápasů mezi Ptolemaiovci a Seleukovci. Kolem roku 198 př. Kr. ovládl Judeu seleukovský král Antiochos III. Veliký (223-187 př. Kr.) Jeho následník, Antiochos IV. Epifanes (175-164 př. Kr.), uložil obyvatelům Judeje dvojnásobné daně a přikročil k radikální helénizaci země, odcizující Židy víře otců a věrnosti Zákonu. Ani pevnost Akra, kterou vystavěl u jeruzalémské chrámové hory nemohla zabránit výbuchu odporu.
Roku 167 př. Kr., kdy se v Modi´inu, mezi Jeruzalémem a Jaffou, vzepřel proti násilnému nucení k pohanským obětem kněz Matatjáš, vypuklo povstání chasídů (Zbožných), do jehož čela se postavil jeho syn Juda Makabejský. Po více než čtyřech staletích se Židé postavili se zbraní v ruce proti svým utlačovatelům. Seleukovská vojska zmasakrovala jeruzalémské obyvatelstvo a vyloupila chrámový poklad, ale již o rok později byl vojevůdce Apollónios poražen Judou v bitvě v říčním korytě Vádí-el-Haramiah u Gofny.
Další ze seleukovských vojevůdců, Sérón, padnul roku 165 př. Kr. v bitvě v průsmyku Bét-Chorón. V bitvě u Emauz (dnes Imwas u vsi Latrun nad Ajalónskou dolinou) pak Juda se svými bratry Šiméonem Thassi, Jóchananem Gaddí a Jónatanem Afusem obratným manévrováním rozdrtil vojska Gorgiáse a Nikánóra, vojevůdců nového místokrále Lýsiáse. Ten byl následně odražen v bitvě u Bét-Súru (u dnešního Hirbet Bet Herainu). Juda pak obsadil Jeruzalém, odložil útok proti pevnosti Akra a dvacátého pátého dne měsíce Kislevu roku 164 př. Kr. dal očistit chrám od pohanských model, postavit nový oltář a přinést oběť.
Talmud vypráví, že jediná nádobka s náplní čistého oleje na jeden den, nalezená v chrámu, tehdy hořela celých osm dnů. Židé si tuto událost podnes každoročně připomínají o svátcích Chanukká.
Roku
162 př. Kr. padnul v bitvě u Bét-zekarije, kde Lýsiás nasadil i válečné
slony, první z Judových bratří, Eleazar. Mezitím se v seleukovské říši
zmocnil vlády Démétrios, bratranec devítiletého Antiocha V. Eupatora
(163-162 př. Kr.), a dal zavraždit Lýsiase i Antiocha IV. Do Judeje vyslal
vojevůdce Bakchída a Níkánora, kteří však byli poraženi v bitvách u
Kafarsalamu a Adasy. Na jaře roku 160 př. Kr. padnul i sám Juda v bitvě
proti Bakchídovi u Elasy, ale velení převzal jeho bratr Jónatan (161-143 př.
Kr.), který uzavřel spojeneckou smlouvu s Římany.
Šimeón (143-134 př. Kr.), poslední z makabejských bratří a zakladatel hasmonejské dynastie, byl roku 140 př. Kr. jmenován nejvyšším veleknězem, dobyl Gezer a Jaffu a otevřel tak Jeruzalému přístup k moři. Během vlády jeho syna Jóchanana Hyrkána I. (134-104 př. Kr.) ovládli Hasmonejci i většinu negevské oblasti a přiměli lidi z Edomu konvertovat od idumejského vyznání k judaismu. Na severu rozšířili svou říši až k Bejt Še´anu. Poslední hasmonejský král, Jónatan Alexandr Janaj (103-77 př. Kr.), dosáhl na severu k Baniasu, na východě začlenil do své říše velkou část Zajordánska, poušť Moáb na východní straně Mrtvého moře a pobřežní pláně na jih od Aškelónu. Alexandr Janaj byl krutý a nelítostný vůdce, jeho ženu, Salome Alexandru (76-67 př. Kr.) však farizeové přijímali příznivě. Po své smrti roku 67. př. Kr. byla vystřídána Jóchananem Hyrkánem II. (63-40 př. Kr.) Jeho právo na trůn však zpochybnil další syn Alexandra Janaje, Aristobulos II. (67-63 př. Kr.).
Tato situace vyústila v občanskou válku trvající až do roku 63. př. Kr. Tou dobou udělal Pompeius ze Sýrie římskou provincii a ukončil tím vládu seleukovské dynastie. Jeho armáda v témže roce dobyla Hasmonejskou říši a odňala jí veškerá území, která Židé získali při výbojích. Zůstaly jen oblasti s židovskou většinou. Judea se stala autonomním židovským státem, kterému vládl člen hasmonejské dynastie. Hyrkán II. získal titul místodržitele provincie, vůdce lidu, a navíc byl i nejvyšším veleknězem.
Římané jmenovali regentem Idumejce Antipatra, jeho syna Fazaela vládcem Jeruzaléma a syna Heroda (37 př. Kr. - 4 po Kr.) vládcem Galileje. Tato idumejská aristokratická rodina, která konvertovala k judaismu, se stala účinným nástrojem římské kontroly. Roku 40. př. Kr. byla Judea napadena Parthy a Hyrkán byl sesazen. Hasmonejská dynastie přesto zůstala v čele judské provincie a na trůn dosednul na tři roky Matatjáš Antigonos. Herodes se za parthské invaze uchýlil do Říma. Tam byl roku 39 př. Kr. jmenován senátem judským králem a roku 37 př. Kr. se vrátil s římskými vojsky a obsadil Idumeu, Samařsko a Galileu. Pak táhnul na Jeruzalém a po pětiměsíčním obléhání ho dobyl.
Popravou
Antigona v ležení římského vojska v Antiochii vymřela hasmonejská
dynastie. Přestože Herodes přijal židovské zvyklosti, většina
obyvatelstva Judeje ho nikdy nepřijala, protože ho považovala především za
vazala Říma. Vystavěl překrásné paláce a velké pevnosti v Masadě u Mrtvé
ho moře, Herodeion na jihu Jeruzaléma, zimní palác v Jerichu, novou kolonii
pro své vojáky poblíž starodávného hlavního města Samaří v Sebaste, přístav
Sebastos Limen, nazvaný Caesarea k poctě římského císaře Augusta. V
Jeruzalémě vystavěl velkolepý palác se třemi věžemi a roku 19. př. Kr.
zahájil stavbu nového chrámu. Srdce Židů si však tento mimořádně schopný,
ale i bezohledný a krutý vládce, o němž i císař Augustus prohodil, že by
dal přednost být spíše jeho vepřem než synem, nezískal.
Po Herodově smrti si jeho pravomoci rozdělili jeho tři synové: Archelaos dostal Judeu, Herodes Antipas Galileu a Filip získal celé území na severovýchodě království. Archelaos vládnul v Judeji jen pouhých deset let. Měl být i králem, ale Římané toto ustanovení Herodovy závěti nepotvrdili a ponechali mu jen titul ethnarchy. V Římě proti němu intrikovali bratři Antipas a Filip a dokonce padesát zástupců židovského národa prohlásilo, že si nepřejí Herodova syna na trůně. Po nezdařeném pokusu o povstání byl roku 6. po Kr. poslán do vyhnanství a stát se dostal pod přímou vládu Římanů, zastupovaných místodržiteli s titulem prefekta a později prokurátora.