 |
Úvodník
Vlastimila Ježka Špidlovo vládní dílo |
|
Když před čtyřmi roky představil Miloš Zeman svou jednobarevnou vládu, zklamal. Věkový průměr odpovídal předlistopadovým kabinetům zasloužilých vysloužilců, počet bývalých komunistů převýšil míru očekávané soudnosti, osobnosti respektované díky profesním úspěchům s morálním kreditem abys pohledal, ženy chyběly po celé čtyři roky ve Strakově akademii úplně. Většinu společnosti k tomu konsternovala opoziční smlouva i důslednost, s jakou ODS držela jejím prostřednictvím své ideové protivníky u kormidla. Nová koaliční vláda, jak ji představil Vladimír Špidla, bude sice "mladá" a zasednou v ní hned dvě ženy (Petra Buzková a Marie Součková), profesní kritéria ani čistá minulost ale při jejím sestavování nejdůležitější zjevně nebyly.
Vedle senátora Pavla Rychetského prošel komunistickou stranou především ministr zemědělství Jaroslav Palas. Školství přebírá nejpopulárnější česká politička, absolventka právnické fakulty Petra Buzková, která nemá se školstvím sebemenší profesní zkušenost. Ta naopak nechybí akademikovi Petru Marešovi, na kterého díky koaliční dohodě "vybylo" nové ministerstvo pro vědu, výzkum a lidské zdroje. Co vlastně bude náplní jeho práce, neví pravděpodobně ani on sám. Oddělovat vědu a výzkum od školství přitom není nejchytřejší. Pokud se zejména vysoké školy nebudou podílet na vědeckých úkolech pro praxi, bude se propast mezi akademickým věděním a skutečným životem dále prohlubovat.
Nejasná je také budoucí náplň práce ministra bez portfeje Vladimíra Mlynáře. Informační technologie, ke kterým se hlásí, totiž prostupují prakticky všemi existujícími odbornostmi a elektronický podpis, kterému Mlynář věnoval v posledních letech tolik času, nefunguje dodnes. Úspěšnou profesní minulost lze jen obtížně hledat u ministra pro místní rozvoj Pavla Němce, ministra financí Bohuslava Sobotky, ministra dopravy a spojů Milana Šimonovského či ministra průmyslu a obchodu Jiřího Rusnoka.
Přesto je Špidlovo vládní dílo obdivuhodné. Nejdříve se jeho tým dokázal prokousat programy všech koaličních stran a vytvořit pro všechny (kromě Hany Marvanové) přijatelný kompromis. Teprve poté došlo na konkrétní jména. Nedokázal sice vystoupit z kruhu stranických nominací (ve vládě není jediný nestraník) ani politických kšeftíků s ústavními křesly, ale vládu, která má naději na přežití, nakonec sestavil. Rozhodně lepší výsledek, než zdánlivě zásadový postoj Hany Marvanové, která po vzoru chytré horákyně souhlasí i nesouhlasí, do vlády by nešla, ale funkci místopředsedkyně Poslanecké sněmovny se nebrání. Zásadovost totiž buď je, anebo není.