| Osobní postoj je rozhodující vždy a ve všem |  |
| Bedřiška Kotmelová |
Ročník 35 - číslo 1 |
Foto: Miroslav Martinovský a archiv Daniela Hermana
Daniel
Herman, tiskový mluvčí České biskupské konference, se profesionálně zabývá
komunikací s tiskem a s veřejností. Jistě to není lehká pozice. Jak ke své
práci přistupuje, jak se s ní osobně vyrovnává a jak vidí postavení
katolické církve v naší zemi vyplynulo z rozhovoru, který probíhal v jeho
pracovně v budově Arcibiskupského semináře v Praze Dejvicích na začátku
prosince roku 2002.
Stojíme na prahu nového roku, jaká je vize církve na příští rok?
Velice důležitým tématem pro roky 2003 a 2004 je Plenární sněm, který
bude zahájen v červenci příštího roku v rámci velké Velehradské pouti.
Sněm by měl být jakýmsi přenesením závěrů a celkového ducha Druhého
vatikánského koncilu do života církve u nás na prahu 21. století. Do roku
1989 byl II. vatikánský koncil "terra incognita" tedy "neznámá
země", protože jeho dokumenty se k nám dostávaly velmi těžko.Teprve v
devadesátých letech došlo k jakémusi zpracovávání a teď, po přípravné
fázi, má dojít k vlastnímu zasedání, které by mělo stanovit mantinely
pro práci církve v české společnosti.
A druhým takovým tématem je příprava středoevropského setkání katolíků. To začne v roce 2003 a vyvrcholí v roce 2004 na štýrském poutním místě Mariazell. Poprvé v moderní historii katoličtí biskupové Bosny a Hercegoviny, České republiky, Chorvatska, Maďarska, Polska, Rakouska, Slovenska a Slovinska osloví společným pastýřským listem občany svých zemí. Bude to příspěvek církví k evropské integraci, aby tam byl zastoupen i duchovní rozměr - vertikála života vybudovaná na základě společných křesťanských tradic. Tak to jsou nejbližší témata pro příští rok.
To jsou trochu nepřesně řečeno "politická" témata.
Mluví se na zasedáních biskupské konference více také o obyčejném životě
církve?
Plenární zasedání, která jsou vlastně nejvyšším orgánem biskupské
konference, jsou čtyři do roka. Příprava probíhá na zasedáních tzv. stálé
rady biskupské konference, kde jsou stanovována témata, která plenární
zasedání potom projednává. Samozřejmě, že se biskupové zabývají otázkami
vnitřního života církve, například liturgickými texty, přípravou vydávání
kancionálů nebo záležitostmi, které se týkají spolupráce české a
moravské církevní provincie. Jednání se také dotýkají vztahů mezi církví
a státem. Existuje velmi dobrá spolupráce např. v armádě, nebo duchovní
služba ve věznicích a nemocnicích. Nedávno byla uzavřena smlouva o spolupráci
mezi Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví s ministerstvem
vnitra a policejním prezidiem o tzv. spoluúčasti v tzv. posttraumatických
intervenčních týmech policie ČR. Budou vytipováni duchovní, kteří se
stanou součástí těchto týmů.
Co je jejich úkolem?
Práce těchto týmů se nejvíc týká policistů, kteří museli spáchat nějaké
násilí na někom, nebo to násilí bylo spácháno na nich a oni se dostávají
do psychicky zátěžových situací. Tyto týmy jim pomáhají postavit se na
nohy.
Existují i kontroverznější témata?
Projednávají se i otázky poněkud více problematické, které se týkají
např. ekonomického zajištění církví. Své místo tu nacházejí problémy
z celkového spektra života církve ve společnosti.
Téměř každý
den jste konfrontován s tím, že jsou informace o životě církve ve sdělovacích
prostředcích minimálně trochu posunuté nebo úplně zkreslené. Jak to snášíte?
Je potřeba vycházet ze dvou rovin. Mediální práce, především ta
zpravodajská, asi vždycky bude kopírovat zásadu, že "špatná zpráva
je dobrou zprávou". S tím v zásadě člověk nic nenadělá. Každý den
vyletí z místa A do místa B stovky letadel. Doletí, vše je v pořádku a
nikdo o tom neví. Spadne jediné a ví o tom celý svět. Tento princip funguje
vždy a všude. Teprve když dojde k nějakému problému, tak to začne být
zajímavé. Mohl bych říci, takovýto princip já nepřijímám a nechci v něm
pracovat, pak si ale uzavírám bránu k přístupu k informačnímu toku, který
ve společnosti je. Podle mého názoru by to bylo jednání nerozumné. A ta
druhá rovina je - s tímto spojit i určité sdělení a snažit se i v rámci
nastavených mantinelů, které já nestanovuji, sdělit to, co skutečně chci
říci. Pokusit se komunikovat. Na základě své zkušenosti si myslím, že to
možné je. Někdy je to obtížnější, někdy jednodušší.
