| Lampy a světlo |  |
|
Ročník 35 - číslo 1 |
Don Camillo zvedl hlavu ke Kristovi na hlavním oltáři:
"Pane, tolik věcí na světě nefunguje jak by mělo."
"Ani se mi nezdá," namítl Kristus. "Jediné, co na světě
nefunguje, jsou lidé. To ostatní funguje bezvadně."
Don Camillo chvíli přecházel sem a tam a pak se zastavil před oltářem.
"Pane, když budu počítat jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest a tak dál,
třeba milion let, dopočítám se až na konec?"
"Ne," odpověděl mu Kristu. "To bys byl jako člověk, který si
na zemi nakreslí veliký kruh, chodí kolem dokola a říká si: ‚To jsem zvědavý,
kdy dojdu na konec.' Na konec se nedopočítáš nikdy."
Don Camillo, který už v duchu obcházel velký kruh, pocítil tíseň, jež na
člověka většinou padne, když se pokusí nahlédnout do nekonečna.
"Ale stejně," trval na svém don Camillo, "podle mne i čísla
musí mít konec, byla by věčná a nekonečná jako on."
"Done Camillo, proč ti ta čísla najednou tolik vrtají hlavou?"
"Protože podle mne lidé nejsou takoví, jací by měli být právě kvůli
číslům.. Najdou si nějaké číslo a udělají ho pánem vesmíru."
Když se Don Camillo rozpálil, bylo těžké ho uklidnit. Ještě hodnou chvíli
si vedl svou, potom ztichl a mlčky chodil prázdným kostelem do ničeho k ničemu.
Nakonec se zastavil před Kristem.
"Pane, není tohle kouzlení s čísly náhodou zoufalým pokusem
ospravedlnit existenci člověka jako myslící bytosti?"
Donu Camillovi se na okamžik úzkostí stáhlo hrdlo.
"Pane, znamená to tedy, že myšlenky jsou konečné? Že už lidé
mysleli na všechno, na co se dalo pomyslet?"
"Done Camillo, co je podle tebe myšlenka?"
"Podle mne obyčejného venkovského faráře, je myšlenka taková lampa,
která se rozsvítí v temné noci lidské nevědomosti a ozáří novou stránku
velikosti Stvořitele."
Kristus se usmál.
"S těmi lampami nejsi daleko od pravdy, ty obyčejná venkovský faráři.Představ
si, že v obrovské místnosti bylo sto lidí a každý z nich měl v ruce
zhasnutou lampu. Jeden z nich tu lampu rozsvítil a najednou si všichni lidé
mohli pohlédnout do tváře a poznat se navzájem. Když rozsvítil lampu další
z nich, objevili předmět, který stál opodál. Čím víc lidí rozsvěcovalo
své lampy, tím víc předmětů kolem sebe poznávali, až nakonec rozsvítili
všechny lampy a poznali všechno, co bylo v té velké místnosti. Zjistili, že
každá z těch věcí je dobrá a krásná. Abys mi dobře rozuměl, done
Camillo, rozsvítili sto lamp a ne sto myšlenek. Myšlenka byla jenom jedna:
aby lampy svítily. Protože teprve když se rozsvítili všechny lampy byly vidět
v místnosti všechny věci do nejmenšího detailu. Každý plamínek byl jen
částečkou jediného světla, jediné myšlenky - myšlenky na existenci a věčnou
velikost Stvořitele. Jako kdyby někdo rozbil sochu na sto kousků a každý úlomek
svěřil někomu jinému. Pak se nejedná o sto obrazů sochy, ale o sto úlomku
jediné sochy. Těch sto lidí se hledalo navzájem, snažili se složit
dohromady onu stovku úlomků, a než se jim podařilo složit všechny správně
vznikly tisíce a tisíce nepovedených tvarů. Ale nakonec se jim podařilo
sochu zase vytvořit. Abys tomu rozuměl, done Camillo, každý člověk rozsvítil
svou lampu a světlo složené ze sta světýlek byla Pravda, Boží zjevení.
To jimi mělo stačit ke spokojenosti. Ale všichni si mysleli, že zásluhu na
všech těch krásných věcech nemá jejich stvořitel, ale jeho lampa, která
ty krásné věci vyloupla ze tmy. A tak někteří začali uctívat své lampy,
jiní se rozešli na všechny strany a velké světlo sláblo, až z něj zbyla
stovka maličkých plamínků. Každý z nich mohl vrhnout světlo jenom na malý
kousek Pravdy. Víš, done Camillo, je zapotřebí, aby se těch sto lamp zase
sešlo, a pak znovu najdou světlo Pravdy. Lidé dnes bloudí a nevědí, čemu
věřit, protože mají jenom skomíravé světlo své lampy a všechno kolem
jim připadá tmavé, smutné, teskné, protože nemají společné světlo,
chytají se každé drobnosti, kterou jim chabé světýlko jejich lampy ukáže.
Myšlenky neexistují. Existuje jenom jedna jediná myšlenka, jediná Pravda,
která je spojením tisícovek malých částí. Ale lidé už ji nedovedou spatřit.
Myšlenek není konečný počet, je jen jedna a ta je věčná. Ale je třeba,
aby se všichni vrátili zpátky do toho velkého sálu."
Don Camillo bezradně napřáhl ruce: "Pane, zpátky žádná cesta
nevede…" Povzdychl si. "Ti darebáci používají olej do lamp na
mazání samopalů nebo těch svých špinavých aut."
Kristus se usmál: "V nebeském království tečou oleje celé řeky, done
Camillo."