Jak k tomu přistupujete?
Znamená to vytrvalou práci se sdělovacími prostředky a pokud možno osobní
kontakty se širokou řadou novinářek a novinářů. Každá redakce má svůj
úhel pohledu, který je třeba respektovat. Určité sdělení pro novináře
zastupující např. Blesk bude poněkud jiné, než třeba pro novináře
Katolického týdeníku. Neříkám, že podstata věci je jiná, ale způsob a
důrazy, které se tam podtrhnou se liší. To je otázka života v pluralitní
společnosti, která má také pluralitní tisk a je dobře, že ho má. Je třeba
tuto rozmanitost vnímat a podle toho přistupovat k této práci. Situaci ve sdělovacích
prostředcích bych označil za celkově přijatelnou, ač zdaleka ne ideální.
Co je tedy nejdůležitější?
Pracujeme s lidmi tak, abychom odstranili určité předsudky a lidé se seznámili
s objektivní informací. Zásadně změnit přístup lidí je věc dlouhodobá.
Neříkám, že to možné není, ale je to dlouhodobé. Nicméně přístup k
objektivní informaci, v pokud možno co nejkratší době, je věc okamžitá.
Je naší povinností tento servis dodávat, bez ohledu na názorovou orientaci
toho kterého redaktora. Samozřejmě jsou i tady určité hranice. Se sdělovacími
prostředky, které nerespektují základní prvky etického principu žurnalistiky
prostě nekomunikuji. A to nejsou jenom média, která jsou blízká nějakému
politickému směru nebo hnutí, ale také média, která mohou oplývat i náboženskou
terminologií.
Vy sám osobně špatné interpretace informací nějak prožíváte?
Osobně ne. Pro mě je to realita a v podstatě jsem si na to zvykl.
Ve své funkci komunikujete se světem. Jaká jsou výrazná
specifika církve v našich zemích?
Každopádně Česká republika patří k velmi výrazně sekularizovaným zemím,
ani Slovensko, Rakousko, Polsko či Německo se nám v této oblasti nemohou
rovnat. Všude je podíl přítomnosti církve v praktickém životě vyšší
než u nás. U nás je podle statistik pouhých 5% praktikujících křesťanů
z celkového počtu obyvatel. Církevní průzkumy v tomto korespondují s průzkumy
veřejného mínění vykonávané civilními agenturami.To znamená, že zhruba
půl milionu lidí se zúčastňuje více či méně pravidelně náboženského
života. V okolních zemích se tento počet pohybuje kolem jedné třetiny až
čtvrtiny. My jsme hluboce pod touto evropskou normou. Dalším faktorem, který
se projevu velice výrazně, je dlouhé období komunistické indoktrinace. To
bylo i na Slovensku a v Polsku, ale historie těchto zemí je jiná než naše a
s tím je spojeno také rozdílné postavení katolické církve.
Nejsem si jistá, že toto můžeme vztáhnout jenom ke
komunismu…
Komunistická indoktrinace u nás stavěla na určitých kořenech a základech,
které jsou hlubší a starší. Myslím, že to souvisí jednak s určitým
rozdělením křesťanství v době reformační, pak v období náboženské
netolerance, kdy se církev stávala do jisté míry součástí státní moci.
V Polsku bylo křesťanství např. záležitost lidových vrstev. Dá se říci,
že polský katolicismus umožnil přežít polskému národnímu cítění i v
dobách, kdy Polsko jako takové na mapě Evropy neexistovalo. U nás byla
historie jiná. První republika se víceméně kriticky postavila ke katolické
tradici. Z té doby je známé heslo - "pryč od Vídně, pryč od Říma".
Je tu i osobnost Mistra Jana Husa. Trvalo dlouhá léta, až do roku 1999, kdy
se k této problematice osobně vyslovil papež Jan Pavel II, který zařadil
Mistra Jana Husa mezi reformátory církve, což je po pěti stoletích významná
změna v hodnocení od kacíře k reformátorovi. A toto všechno v naší společnosti
je přítomné jako určité specifikum. Katolický prvek je zde do značné míry
zakořeněný. Stačí se projít jakýmkoli z našich měst, jakoukoli galerií,
jasně ho tam vnímáme. Na druhou stranu je a bylo katolictví vnímáno jako
prvek cizorodý, spojený s jakousi cizí státní mocí. A pro církev dosud
neskončila doba hledání svého místa v moderní, svobodné, nicméně
sekularizované české společnosti přelomu 20. a 21. století.
A styčné body života národních církví?
Tím je postoj církve ke světu, ke společnosti. II. vatikánský koncil, který
probíhal v letech 1962 -1965, umožnil církvi sestoupit z exkluzivního
postavení na pomyslném vrcholu hory Olymp a stát se součástí občanské
společnosti. To znamená, že církev se dnes chápe jako jedna ze složek občanské
společnosti, které přináší jedinečný vertikální rozměr založený na
hlásání evangelia Ježíše Krista. Vždycky se to však promítá do konkrétních
historicko - kulturně - politických souřadnic dané země. Samozřejmě
Afrika, jihovýchodní Asie, Latinská Amerika mají jiné důrazy než
euroatlantický svět. Například církev v Africe se nepotřebovala přibližovat
zpátky ke společnosti, protože vždycky byla její součástí a dosud nikdy
se od ní nevzdálila. Proto tam církev také zažívá veliký nárůst zájmu
o křesťanství. Podobná situace je v Latinské Americe. V jihovýchodní Asii
má církev zase úspěchy v oblasti vzdělávání. Ale to už jsme někde
jinde.
Jste takovým nárazníkem biskupské konference, který přijde
hodně do styku s "normálním" světem. Máte představu, co by mohla
udělat církev proto, aby se přiblížila tomu normálnímu světu? Jak o tom
mluví biskupové?
V této oblasti je široká názorová pluralita, která vychází ze zkušenosti,
v níž člověk žije. Naše republika je malá, ale není v této věci
homogenní. Samozřejmě ve velkoměstském prostředí, které panuje v Praze,
jsou přístupy poněkud jiné, než třeba v prostředí menších sídel či
zemědělské společnosti v Jižních Čechách, nebo v některých moravských
regionech, v nichž hraje významnější roli předávaná tradice. Tady asi
nelze očekávat instrukce ze strany celé biskupské konference. Každá diecéze
musí hledat svoje vlastní přístupy, aby byly blízké jejímu prostředí.
Podle mého názoru je ale na všech těchto místech důležitý jeden základní
prvek - jakákoli činnost církve bude efektivní do té míry, do jaké bude církev
věrohodná, a tím myslím i osobní věrohodnost jejích představitelů. To
je základní předpoklad, bez kterého nelze počítat s jakoukoli změnou
nikde. Osobní věrohodnost kněží, biskupů, angažovaných laiků je tím
nejefektivnějším apoštolátem, který si umím představit.
Teď pracujete ve své funkci 6 let. Máte pocit, že se ve
společnosti a sdělovacích prostředcích přece jenom mění vnímání
katolické církve?
Jestli jde o katolickou nebo jinou církev je v zásadě stejné. Mění se
jedna věc: z oblasti jakéhosi "zoologického exota", do které byly
církve vehnány, se znovu vracejí do oblasti všeobecné informace. Společnost
začíná vnímat, že církve patří do bohaté mozaiky jejího života. Nevím,
zda jsme se přiblížili už alespoň k první polovině tohoto procesu, ale
když se podívám dozadu, tak za těch 13 let se určitý pokrok udělal. Tím
vůbec nehovořím o tom, jestli lidé k tomu mají pozitivní nebo negativní přístup,
to je jiná věc. Myslím si, že se to jen prostřednictvím médií změnit
nedá. Média přinášejí informace, pravdivé i falešné, ale to se rozpozná
až ve chvíli osobního kontaktu. Já osobně nevěřím v evangelizaci prostřednictvím
medií. Jsem přesvědčen, že náboj může přeskočit osobním setkáváním,
víra se předává věřením a ne prostřednictvím televizní obrazovky.
Informace se však stává mostem k osobnímu rozhodnutí, který se prostřednictvím
médií postavit dá. Ta všeobecná informovanost je tedy nyní mnohem větší.
Velmi dobré základy mediální práce postavil můj předchůdce P. Miloslav
Fiala, který tyto priority velice dobře rozpoznal a bylo na čem stavět.
Musel jste ho od svého nástupu nějak korigovat nebo měnit
své cíle?
Necítil jsem potřebu je nějak výrazně korigovat. Je to stále totéž - z
oblasti neznámé do oblasti známé, návrat k něčemu, co sice v našich kořenech
je, ale bylo to uspáno. Je třeba tu spící Růženku probudit. Podle mého názoru
se to povedlo na takových 20 - 25 % a asi tak 3 práce je ještě neuděláno.
Ve veřejnoprávních sdělovacích prostředcích církev své místo má,
komerční oblast je něco poněkud jiného, i když ani tam není půda zcela
neoraná.
Když vidíte před sebou tu neudělanou práci, nezmáhá vás
to někdy?
Já to nevidím jen jako svoji osobní práci. Já jsem tady chvíli a pak převezme
otěže někdo jiný. I já jsem je převzal po svém předchůdci. Věřím, že
to je věc samotného Boha. Jestli já mohu být v této chvíli zrovna blíž
nebo ne, to vůbec není podstatné. Pokud ve strategii Božího plánu je, aby
se lidé dozvěděli o radostné zvěsti, tak věřím, že on si lidská srdce
připravuje. Mohl bych hodně hovořit o tom, že i mezi reflektory v televizních
studiích je Boží působení zachytitelné a o to jde. Já obavy nemám, protože
to nevidím jako úkol, který visí jenom na mě.
Já jsem nemyslela obavy - spíš jestli z toho jste někdy
unavený?
To ano, to jsem a velmi často. Pocit vyčerpání se dostavuje stále častěji.
Co je pro vás osobně největší bolestí a naopak velkým
povzbuzením?
Co je pro mě bolestné …? Že se církev, více než domu ze skla, jak o tom
hovořívá Jan Pavel II., někdy podobá více betonovému bunkru. To jí
neprospívá a je to škoda. Myslím, že by měla být opravdu transparentním
společenstvím. Tím neříkám, že se musí odložit jakákoli intimita a všechno
odhalovat v celé nahotě. Lidé ale mají právo vědět, kdo církev je, jak
žije a církev by jim to měla být ochotná sdělit. Takže pokud se podobá více
tomu bunkru než domu ze skla, tak to je pro mne bolest. Tím mám na mysli
zametání věcí pod koberec a stavění Potěmkinových vesnic a podobně.
Povzbuzením
a útěchou pro mě je, že život a jeho běh se zásadně zastavit ani
urychlit nedají. Běží svým tempem a běží zaplať Pán Bůh dopředu. Já
si myslím a pevně tomu věřím, že je to v Boží režii. A jestli člověk
může nějakým způsobem asistovat, pak je to velice příjemná asistence.
Snažit se zvrátit běh dějin zpět je podle mého názoru zpozdilé a naivní.
Je to naprosto lichým způsobem vyčerpaná energie. Stejně, jako snažit se
to kolo roztočit rychleji. To prostě nemá význam. A víte, co mi pozvedá
hlavu i sebevědomí? Být blízko reálnému životu a sledovat jeho fascinující
pohyb a běh. Být otevřený vůči Stvořiteli, který nás bere takové jací
jsme a nemá žádné podmínky a vykoupil nás naprosto bez našich zásluh a
daruje nám svou lásku bez ohledu na to, jestli si ji zasloužíme nebo ne. Je
velice důležité umět zvednout oči z udupaného prachu všední každodennosti
a podívat se nahoru.
Danielu Hermanovi je 39 roků. Pochází z Českých Budějovic. Tam maturoval na gymnáziu a rok studoval na pedagogické fakultě, kterou z ideových důvodů opustil. Pak pracoval jako průvodce na zámku Hluboká nad Vltavou, odkud byl propuštěn s tím, že zde provádí ideologickou diverzi. Poté pracoval jako pomocný dělník v Jihočeských pekárnách. Studoval v letech 1984 - 89 teologickou fakultu v Litoměřicích, v červnu ´89 byl vysvěcen na kněze. Rok působil v duchovní zprávě českobudějovické diecéze, poté se stal sekretářem českobudějovického biskupa Miloslava Vlka, s nímž v roce 1991 odešel do Prahy. V létě 1995 nastupuje studijně praktickou stáž v Německu a USA. Na univerzitě v bavorském Eichstättu studoval oblast práce s veřejností, pak absolvoval podobné studium v americkém Daytonu. Byl na stáži na tiskových odděleních Německé a Americké biskupské konference a v redakcích některých zahraničních katolických periodik. Od poloviny roku 1996 je tiskovým mluvčím České biskupské konference.